Výročí

 Kdysi jsem tady učila.... 

A dneska ta škola slaví. 

Byla jsem pozvaná, zúčastnit se jubilejního večera. Přijala jsem ráda a s potěšením. Nejen proto, že jsem tam byla spokojená a ráda, že jsem tam více méně začínala, našla vlídné přijetí i pomoc. 

Prostě proto, že tu školu a lidi kolem ní  mám ráda.

 Ale i proto, že vím, že jsou školy, kde je to jinak, kde si svých lidí neváží, kde nectí nějakou kontinuitu, kde ti dnešní vůbec ani netuší, kdo tu byl před nimi, kdo školu zakládal, kdo se podílel na jejím rozjezdu, kdo tam kdy učil. 

Prostě to nejen neví, ale ani je to nezajímá.  I o tom bych mohla vyprávět, a někdy i budu, ale dnes je to pozitivně laděné. O výročí. O vztazích. 

O to víc si totiž vlastně pak člověk váží toho, že jinde je tomu jinak. Lidsky vlídně. 

 Proto jsem se dnes s radostí / a trochu i rozechvěním/ zúčastnila večírku u příležitosti jubilejních oslav ZŠ Na Slovance. 

 Je to i kulaté výročí od mého působení zde, byť rozhodně od počátku jejího vzniku jsem tam nebyla. To pro ty, co by mě automaticky řadili mezi v.v. 

Ale i tak je to dlouho. A je to i výročí. 

 Příchod byl tehdy dost dramatický, jak to už někdy v mladém věku bývá. Nicméně, byl to tehdy nový začátek, krásný. A děti, moji žáci, dnes dospělí, kteří jsou už dávno ve středním věku, jsou pořád v mé paměti i srdci. Prostě ty, se kterými člověk začínal, si někdy pamatuje navždy. Žáky, stejně jako kolegy. 

A dneska se tedy otvíralo hodně cest do minulosti. Vzpomínky někdy hřejou, někdy zaskočí, umí i zabolet. 

Dnes většinově hřály. 

Všechny tváře z minulosti jsem poznala, dokázala zařadit. Z mnohými jsem si překvapivě vřele pohovořila. 

Některé viditelně překvapilo moje stáří. No, neviděli jsme se roky. A čas nezastavíš.