Cykloteror

 Tak se někdy mluví na Letné o cyklistech, že jsou to cykloterotisté.

Oni zase podobným slovníkem dehonestují řidiče, někdy i chodce. 

Každý je přesvědčený, že právě ten druhý je na silnici nepřítel.

Ale nechci dnes vůbec útočit na cyklisty, spíš mě v té debatě zaujala myšlenka, co z té městské cyklistiky vlastně mají?  

Na kole jezdím od malička a ráda. Přesto bych se na něm třeba na magistrálu nepustila. Stejně tak nikam, kde je hustý proud vozidel.

 Když vidím cyklisty na rušných pražských silnicích, mezi kolonami aut a oblaky výfukových plynů, říkám si, že v tomto prostředí já bych ztratila radost z jízdy. Byla bych spíš ve stresu než na výletě.

Někdy jim vůbec nerozumím, zejména těm, co za kolem vlečou vozítko s miminkem.

To považuji nejen za nebezpečné, ale doslova za hazardní. Přesto takových cyklistů je. 

Někteří dokonce vypadají, respektive chovají se, jako by byli nesmrtelní

Jistě je hezké, mít kolo jako dopravní prostředek, jezdit na něm do práce, nejen na dovolené za odpočinkem.

Některá evropská města mají tuto cyklistickou infrastrukturu dovedenou k dokonalosti, jet třeba po Vídni nebo v Amsterodamu, to je zážitek.

Ale v Praze?

Každý pes, jiná ves. Kus cyklostezky, kus chodníku, kus silnice. Pohodlná a bezpečná cyklostezka se v půli cesty ztratí a jste najednou na kole uprostřed kolony rozdivočelých aut.

Řidiči aut jsou často agresivní, to je známý problém, který se i občas řeší.

Agresivní jsou ale i cyklisté, alespoň ty, co vídám v Praze. A to se moc neřeší.

Někdy se jim nedivím, že jsou agresivní, když jim pod koly zmizí cyklostezka, když je auta neobjíždějí ale spíš vytlačují z cesty atd.

Někdy ale svou agresivitou riskují život, s vozítkem za kolem navíc i život svého miminka.

Vize, že kolo patří na vedlejší cesty, do přírody, už dneska dávno neplatí. Ostatně, někde na Šumavě, která se změnila v jednu velkou cyklotrasu, by asi mohli vyprávět. 

Já primárně uvažuji o kole ve městě. Třeba v Praze je to podle mě trochu mimo. Ale třeba je to jinde jinak, v Plzni? Ostravě? Opavě? Olomouci?

V Praze se jich, popravdě, trochu bojím. Zejména těch sedmičkových. Jak tu mají pré, všechno mají dovoleno, tak je lze potkat všude. 

Na chodníku vás často smetou, ve Stromovce nás kolikrát poslali kamsi, protože mají pocit, že oni mají přednost, na silnici mi často vjedou do protisměru, což v úzkých ulicích, kde podle dopravního značení nemáte čekat jízdu v protisměru, někdy docela zaskočí.

To všechno někdy vytváří pořádný chaos. Nikdy totiž pořádně nevíte, jestli cyklista zůstane na silnici, přejede na chodník nebo se najednou objeví z protisměru.

Když jsem nedávno četla knihu Cyklistka, kde je ta cyklistika vylíčena v úžasných barvách, jako symbol svobody, radosti a lehkosti, přijde mi to trochu škoda. 

Že je to takový boj. Že taková idylická cyklistika už je minulostí.

Ale zase, asi jen někde….

 

 

Papírový gang

 Občas sleduji diskuse na sociálních sítích o chovu psů. 

Sama psa mám, mám psy ráda, proto mě to zajímá. 

Třeba i proto, že vidím diametrální rozdíl v chování, možná až rozmazlování, některých psů ve Stromovce a životem, možná až živořením, některých venkovských psů na dvorku u boudy.  

Často se také divoce diskutuje o papírových psech. 

