Zajímavé čtení pro dnešní den.
Dějiny dvacátého století na osudu jednoho domu. Respektive jeho obyvatel.
Najdeme tam všechno, holocaust, komunistické zločiny, normalizaci, současné válčení...
Jde prostě o takovou - podle mě- zajímavou a čtivou - mozaiku dějin.
Někdy jsem se tedy trochu ztrácela, někdy to je až chaotické, ale za přečtení to určitě stojí.
Moc nechápu projevy neprofesionality.
Třeba to, když přijdu do knihkupectví a zeptám se prodavače, zdá mají poslední Soukupovou...?
Hledí na mě, vidím, že neví, která bije, a ještě se zeptá, kdo to je?
"Asi cukrářka ne, když se ptám v knihkupectví," chce se mi ironicky odseknout, ale trpělivě odvětím, že jde o současnou českou autorku Petru Soukupovou.
Chlapec zaloví v počítači a poté se upřímně podiví, že toho tedy napsala hodně....?!
A pak mi sdělí, že knihu mají a že ji podle abecedy tedy vyhledá.
Bravo.
Alespoň abecedu tedy snad umí.
Podobných příhod mám poměrně dost, řekla bych, že jde o množství větší než malé.
Dívka, která touží být herečkou. Zeptám se na něco z divadelní historie, kulí očka a neví ani zbla.
Zmínila jsem některé české herce, ty opravdu slavné. Pokrčí rameny a bezelstně konstatuje, že nemá ani tušení, kdo to je?
Chlapec, který má individuální vzdělávací program, protože se věnuje volejbalu. Hraje ho asi na nějaké úrovni, která vyžaduje regulaci jeho přítomnosti ve škole.
Zeptám se ho, jak je nadšený z nedávného úspěchu volejbalistů, kteří sice nakonec skončili na MS čtvrtí, ale usilovali o medaili.
Kouká jak zjara. Neví! Nezajímá ho to.
Na nějaká slavná jména z této oblasti (nota bene třeba z historie) se už neptám. Je mi jasné, co bych se dozvěděla.
Nevím, neznám...?!
Nemyslím si, že všichni musí znát všechno, byť určitý všeobecný přehled by bylo asi fajn, ale vím, že to bejvávalo.
Všeobecný přehled dneska nikoho nezajímá.
Ale když neznají ani věci a lidi ze svého stávajícího nebo vysněného oboru, pak to nechápu.
Kdysi jsem se tomu usmívala, pak mi to přišlo trapný, dnes tomu jednak nerozumím a jednak, a to hlavně, mě to unavuje.
Nevím, zda je to oním trendem, že dneska si všechno najdu, ale to, že prodavač v knihkupectví nezná současné české spisovatele ( o těch minulých ani nemluvím), mi prostě přijde zoufalé.
Číšník nezvládne obsluhovat, o tom, že by něco spočítal z hlavy ani nepřemýšlím. Moderátor neumí vyslovovat a řidič autobusu klidně přijde do práce pod vlivem alkoholu.
Je to nezájem?
Neodpovědnost či docela obyčejná neschopnost?
Těžko říci, ale vidím to častěji, než bych si přála.
Asi opravdu žijeme v éře hesla: „To si najdu na Googlu, tak proč bych to měl vědět?“
Jenže jestli je to trend, nezájem nebo prostá neschopnost, to už je jedno. Výsledek je stejný: profese máme.
Profíky nikde.
Ale vítězku Velké pardubické asi zatím ne. Vyjma té dávné, která je dosud jediná.
Dostihové závody jsou evidentně víc doménou mužů.
Ne snad, že bych tomu nějak zvlášť rozuměla, koně se mi líbí, jsou to krásná zvířata, ale vášní jsem k nim nikdy nepropadla. Spíš k nim mám respekt a trochu se jich i bojím.
A že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla?
Asi ano, pro někoho.
Nicméně, některé závody sleduji. A Velkou pardubickou pravidelně.
Lata Brandisová je ona žokejka, o které se dnes chci zmínit. 17. října 1937 jako první a jediná žena závod Velké pardubické vyhrála. Je to tedy dnešní výročí
17. října 1937 byla neděle.
Bylo tehdy pár dní po úmrtí TGM, schylovalo se k válce a česko - německé napětí se přeneslo i na závodiště.
Favoritem byl německý kůň.
Ale ten padl na Taxisu a vyhrál český kůň. Přesněji řečeno česká klisna s českou jezdkyní.
Dav šílel a z Laty Brandisové se stala slavná a obdivovaná "naše slečna".
