Focus

 Včera jsme se zúčastnili natáčení pořadu Focus Václava Moravce. Je zaměřený na mladé lidi, tudíž pro naše studenty jako dělaný. Nabídka zaujala třicet studentů, kteří se mnou vyrazili do památníku na Vítkově, kde se natáčení konalo. 

Název zněl Konec feudalismu, což mě trochu zmátlo, přála jsem si nějaké historické paralely. A ono to bylo o penězích, ostatně  jako vždy, o peníze jde až v první řadě. 

Setkání bylo předepsáno už hodinu před natáčením, před přímým přenosem. Doporučený dress code, smart casual. 

A také teplé oblečení, měli jsme očekávat chladnější prostředí. 

Byl nám nabídnutý prostor pro dva dotazy, které jsme využili. 

Celé to byl tak trochu pánský klub, ženu do debaty nepozvali. 

Studentů tam byly mraky. Překvapivě, z celé republiky. 

A tak zatímco já jsem to považovala tak trochu za "náročný" výlet, který nám zabral asi čtyři hodiny času, nevím, co to bylo pro studenty kupříkladu z Českých Budějovic? 

To je tedy pro mě hodné obdivu, taková ochota vycestovat z takové dálky. 

My to v tomto kontextu měli za humny. 

Těšili jsme se na přímý přenos, mělo to být rovnou v televizi. Leč, idiot na zamini a jeho sms zprávy, které podle mě musel psát pod vlivem alkoholu, což pubescenti často dělají, že se opijí a pak píší věci, nad kterými svět žasne, tak ty  způsobily mediální politickou krizi a Focus byl přehozen do záznamu  

a odvysílaný bude bůh ví kdy. 

Nicméně, i tak to byl zážitek, veskrze příjemný. Zaskočilo mě ale, že někteří studenti neudrží v hlavě větu a svou otázku tak museli mnohokrát opakovat, protože ji nebyli schopni říci na první dobrou. V tomto ohledu pak musím pochválit naše studenty, ti to dokázali. Takže kapka přihřáté polívčičky:-).

Kaňkou na jinak příjemném natáčení byla tedy šatna. Museli jsme si odložit kabáty,  ale tak zoufale pomalé šatnářky už jsem dlouho neviděla. 

Čekání na kabát pak bylo skoro delší než samotné natáčení. 

Nicméně, vše špatné zapomenuto, pozitiva převládají, Václav Moravec byl skvělý, děti to bavilo, mě vlastně také, tak se už jen těšíme, kdy konec feudalismu půjde v televizi.

 

Pošta

 Dánové prý úplně zrušili poštovní schránky a posílání dopisů a pohledů. Papírové dopisy a pohledy již nejsou in. Proto v Dánsku zrušili schránky, službu a jdou ( prý) s dobou.

Službu doručování ale prý může převzít soukromá firma, takže ti Dánové, kteří ještě o tuto formu komunikace stojí a využívají ji, by nějakou variantu doručování mít měli. 

U nás je to asi úplně stejné. Státní doručovací moloch moc nefunguje. A to ani neustálým zdražováním. Kupříkladu celý leden čekám na dopis, se známkou A, o kterém vím, že byl odeslán. A nepřišel. Zatím, třeba má podle pošty ještě čas. 

Zajímavé u nás je, že často nefungují ani ty soukromé doručovací služby. Kolikrát mi nedorazil předplacený časopis, který už není v kompetenci pošty, ale jakési privátní firmy. Buď nedorazil vůbec nebo s velkým zpožděním. 

Takže nevím, zda Češi mají stejnou možnost, jaká se nabízí Dánům. Byť výchozí bod bude stejný. Státní pošta nefunguje tak, jak má.

U nás by se asi divil i Jiří Wolker a jeho Poštovní schránka na rohu ulice.

Už dávno není na rohu každé ulice. To, že nekvete modře, to je něco jiného, dobové reálie ji zabarvily do oranžova. Ale také vyzmizíkovaly z veřejného prostoru. 

Ve městě se ještě nějaké najdou, ale venkov už je takřka poštovně izolovaný. Na menších vesnicích už schránku dávno nenajdete. Ostatně, ani moc pošt tam nezůstalo. 