To třeba, když někdo, naivně, požádá na sockách třeba o pejska bez PP. 

Nebo to přizná, že má pejska bez PP. 

Ten tedy dostane čočku. Většinou pěkně drsnou, bez kapky pochopení. Úplně to připomíná gang, jako by chovatelé drsně likvidovali a napadali ty, co papíry původu nechtějí. 

Nebo také na to nemají. 

Ono zaplatit za štěně jezevčíka třicet pět tisíc není úplně standartní. 

A to nemluvím o pejscích, kteří jsou větší nebo víc in, tak zvaně moderní. 

Tak jdou částky do vyšších desítek tisíc. 

Někdy jsou to částky opravdu šokojucíc.

Rozhodně nechci mluvit o množírnách. To je pro mě trestný čin, takoví lidé nemají mezi pejskaři 

( ba ani mezi normálními lidmi) co dělat. A je to věc pro policii. 

Ale zároveň jsem přesvědčená, že když koupím pejska bez papírů od normálních lidí, vidím jeho rodiče, pak to nemusí být nic špatného.  Ne snad, že bych to chtěla dělat nebo to nějak podporovat. Spíš o tom jen přemýšlím. 

Ale prohodit tohle na sociálních sítích, tak mě budou lynčovat. 

Určitě je řešení pořídit si pejska z útulku.  

Když ale chcete vlastní nepapírové štěně, zdá se to být problém. Nebo to alespoň na sockách tak vypadá?

Možná, kdyby někdo to dokázal vysvětlit? Je to opravdu tak, nebo to jen vidím na bublině v sociálních sítích?

Jen pro info, žádného nového kupovat nechci, jen mě to zaujalo. Tori svoje papíry i chovatelskou stanici má, takže to není nějaké rozhodování, spíš takové letmé lehké letní přemýšlení.

Přemyslovci

 Přemyslovci jsou moji oblíbení. Proto nejde nenavštívit výstavu, která v současnosti probíhá v Národním muzeu. A kdy jindy, než v den výročí jejich tragického konce, tedy v den vymření Přemyslovců po meči?

Původně jsem sice chtěla být dnes v Olomouci, bylo by to víc stylové, ale nevyšlo to. Tak v Praze v muzeu. 

Dnes je to 720 let od záhadné vraždy Václava III., který zemřel během svého tažení do Polska právě v Olomouci. Kdo je oním vrahem či snad zadavatelem je dosud kriminalistický pomníček. Škoda. Strašně by mě to zajímalo. 

Nicméně, dnes tedy vymírají Přemyslovci po meči. Ti z manželských svazků. Ti levoboční, opavští, pokračují dál a vymírají až osobou Valentina Hrbatého v roce 1521. To se nad jeho rakví zlomil meč a Přemyslovcům byl definitivní konec. Nicméně, dnes se připomíná ten učebnicový konec, kdy 4.8. 1306 Přemyslovci vymírají po meči. 

A výstava v Národním muzeu je krásná.  

Odyssea

 To je teda mega film. Tři hodiny. Asi se nedalo nejít, jako milovník Řecka, antiky, Homéra, klasické literatury, historie... to prostě nejde nejít. 

A když to nabízí bio Oko. 

Je to spíš taková fantasy nebo jak bych to nazvala. 

Ale je to velkolepá podívaná. Nejsem úplný znalec Homéra, abych vychytala všechny odchylky 

a inovace. Není to přepis klasiky, ale její interpretace pro současnost. A myslím, že tedy velmi vydařená.  

Nultá hodina

 Někdy se mi stane, že se zakousnu do jednoho autora a jedu víc jeho knih v řadě. To se mi teď stalo s Janou Poncarovou a je to hezké objevování autorky. 

Tentokrát je na řadě Nultá hodina. Láká mě námět, návrat do poválečného Československa. A také to, že jde o prolínání minulosti se současností. 

Uvidíme...