Na ramenou ji nosili.
Jaký byl její život?
Když se v roce 1895 narodila v Úmoníně dvojčata Lata a Týna Brandisovy, netušil nikdo, že jedna z nich se jednou stane legendou českého turfu.
Tehdy to byly jen dvě holky, co v osmi letech sedly na koně a v deseti už řídily bryčku, samozřejmě samy.
A protože obyčejná vyjížďka byla nuda, začaly pořádat „důstojnické dostihy“. V mužských šatech, se sazemi namalovanými kníry. Šlo hlavně o to pobavit se a vyhrát.
Lata měla slabost pro koně, pro tehdy módní velocipéd a pro historky o prastrýci Oktaviánu Kinském, známém bouřliváku. Vyhledávala adrenalin a chtěla vítězit. Dostihy se pro tento způsob adrenalinu přímo nabízely.
Když v roce 1916 poprvé závodila, skončilo to pádem. V té době byl dostihový sport pánská záležitost.
Zajímavé, jak se některé věci nemění.
Pak přišla válka.
Otec narukoval, bratr padl, a Lata zůstala doma s rodinou, lesy a osmi koňmi. Před rekvizicí zachránila jen jednoho, svého Sareku. V noci hlídala lesy před pytláky, přes den bojovala s pozemkovou reformou, která rodině sebrala vše až na slepou kobylu Lusku.
Ale kdo chce, hledá způsob ,a tak se Lata postupně propracovala k úspěchům na dostihové dráze.
V roce 1927 přišla její velká provokace. Lata se přihlásila na start Velké pardubické.
Pánové jezdci to brali jako urážku.
Vítězství ženy nad důstojníky? To by bylo horší než porážka u Lipan!
Protestovali, ale šéf jockey-clubu Zdenko Radslav Kinský (shodou okolností její příbuzný) ji podpořil, podržel a ještě si to nechal posvětit v Anglii.
Ti jen odvětili:
„Ať jede, jen jí dejte vlastní šatnu.“
A tak Lata vyjela!
A dojela pátá.
Na stupně vítězů sice nebylo, ale prvenství měla: byla první ženou, která Velkou pardubickou absolvovala.
Další prvenství pak přišlo o deset let později.
V již zmíněném roce 937.
Česko plakalo po Masarykovi, politická situace houstla a na dostihové dráze vítězili Němci. Bylo třeba ukázat, že český kůň (a proč ne i česká jezdkyně) má navrch.
Lata sedlala klisnu Normu, Taxis přežila bez úhony a v cíli předběhla všechny německé favority.
Čtyřicet tisíc diváků řvalo nadšením, noviny psaly o „naší slečně“ a Pardubice zažily průvod, jaký by jim záviděl i první máj.
Pak přišla druhá válka.
Brandisovy holky odmítaly mluvit německy, na statku měly nuceného správce. Na konci války Lata ošetřovala raněné v lazaretu.
Po válce se pokusila o návrat do Velké.
Už to ale nešlo.
Osud k ní byl dost krutý – pády, zlomeniny, a nakonec těžký úraz v roce 1949, po němž musela jezdeckou kariéru ukončit.
Kůň přežil, ona také, ale už navždy s hůlkou.
Zámek jí znárodnili, energie ubývalo, zdraví taky.
Žila skromně, nosila vodu, štípala dříví.
Pozvali ji ještě v roce 1965 do Pardubic jako čestného hosta. A tehdy se symbolicky jako druhá umístila Eva Palyzová.
Poslední roky strávila u příbuzných v Rakousku. Plánovala, že se vrátí na svou chatu.
Ale v květnu 1981 zemřela na zápal plic.
Pohřbena je v Reitereggu, u koňského výběhu.
Lata Brandisová a koně k sobě patřili.
V sedle, na dráze i v životě.
Jen škoda, že dnes se o ní moc neví.
A že nemá nějakou stejně úspěšnou následovnici, která by tu Velkou vyhrála i dnes
Jak vnímáme Prahu v říjnu?
Asi podle naturelu, zda jsme optimisté či ne.
Jedni ji vidí jako prostor, kde voní kaštany, listí šustí pod nohama, ty druhé deptají krátké dny
a nevlídné počasí.
Už třináctým rokem má ale tento měsíc ještě jiný, zářivější rozměr:
Signál
Festival.