Takže vlastně u nás už dávno jdeme dánskou cestou, jen o tom nikdo oficiálně neví. Zejména dobře placení manageři státního podniku Pošta asi vůbec netuší. Nebo spíš nechtějí tušit, protože kdo by chtěl zrušení pěkného místa pod penzí. 

Takže u nás se nic neruší, ale ani nefunguje. Tedy nejdeme dánskou cestou, ale tou naší...

  

Dvacet let

 Zachytila jsem informaci, že včera uteklo dvacet let od vraždy mafiána Mrázka, čímž se akce stává promlčenou a pachatel, pokud bude objeven, nebude potrestán. 

Ani střelec ani zadavatel.

To mě zaujalo. Zejména i proto, že v těch informacích znělo dost unissono i to, že oni vlastně pachatele znají, jen nemají důkazy??

Kmotr Mrázek zemřel v roce 2006, v podvečerních hodinách. Jedním výstřelem. Spolu s tím se vynořila řada spekulací a různých verzí, které vznikají v podstatě dodnes. 

Vraha se oficiálně najít nepodařilo. 

Navzdory tomu, že šlo o kontroverzního člověka, zdá se mi to divné. Myslím to promlčení. 

Myslím si, že vražda, jakákoliv, by promlčená prostě být neměla. 

Tady navíc stopy údajně vedou do politických kruhů, jak vzletně znělo včera v televizi, do nejvyšších pater české politiky. 

O to víc by mělo být v případu jasno.

 Není. 

Zdá se mi prostě, že ten náš právní řád je zralý na nějakou revizi, protože z hlediska zdravého rozumu je to víc než prapodivné. 

Vraždu lze promlčet. Za marihuanu padají drakonické tresty mnohaletých vězení. Ve vězení se znovu můžete ocitnout i za názor, zatímco za vraždu, jak je vidno, třeba i ne. 

A to nemluvím o filmové glorifikaci vrahů, kdy se o nich natáčí filmy, jako nyní o Strakovi. 

I on dostal jen pár let a dneska si v poklidu někde žije. Ale zpátky k Mrázkovi. I o něm tedy natočili film, byl to prostě kmotr. Ale ani to by nemělo znamenat, že jeho vražda v pohodě projde. 

A prošla.  

Zdá se, že u nás je prostě možné všechno

Tajemství

Tak to dneska zkusím. Třeba se doberu vysvětlení, proč je Praha v poslední době tak narvaná různými typy turistů. 

Nebo také ne:-)?

Vzpomínám, že mě kdysi Šifra mistra Leonarda zaujala, hodně. A bavila. Ještě jsem pak dala Andělé a démoni. A pak už mi to všechno začalo splývat a hlavně mě to přestalo bavit. Tohle ale zkusím. Uvidíme, jak takový Američan hledí na Prahu, co tady dokázal vykouzlit. 

Dojmy po přečtení dodám:-)

 

Maturitní ples

 Maturitní ples je stěžejním bodem zájmu maturitních ročníků. 

Logicky. 

Mnohdy se říká, že teprve po plese začnou trochu myslet na svou závěrečnou zkoušku.

Ostatně, on ples samotný je také takovou zkouškou. Musí si to připravit, nacvičit, zorganizovat. 

V podstatě je to pro ně přínosnější než rozbor třicetileté války před maturitní komisí. 

Je také společenská událost. 

Pro ty, co to zažívají poprvé, silný zážitek. 

Neopakovatelný. Pro maturanty, jejich rodiče, prarodiče, kamarády...

Pro učitele už to většinou tak jedinečné nebývá. Někoho to sice těší kontinuálně, rád se účastní rok co rok, jiní to mají spíš jako pracovní povinnost. 

Mě vždycky těší, když nastane rok, že nemusím. 

Letos tomu ale tak nebylo. Moji primáni byli na plese imatrikulování, takže jsem musela. 

A že je to tady událost, už jsem psala. Je to monstrózní projekt, řada tříd, všechno se to nacvičuje déle než rok. 

Samozřejmě že maturanti mají hlavní prostor. 

Ale i my jsme museli vyvinout nějakou aktivitu, nacvičit tanec, stužkování.