Klasický výstup

 Zbořený Kostelec, každý rok ve stejnou dobu. 

Je to magické místo, vyrážíme pravidelně na vrchol. 

Tedy i dnes. 

Horko, ale tady je všude kolem les, tak není problém vystoupat až ke zřícenině a pohlédnout do údolí, k Sázavě. 

Už to není neznámé místo, o Zbořeném Kostelci už jsem slyšela i rozhlasový pořad, píši o něm na různých cestovatelských webech a portálech.  Ale pořád je to místo klidné, moc lidí tu nepotkáváme. A celkem hezky zapadl do našeho nedávného putování Posázavím. Tam patří Pikovice, Týnec nad Sázavou, Český Šternberk, Čerčany a jako třešnička na dortu půvabná vesnička Žíňánky. 

Krásné je to kolem Sázavy.

Mnichovo Hradiště

Zámek v Mnichově Hradišti se stal naším dalším letošním cílem. 

Výlet s malým bonusem, průvodkyní nám byla naše studentka. 

A už samotné městečko se ukázalo jako nečekaně půvabné.

Hlavním cílem byl samozřejmě zámek. Při příchodu působí opravdu krásně, skoro až vznešeně. Člověk má pocit, že vstupuje do místa, kde se historie zastavila v tom nejlepším okamžiku. Teprve při pomalejší procházce si všimne i omšelejších míst, oprýskané omítky nebo detailů, které by si zasloužily trochu více péče.

Pes sem nesmí. To jsme věděli dopředu a samozřejmě jsme to respektovali. Chtěla jsem ale 

s ním jít k pokladně, koupit lístek a nějaký ten suvenýr. Byl bezpečně v náručí, přesto následovala poměrně razantní až hysterická reakce: sem pes nesmí.

A nebylo to zrovna podáno s vlídností, která by odpovídala velikosti malého jezevčíka schovaného v náruči. Spíš jsem měla pocit, že nedržím čtyřkilového pejska, ale minimálně rozdivočelého pitbula.

Suvenýry jsme tedy nekoupili. 

Nám to vlastně nevadilo, o psa bylo postaráno. 

Ale potkali jsme slovenské turisty s pejskem ještě menším, takovým, který by se snad schoval do kapsy. Ani ten nemohl dovnitř. Pán byl viditelně rozladěný, a dokonce poměrně hlasitě upozornil na to, že někteří návštěvníci, zejména dětští, mohou být pro interiér zámku svým chováním větším rizikem než malý pes bezpečně ukrytý v tašce.

Ani tento argument ovšem pravidla nezměnil. Jen oni odešli zklamaní a zámek měl o dva návštěvníky méně.

 Nu což, každé místo má svá pravidla.

Samotná prohlídka ale byla skvělá. Průvodkyně vynikající a stejně příjemná byla i místní kavárna. 

A pak jsme vyrazili objevovat i město.

Mnichovo Hradiště je zajímavá směs. Má v sobě určitou omšelost, která ale není úplně nepříjemná. Spíš připomíná, že město má svou historii. Vedle krásně opravených domů najdete stavby, které pamatují lepší časy. Jedna ulice nabídne nádherný historický dům, 

o pár kroků dál stojí absolutní ruina.

Je  zvláštní kombinace současnosti a minulosti. Moderní obchod střídá výloha, u které by člověk skoro čekal frontu na banány a prodavačku z osmdesátých let. Chvíli obdivujete upravené centrum a vzápětí narazíte na místo, které jako by se v čase trochu ztratilo.

Paneláková předměstí jsme jen projeli, takže si pořád můžu myslet, že je to malé pěkné městečko.

A možná právě proto se nám líbilo. Protože tu zůstala i ta minulost.

A ta bývá často naším cílem. A navíc jsem si uvědomila, že už jsme tu jednou byli. Před mnoha lety, za Valdštejnem. Nu, opakování je matka moudrosti, teď už si to tu všechno pamatujeme lépe.