Takže
vlastně říjen může být i takovým symbolickým čekáním na „signál.“
Na
pár večerů se totiž z metropole stane otevřená galerie světla a
fantazie. Budovy přestávají být jen kamennými svědky historie, mění se v
plátna, na kterých malují digitální umělci z celého světa. Videomappingy oživí fasády, světelné instalace
rozzáří parky a ulice, interaktivní projekce pozvou kolemjdoucí k tomu, aby se
stali součástí díla. Lidé fotí, sdílejí a mají pocit, že je to umění, které se
dá strávit i bez teorie.
To,
co by za běžného dne působilo samozřejmě a všedně, se pod noční oblohou a
světelnými paprsky proměňuje v něco, co znovu probouzí naši zvědavost. A možná
i připomíná, že umění nemusí být zavřené mezi čtyřmi stěnami galerie, stačí
vyjít ven. Třeba i v sychravém říjnu.
Je
to taková říjnová barevná dávka kreativity. A je to zároveň i důkaz, že
technologie nemusí lidi od sebe oddělovat, naopak, dokážou je přivést na jedno
místo, na jeden chodník, pod jednu fasádu. Tam, kde stojíme spolu, hledíme
vzhůru a necháme se unést světlem.
Normálně
se totiž většinou v pražských ulicích rozčilujeme, že nám někdo svítí do
oken, ale tady na to jdeme dobrovolně. A ještě si přitom koupíme horký svařák,
abychom nezmrzli, protože stojíme venku už druhou hodinu.
Kdyby
Praha takhle zářila každý večer, možná bychom zapomněli nadávat na tramvaje,
díry v silnici a rozkopané chodníky. Jen by to asi bylo trochu drahé na
elektřinu.
Takže
pokud potkáte večer v říjnu někoho, kdo se směje do prázdna a cvaká telefonem
na domovní fasádu, nebojte, není to nová forma městského šílenství. Jen Signál
Festival. A to je nakažlivé v tom nejlepším smyslu slova.
Nechte se tedy říjnovým signálem radostně
nakazit.
A nějak si to ty prosvětlené říjnové dny užijme. Může to být impuls i jiným signálům, které nám podzim nabídne
o jejich životním stylu, o francouzské mentalitě, o jejich přitažlivosti.
Pro mě tedy Francie
přitažlivost má, nesmírnou.
Navzdory jejich
neustálému stávkování, jejich vnímání sebe sama jako středobodu vesmíru či
jejich častému přezírání jiných lidí, prostě navzdory všem dobře známým
negativům.
Pokud kupříkladu nemluvíte francouzsky, dobře francouzsky, a chcete tam třeba žít, tak to asi často dostanete pěkně pocítit.
To – jako spousta věcí – na první dobrou
nezní moc pozitivně, ale zase na druhou stranu to lze prezentovat tak, že jsou
pyšní na svou řeč a neprzní ji anglikanismy??
Tak asi si to můžu myslet, že je to součást jejich životního stylu, takže asi to tak i může být.
Nebo
si je idealizuji, to vlastně ani nepopírám. Ale baví mě.
Jsou sebestřední třeba v
historii. Milují tu svou, jiná jakoby neexistovala. Ale umí se jí věnovat,
třeba ten historický park, co jsme viděli, to byla paráda.
Když jsem svého času v jakémsi dialogu s Francouzi náhodně odtajnila, že vím, kdo byl Napoleon, udiveně to vnímali jako nesmírnou anomálii, neřku- li vzdělanost...?!
Protože, vždyť kdo zná cizí dějiny?
A proč také?
Navzdory všemu, mám je
ráda, mám ráda jejich zemi, kulturu, historii, noblesu, šarm, nadhled, přístup k
životu.
Kavárenský život.
Všechna klišé, která o
Francii kolují, mi vlastně imponují.
Dlouhé obědy, vybrané
stolování, víno ke všemu, romantické vztahy, elegantní oblékání, vzrušující
historie, liberální chování, gurmánská potěšení, čas žít a užívat si.....
Francouzský styl je
prostě svůj, líbí se mi a baví mě.
Ráda po Francii cestuji, je nesmírně zajímavá, různorodá a krásná. U moře i na horách, ve městě či na venkově, v lese či někde na polích plných levandule.
Obdivuji jejich
architektonické památky, i to, jak dovedou historii začlenit do současnosti,
žít v tom, nevytvářet skanzeny.
Inspiruje mě i jejich umění zpomalit. Zdá se mi, že ani v dnešní době, kdy rychlost je synonymum pro každodennost, si oni na spěch vlastně nepotrpí.
Třeba oběd není jen nutná zastávka mezi povinnostmi, ale jejich zažitý rituál, chvíle pro sdílení, pro chuť, pro rozhovor.
Umí vychutnávat. Jídlo, okamžik, vztah...