Strávit celý sobotní večer v Lucerně. 

A nejen večer, účast byla vyžadována už v podvečerním čase, abychom se připravili. 

Nakonec to proběhlo úspěšně. Malé děti byly dojemné, ti větší roztomilí, maturanti skvělí. 

Poté se všichni odebrali kamsi na after party. 

My jsme s úlevou zamířili domů. 

Bylo to hezké, ale jsem ráda, že je to za námi. 

Další až za sedm let. 

Zákaz

 Prý se chystá plošný zákaz mobilů ve školách...?!

Staronový ministr školství to někde avizoval, prý to tak mají na Slovensku a tak to budeme mít i my. 

No, nevím, jestli tohle je cesta. Pravda, když vidím o přestávce děti, zejména ty menší, jak zírají do mobilu, kde jim to bliká a řve - hrají tam jen hry, málokdo si tam něco čte nebo dělá něco smysluplného, tak to k tomu svádí. 

Jenže pak kouknu po dospělých a je to totéž. Až už jdu po ulici, jedu MHD, často to vidím i na silnici u řidičů, Když se někdo motá nebo dlouho nerozjíždí, většinou čumí do mobilu nebo telefonuje. 

V divadle pravidelně žádají o vypnutí mobilu, stejně se často najde jedinec, kterému prostě zazvoní i během představení.

Vidím mrňouse, kterým to matky strčí, aby se zabavili a neotravovali je. 

A pak to budou mít ve škole zakázané?

Sice to zní vzletně, alespoň se budou socializovat, věnovat se jeden druhému, povídat si. Jenže v reálu to bude spíš násilná cesta, zredukuje učitele na dozorce, který bude ostřížím zrakem sledovat, zda někdo náhodou mobil o přestávce neužívá?

Nevím, úplně si ten plošný zákaz neumím představit, navzdory proklamovaným ideálům.

Vždycky jsem si myslela, že děti je třeba naučit s tím pracovat, vytvořit i nějakou mobilní etiketu než to plošně zakazovat.

Možná nic jiného než plošný zákaz nefunguje?

Nevím, vnímám mobily pro malé děti jak zlo, neumí se pak soustředit, jsou roztěkané, nejde jim komunikovat, ale je to víc věc rodičů, jak je vedou. A když do této nevýchovy vpadne škola s plošným zákazem, asi to nepřinese moc užitku? 

Nebo, nabízí se mi interaktivní otázka pro čtenáře, jak to vidíte vy?

Četla jsem knihu o digitální demenci a dost s ní  souzním, navzdory dnešnímu okouzlení vším digitálním, virtuálním, uměle inteligentním. 

Přesto je to tady, bylo by lépe s tím nějak pracovat než to zakazovat. A sama osobně nechci hrát roli nějakého dozorce, k čemuž by mě podobný plošný zákaz asi nutil. 

No, uvidíme. Zatím se o tom jen mluví, třeba má ministr schopné poradce a nic takového se nakonec nestane. 

Ono stačí se rozhlédnout kolem, kolik dospělých neumí pracovat s mobilem v nějaké přijatelné podobě. Jestli by nebylo lepší zaměřit se na klasická exempla trahunt, tedy příklady táhnou...?

Bruslíme

 V Praze se bruslí celou zimu, na stadionech nebo pod širým nebem. Technika zvládne všechno. Ale právě pod širým nebem je to v současných mrazech docela paráda. Lze i na rybnících, což je vždycky zážitek. A ta kluziště, která poskytují ledovou plochu v každém počasí, to také mají jednodušší. Stroje nemusí tolik běžet a na ledě, ještě když svítí slunce, je to paráda. Ten led je prostě v mrazu nějak lepší. A tak lze vidět řadu bruslařských kreací, skoro se chce říci, že všichni trénují na pražské mistrovství v krasobruslení. Jen tak mimochodem, zkoušela jsem tam koupit vstupenku a jde docela o náročný úkol. Navzdory nastaveným cenám. Asi jsme nejen národ hokejistů, ale i krasobruslařů. 

Led baví i pejska, klouže se takřka s nadšením a navýsost dobrovolně.