Je to pro mě země, kde
třeba i obyčejná procházka po trhu je vlastně velkým estetickým
zážitkem.
Kde se o kultuře a o
umění mluví stejně přirozeně jako o počasí.
Nejlepší jsou ale jejich kavárny. Miniaturní stolky s kafem, s croissantem a novinami, s vůni červeného vína...
Prostě umění joie de vivre
Sedět v kavárně, pít
výbornou kávu a pozorovat život. To je pro mě francouzský zvyk, který stojí za
opsání.
Já ho mám třeba pod kůží,
přetavený v tradici, že v neděli se chodí do kavárny. A diskutuje o zábavě, nikoli o povinnostech.
Francouzi to prostě umí.
Nejen sýry, víno a módu, prostě všechno.
Myslím si, že to ani
(možná vůbec) není o luxusu. Je to postoji.
O tom, že si dám
sklenku vína ne proto, že slavím, ale protože je úterý a svítí slunce.
Že si koupím bagetu a k
ní ještě květiny, jen tak, pro radost.
Pro to jejich C’est
la vie.
Vím, že to vidím zpoza reality, nežiju tam.
Ale i tak, je to prostě Francie. Mám ji ráda, neřku-li, že :Je l’aime beaucoup.
Třeba hlavně proto, že
podle nich, je život je přece na to, aby se žil – ne jen zvládal...?
C’est la vie.
To bychom nedaly, většinou reagují děti.
Tedy ty, které si to dovedou představit.
Mnozí si myslí, že si prostě vymýšlím.
Pokrok
ale šel dopředu mílovými kroky.
Pozvolna
se to celé zrychlovalo, wikipedie pak byl revoluční převrat.
A dneska?
Zadání kupříkladu zní, že napíšete esej. K tomu nějaké sofistikované téma, aby museli trochu přemýšlet, hledat nějaké informace, zdroje..
Kdo by někam chodil?
Uděláte
klik, a hotovo. Druhý a odesláno.
Úkol
splněn.
Prostě AI. Už anu na wikipedii se nic nehledá, proč také.
Raz dva je hotovo.
Ale
za tři minuty si ze své ročníkové práce nebo z eseje nepamatujete ani
nadpis.
A opravdu to není příznak únavy, přepracování
nebo pozdní fáze pracovního týdne.
To je jen výsledek spolupráce s vaším
digitálním spisovatelem ChatGPT, jak údajně ukazuje čerstvá studie ministerstva
školství. Nevím, za jakým účelem se tím zabývají, co je tím hlavním cílem, zatím to působí hlavně jako zajímavá statistika.
Uvádí se tam i nějaká čísla, třeba že z mozku vám při tom odplulo asi 47 % neuronových spojení.
Respektive počet aktivních neuronových spojení klesl z
79 na pouhých 42.
To
je vlastně 47% pokles konektivity.
Kdyby
vám tohle udělal iPhone, nesli byste ho do servisu.
Ale když to dělá AI vašemu mozku?
Jásáme, radujeme se nad rychlostí a říkáme tomu
pokrok...
Výzkumníci údajně asi čtyři měsíce skenovali mozky lidí, kteří s ChatGPT vytvářeli své práce. Jedno, zda prezentace, referáty či zmíněné eseje. Prostě práce, nad kterými se ještě
do nedávna muselo nějakým způsobem přemýšlet.
Výsledek?
Práce
disponovaly skvělým pravopisem, našly se zde i některé precizní formulace, logická
struktura výborná, ale bylo tam naprosté nulové duševno.
Texty prostě byly "bez ducha“, jak trefně podotkl jeden z hodnotitelů.
Ano, na první pohled je to dobrý, vidím to často i ve škole. Hlavně tedy rychlé a bez práce. To, že bez práce nejsou koláče už dneska nikdo neví. A když se to náhodou objeví v přijímacím testu, jako znalost přísloví, hned je to dehonestováno jako zbytečné týrání dětí. K čemu si to mají pamatovat?
Oni naopak v hodinách nabízejí krásně zpracovaná témata, někdy je i pěkně přečtou.
Pak
ale nic.
A ve chvíli, kdy by museli psát opravdu sami, přichází katastrofa. Není kde brát...
I při onom výzkumu prý
respondenti dopadli jak sedláci u Chlumce.
Výrazně
hůř než ti, kteří s AI nikdy neflirtovali.
Šlo o totální atrofii.
Jako když si po měsíci sundáte sádru, chcete normálně chodit, ale rychle zjistíte, že to prostě nefunguje. A vaše noha připomíná spíš suchar než končetinu.
Netrénujete, slábne a uvadá.
U ruky či nohy většinu rychle
začnete posilovat, chcete ji mít zpátky v kondici.
Jenže tentokrát jde o mozek. A to bolí trochu jinak.
Pořád nadšeně jásáme, když to ta AI napíše za nás.
Že z našeho mozku se stává ten suchar, jako ze zlomené nohy, to nevidíme. Nechceme vidět.
Nepřipouštíme si.
Celému tomuto procesu se podle onoho výzkumu říká „kognitivní dluh“.
Podle mě je to tedy cesta do pekel, ale to nezní tak hezky odborně.
Navíc si myslím, že v podstatě objevují Ameriku,
ale to asi dneska musí být. Znovuobjevovat jasná fakta
Tak tedy kognitivní dluh.
To je současnost. Okouzlení AI.
Krátkodobě ti AI
pomůže – rychlejší psaní, méně chyb, žádné nervy.
Ale každá zkratka něco stojí.
Je to třeba jako půjčka.
Máte to hned, ale pak splácíte.
A stejně jako u půjčky, zejména té lichvářské, úroky začnou růst. Někdy přímo geometrickou řadou.
Neumíme splácet.
S AI je to nemlich stejné.
Ztrácí
se schopnost přemýšlet, soustředit se, tvořit.
To všechno jsou věci, které nás dělají člověkem, ne strojem na
klikání, případně na vymýšlení promptů, které vzápětí zapomeneme.
Kdo měl dobrý vzdělanostní základ, tomu zjevně AI pomohla.
Nemizí mu již vytvořené synapse.
Nebo mu jich nemizí tolik.
Možná paradoxně naopak, zapojil je víc.
Kdo ale základ neměl, ten se
právě vydává na cestu do pekel.
Nehledám
řešení ani nevolám po zákazu AI. Vlastně jen reaguji na text, který na mě vykoukl v nějaké
učitelské skupině.
Za mě určitě není dobrou cestou zákaz AI, ale spíš výchova k rozumu.
A boj proti
lenosti přemýšlet, kterou ovšem AI výrazně podporuje.
Lenost
používat mozek a nahradit ho AI místo myšlení.
Zkrátka,
jestli nechceme skončit s mozkem, který se ptá:
„Kde jsem to jen četl?“
pokaždé, když otevře nějaký text
/ knihu už ani nepíši, tu takřka nikdo neotvírá/
Bylo by dobré
přestat AI glorifikovat a brát ji jako náhradní mozek. Nechceme mít umělý mozek.
Protože
ten náš, byť občas unavený, je pořád to nejlepší, co máme.
I když stále častěji našeptává
„Zeptej
se ChatGPT, jak to bude dál…?“
Většinou asi ode zdi ke zdi. Buď ji nesnášíme a nezajímá nás nebo se jí
s láskou věnujeme.
Ale možná je i něco mezi, jako takové to, že něco vím, něco netuším, a něco je mi jedno...?
To je, myslím, celkem dobrá cesta.
Hlavně pro regionální historii, která je také ode zdi ke zdi. Někde se jí věnují s plným nasazením, jinde ji s klidem přeskočí, protože třeba ve školních osnovách není a kdo by se tedy zabýval něčím, čím nemusí...?
Paradoxně jsou na tom nejhůř děti z Prahy. Centralizace je tak silná, že vnímají dějiny jen pražskýma očima.
Všechno podstatné se odehrálo tady.
Vyrůstají v přesvědčení, že dějiny se odehrály výhradně mezi Pražským hradem a Národním muzeem, s občasnou výpravou na Vítkov.
Že i Praha má své lokální příběhy?
To už je poznání pro náročnější.
Navíc, některé Pražany často vlastně hledat nějaké regionální variace ani nenapadne.
Oblastní dějiny mají těch příběhů a událostí výrazně víc. Někde se o nich neví ani v místě samé.
Své by jistě mohla vyprávět Karin Lehnická, která svým Šikmým kostelem rozhýbala zájem o dějiny Karvinska. Myslím, že ani mnozí místní ty dramatické dějiny neznali.
Zkusme se třeba obyvatel Šumavy zeptat, zda ví něco třeba o východočeském regionu? Asi moc neuspějeme.
A naopak.
Docela novou, a řekla bych že i důležitou, roli v tomto směru začíná hrát tzv. literární turistika.
Když se totiž objeví nějaká zajímavá kniha, která mapuje regionální příběhy, které ale jsou
s přesahem, vydávají se čtenáři po jejích stopách.
Na Šumavě by tedy možná dodnes netušili, co se dělo v Karviné, kdyby nebylo Šikmého kostela.
A v Hradci by těžko znali příběhy z Vysočiny nebo ze středních Čech.
To samozřejmě není žádná výtka, je to prostě stav věcí.
Ale zajímavé na tom právě je fakt, že literatura dokáže to, co učebnice často nezvládají, vzbudit zájem.
A s tím i chuť se zvednout a jít, třeba po stopách literárních postav.
Jsou to knihy, které přetékají místními příběhy, ale přitom dokážou mluvit ke čtenáři kdekoli. A ten zvídavý čtenář někdy opravdu vstane od rozečtené kapitoly a vydá se zjistit, jestli ten dům nebo to nádraží opravdu existují.
Asi to započal Dan Brown, jehož romány situované do Paříže a Říma se staly dokonce
i určitými průvodci po netradičních historických zákoutích a událostech těchto měst. Možná to teď čeká i Prahu, ale to se teprve uvidí.
Ale i u nás se už dá putovat po literních stopách a regionální historii. Kromě již zmiňovaného Šikmého kostela, je to třeba i Kateřina Tučková, jejíž knihy spustily obrovský zájem o regionální témata a vybudily turisty k návštěvě míst, které popisuje.
Někteří zase putují s Jaroslavem Rudišem po severních Čechách a po železnici, jiní míří do Valmezu za Hanou a zdejší židovskou komunitou.
To je jen namátkou, co mě napadlo, jistě by šlo téma literární turistiky více rozpracovat.
Pro mě ale bylo dnes primární zamyšlení nad tím, jak je regionální historie důležitá a jak formuje myšlení lidí v kraji.
A jak je zároveň trochu opomíjená, protože všechno se točí kolem tak zvaně velkých dějin.
S tím jde ruku v ruce zamyšlení, jak ty velké dějiny ovlivňují ty malé, to je moje velké téma.
Jak se něčí politické rozhodnutí propíše do osudu rodiny, města, kraje. ...?!
Jak třeba vystřely kdesi v Sarajevu a následné patetické Mým národům vedlo k tomu,
že i z nejmenší české vesnice narukovali mladí kluci, po kterých dnes máme v těch vesnicích jen kamenné pomníky, které připomínají jejich krátký život.
Ale nikde se o nich neučí. Jen prostě zemřeli v mašinérii velkých dějin.
V těch regionálních jsou někdy za hrdiny, někdy se ale ani tam neví, kdo to byl.
Stejně tak komunistická rozhodnutí.
Venkov zmasakrovaný kolektivizací, která změnila tvář krajiny i osudy lidí, ale kdo zná třeba ty zničené selské rodiny?
A tak bych mohla pokračovat, to je vlastně téma na dlouhou studii.
Osobně je mi hodně líto, jak jsou regionální dějiny navzájem nepropojené, že ( a to už jsem tady zmiňovala několikrát), že běžní lidé moc netuší, jak se žije v severních Čechách, když sami žijí třeba v okolí Prahy.
To jsou dva naprosto odlišné světy!
O kterých se ovšem rozhoduje z centra...?
Jaké to je bydlet v Pošumaví? Dovede si to představit třeba Ostravák?
Většina Moravanů sice často prchá do Prahy, ale ti, co zůstávají, žijí svoje dějiny, které kupodivu zase nic neříkají zarytým Jihočechům.
Jsme jedna malá země, ale často úplně jiné světy.
A přitom mentalita vyrůstá z historie, myslím, že je dobré ji znát. Dějiny vesnice, kraje, kolektivní zážitky, jizvy i legendy, to všechno nás ovlivňuje víc, než si připouštíme.
Jen se o tom nemluví.
Moc se třeba nezdůrazňuje, že bychom díky historii mohli pochopit, proč jsou lidé jací jsou, proč regiony jednají, jak jednají. Proč třeba i tak volí?
A že právě „malé dějiny“ formují ty naše vlastní.
Ale obecně mám pocit, že tomu tak moc není.
Mediálním prostorem pořád rezonuje podle mého už trapná floskule, že se máme z dějin nějak poučit, přitom se nikdy nikdo nepoučil.
Ale zapomíná se na to pochopení, že je třeba skrze dějiny pochopit mentalitu lidí, kraje
a celé společnosti.
I na to, že ty velké dějiny, které tak oslavujeme či si alespoň většinově nějak pamatujeme, píši naše vlastní osudy, ty malé dějiny.
Podle mého jsou podstatnější, leč jde o názor okrajový. Zatím se uctívají ty velké dějiny...
Myslím, že regionální historie je podceňovaný poklad.
Nepropojená, často opomíjená..
Ale přitom právě tam se odehrávají dějiny, které utvářejí nás samotné. Každý kraj má jinou zkušenost, jinou paměť. A bez vzájemného porozumění mezi nimi se nikdy nemůžeme pochopit jako celek.
U nás se slaví ty velké dějiny. Ty, co se dobře vyjímají na obrazovce nebo v učebnici.
A co ty malé, každodenní, obyčejné?
Ty dál žijí ve stínech, jako ti kluci na pomnících. Neznámí, ale naši.
Máte svého regionálního historického hrdinu?
Nebo příběh?
Zajímáte se o to...?
Zajímavé čtení o vztazích.
Situováno na Letnou, čímž bylo pro mě zajímavější.
Hezky se to čte, je to pěkně vypointovaný příběh, dobře napsaný.
Podle mě má autorka obrovský cit pro jazyk. Nepíše složitě, ale jednoduše. přesně, výstižně. Postavy se mezi sebou baví tak, že jim věříte
A hodinky od Ašera, to je symbol.
Rodinná památka, která v příběhu putuje a připomíná hodnoty, které nepodléhají módě. Ukazuje, že každý z nás potřebuje v životě něco pevného, k čemu se může vztáhnout.
Kniha se čte rychle, ale nezmizí z hlavy hned po dočtení.
Baví mě.
Respektive bavila, protože jsem ji četla už na dovolené.
A je fakt, že atmosféru Letné, jejích kaváren, přicházejícího podzimu, tu zachytila skvěle.
V současném podzimním čase mohu jen potvrdit. Dobré čtení:-)
Není každý den posvícení, říkávali naši předkové a vysvětlovali si tím, že těch radostných a uvolněných dní nabízí život výrazně méně, než by si člověk přál. A posvícení se stalo synonymem té příjemnější stránky existence, tedy času, kdy se svět zdá o něco světlejší, voňavější a… no, posvícenější.
Nevím, jestli i to je důvod, zpestřit si temnější stránku
roku, že nejvíc posvícení nabízí právě říjen. Asi to bude mít větší spojitost se
sklizenou úrodou a úspěšným přesunem obilí a ovoce pod střechu, ale symbolicky
je to i okamžik, který zpestřuje první opravdu podzimní měsíc, kterým říjen
bezesporu je.
A tradice ještě dodává, posvícení je vlastně svátek kostela,
od jeho posvěcování, takže ta jídla a pití jsou jenom bonus.
Posvítíme si tedy na posvícení. Na ta říjnová. Z hlediska
posvícení je nejslavnější asi to svatohavelské. Slaví se v mnoha obcích,
připomínáme si ho i v Praze. Většinou formou nějakých trhů, dobrého jídla
i pití, někde i tradičních slavnostních vystoupení a tanců. Kostely většinou
neposvěcujeme, to patří do povolanějších rukou. V říjnu se totiž chceme
hodně bavit. A dobře se najíst a napít, protože co kdyby byl v zimě hlad?
V Praze se nám nabízí ještě i Břevnovské posvícení nebo
třeba posvícení v Letňanech. Kde se dá, tam se slaví
Říjnovými dny se tak poměrně snadno dá protančit. Mnohá
posvícení k tomu vybízejí.
A protože posvícení
opravdu není každý den, lze říjen označit jako veskrze pozitivní měsíc, který
nám k posvícení servíruje poměrně hodně příležitostí. Hezky se tedy tím
letošním říjnem protančete. Mějme oči otevřené a krok lehký. Protancujte se
tímto měsícem, nasajte vůni pečených koláčů a dýní a připomeňte si, že radost
je taky tradice.
Opět po roce. Jen s jinými třídami. A v jiném ročním období, protože loni to bylo v čase předvánočním, letošek byl podzimní.
A podzim barevný, tichý, trochu melancholický.
Všechno bylo jiné — a přitom stejné
Skoro se nabízí konstatování, že tam bylo i hezky, kdyby to nebylo tak ponuré místo.
Nicméně, lektoři, zejména ti v muzeu, byli skvělí, děti pozorné a počasí ideální.
Terezín má totiž svou zvláštní atmosféru. Na první pohled je to město jako každé jiné – ulice, domy, lavičky, stromy.
Jenže stačí jeden krok za bránu a člověk cítí, že tu cosi zůstalo. Něco, co se nedá vyvětrat ani přetřít novou omítkou.
Terezín prostě není hezké místo, myslím, že svoji minulosti si pořád nese s sebou, ale jako výuka dějepisu je to výlet k nezaplacení.
Překvapilo mě poměrně velké množství německých návštěvníků. Mladí, starší, celé rodiny. Možná přijeli hledat, možná se chtěli jen podívat.
Ale byli tam.
Ono nějak pochopit minulost z lavice je těžké. Ale projít si ji – to je jiná zkušenost.
Taková, na kterou se nezapomíná.
Odjížděli jsme docela tiše.
Každý sám se svými myšlenkami.
A možná právě to ticho bylo tím největším pochopením.
Odhozená žvýkačka na zem je pěkná prasárna. Jistě každý už někdy zažil, že si na to šlápne, nalepí na botu. Nebo dokonce někde sedne, to je tedy ještě větší zhovadilost, někam žvýkačku nalepit.
A když si na ní sednete, je po kalhotách. Nemluvě o tom, když na to sáhnete, ten hnus.
A pak opravdové problémy.
Někde jsem četla, že když ji třeba sezobne pták, zalepí mu zobák a klidně i zemře. Stejně tak, když to sní pes, může ho to zabít.
Takže nejen zničené oblečení, to je asi to nejmenší, ale může to plno živočichů ohrozit na životě.
V Singapuru je za to velký peněžitý trest. Za odhození žvýkačky na zem. Asi vědí proč.
Dokonce je přísně omezen i její dovoz a prodej. To bych klidně zavedla i u nás, žvýkání mi přijde jako odporný zvyk.
Pokud vás tam přistihnou při odhazování žvýkačky, hrozí pokuta v hodnotě stovek singapurských dolarů.
Je to součást jejich velmi přísných zákonů na udržování čistoty ve veřejném prostoru.
Takže tam platí: „Žvýkej doma, a odpadky patří jen do koše.“
Stálo by to za inspiraci.
Zaskočena
jsem zůstala včera, když se objevila zpráva o odchodu paní Dany Drábové.
Nevěděla jsem, že byla nemocná a její odchod jsem vnímala – a vnímám - jako
blesk z čistého nebe.
Měla jsem ji ráda. Ne tak, že bych s ní chodila na kávu, ale tak, jak se dá mít rád někdo, kdo svým způsobem ovlivňuje svět kolem vás.
Několikrát jsem ji potkala
osobně a pokaždé mě překvapilo, jak moc byla „normální“.
Bavil
mě její humor, vtip, inteligence, nadhled.
Žádné
velké manýry, žádné vědecké fráze, které by člověk musel doma luštit s Googlem.
Mluvila prostě, chytře a s tím typickým nadhledem, který se dnes už moc
nenosí.
A
humor, ten měla přesně ten suchý, inteligentní, který miluju.
Tím,
že odešla právě teď, znovu jako by připomněla, že tedy často vedeme žabomyší
spory, přitom důležité věci nám často unikají. A nikdo nevíme dne ani hodiny...
V
debatě na sociálních sítích jsem vnímala, jak moc si jí lidé vážili.
Ale
zároveň se tam znovu odhaluje ta malost a primitivnost mnohých našich
spoluobčanů, kteří si i v této debatě, kde je hlavní myšlenkou soustrast a
vzpomínka, neodpustí svoje trapnosti.
Prostě
i tady se ukázalo, že lidská malost má výdrž větší než jaderný reaktor.
I
pod zprávou o odchodu ženy, která si zasloužila jen tichou poklonu, se najdou
tací, co si potřebují plivnout či vyjevovat svoje frustrace nebo dokonce své politické preference...
Paní Drábová také nedávno v nějakém rozhovoru s úsměvem sdělovala, že by třetího října měla jít do penze.
Takže byla v důchodu přesně tři dny.
To
by jeden nevymyslel, kdyby chtěl kupříkladu napsat fejeton o ironii života.
Ale
ona by se tomu, myslím, usmála. Možná by řekla něco jako:
„No,
co už, aspoň jsem nemusela řešit, jestli si důchod nechám posílat na účet, nebo
poštou.“
Někdy
mám pocit, že tyhle symbolické osobnosti odcházejí spolu s nějakou érou. Jako
třeba Karel Čapek odešel s koncem první republiky.
Dana
Drábová také odchází v přelomovém čase.
A
teď, když už tu není, zůstává po ní prázdné místo.
Nejen v úřadu nebo v televizi, ale někde mezi námi ..
Je
to prostě smutný čas.
Je
mi líto, že nás tak brzy opustila milá, vzdělaná, vtipná a empatická
dáma.
Radiační
situace už nikdy nebude normální...
