Cestovní horečka

 Někteří lidé mají intenzivní letní cestovní horečku.

Jsou dokonce tací, kteří při pohledu na zájezd „last minute“ upadnou do stavu, který by se dal popsat jako přepálená touha po odpočinku. Prostě musí pryč i kdyby na chleba nebylo.

Jiní zase mají horečku z hromadného cestování a nutně potřebují cestovat jen na vlastní pěst.

Je léto, tak jedeme.

Ale občas se stane, že někde mezi výběrem opalovacího krému a hledáním pasu si člověk uvědomí, že… už vlastně vůbec nechce nikam jet.

 Chce jen klid. Vypnout. Nemuset. A ideálně nikomu nic nevysvětlovat.

A tehdy nastupuje dovolená v hlavě.

Nepotřebujete žádné letenky.
Nepotřebujete nový kufr.

Nepotřebujete dokonce ani nové plavky.

Stačí zavřít oči. Vypnout.

 A uvařit si kafe, které stihnete vypít teplé. Žádné připojení na hotelovou wifi. Jen připojení k sobě samotnému.

Je to trochu retro. Ale funguje to.

Dovolená v hlavě je úplně nenápadná. Je jen vaše. Nijak se s ní nechlubíte, nevysvětlujete. Nikdo vám také nechybí, chcete být sami.

 Nepotřebujete památky, protože si vzpomenete na babiččin dvorek a na z dětství už zapomenutou vůni malin.
Tím zároveň přesně víte, jak voní ty opravdové prázdniny.

I jak byla svěží dovolená, když jste ji ještě neměřili podle hotelových hvězdiček či sdílení na sociálních sítích, ale podle toho, kolikrát jste si namočili nohy v potoce.

Jistě, moře je moře. Pláž a slunce většinou naprostá pohoda a relax.

 Číšník, který vám donese snídani až k plážovému lehátku, to je takový hezký letní bonus.  

Ale všechno je někdy jen na oko. Nebo se časem omrzí.

To hlavní se stejně vždycky odehrává jinde. Ve vaší hlavě, v jedinečné, ryze osobní představě o dovolené.
Tam, kde najednou není hluk, ani plán, ani výkon. Jen vy, čas a prostor.

Takže pokud letos nikam nejedete, nevadí. Možná právě vy si užijete nejdelší a nejklidnější dovolenou.

Tu, která se nedá vyfotit. Jen prožít. Tam, kde hlava ztichne a srdce se rozpovídá.

A pokud přece jen pojedete, vezměte si s sebou trochu téhle vnitřní verze.

Protože nejhezčí výlet je ten, kde je vám dobře ve vlastních představách.

Psáno pro Listy Prahy I

 

První dny prázdnin…

Je to každý rok stejné. Školní zvonění utichne, kancelářské židle osiří, děti nadšeně zahodí batohy a přichází… volno.

Sladké, slunečné, voňavé volno.

Jenže ouha! Zatímco kalendář se opravdu vypadá prázdninově, mozek stále jede v pracovním režimu.

Ráno v šest se budíme s panikou, že jsme zaspali. V lednici hledáme svačinu pro dítě, které spí jako dřevo a vstane nejdřív za dvě hodiny.

A když slyším tramvaj, podvědomě kontroluji, jestli mám jízdenku.

Nemám. Protože nikam nejdu, mám volno!

Ano, první dny prázdnin většinou nejsou úplně oddych.

Je to spíš takový detox. Závislost na režimu, na plánování, na odpovědnosti a chvatu je silná a návyková.

 A abstinenční příznaky se dostavují rychle.

Například nutkavá potřeba psát si seznam povinností na každý volný den:

 Uklidit půdu. Složit prádlo. Zavařit ovoce...

A pak místo slunění ležíme pod pergolou s mobilem a čtyřmi seznamy.

 Až po několika dnech nám pozvolna dochází, že prázdniny skutečně začaly…

Tělo si začíná zvykat. Stejně jako mysl.

A teprve, když vás ráno přepadne dítě s klasickou otázkou

 „Co budeme dělat dneska?“

A my mu s čistým svědomím odpovíme „nic“, dojde nám, že detox je za námi.

Volno je tady.

  Opravdu.

Pokud také prožíváte ten zvláštní přechod z běžného roku do letní časové bubliny, buďte v klidu. Není třeba to uspěchat. Dříve nebo později to přijde samo.

Protože hlavní kouzlo letních dní je, že vlastně nemusíme vůbec nic.

 Jen být.

A možná si sem tam lehnout do trávy a pozorovat, jak nám pozvolna zpomalují myšlenky.

 A že si na to člověk musí pár dnů zase zvyknout?

No jistě. I odpočívat se musíme učit.

Léto je pro tento typ výuky ideální čas. 

Přeji vám hezky lenošivé letní studování.

 

Nejhezčí den v roce

 Navzdory všem slavným dnům, všem výročím a začátkům, je nejkrásnějším dnem v roce první červenec. 

Začínají prázdniny.  To, že vysvědčení bylo už minulý pátek , nehraje žádnou roli. Prvního července je až dnes. 

A je jedno, zda jste dítě školou povinné, rodič, kantor, školník či někdo, kdo už dávno nemá se školou nic společného. Ten pocit je tam pořád. Prvního července prostě začínají prázdniny.  To je prostě tak napevno zaryté pod kůží, že to zasáhne každého. 

A ten, koho se to nějakým způsobem týká, ten slaví. Jedno, zda bujaře či úlevným vydechnutím. 

 Oslavuje. 

Nejkrásnější den v roce.

 Kam se hrabe nějaký Silvestr či velikonoční pondělí. 

Tohle je svátek jak má být. A to i přes to, že první prázdninový den byl vlastně už v sobotu. Ale pořád nebylo prvního července. To je až dnes a je to takový sváteční pocit. Zkuste si to třeba vyslovit. Je prvního července. 

Myslím, že to tam pořád rezonuje. Něco hezkého a vzrušujícího je před námi.  

Prodaná nevěsta

 Na prahu prázdnin ještě kultura. Tentokrát klasika. Respektive, měla to být klasika. Prodaná nevěsta. 

Koupit normální lístek do Národního divadla není úplně snadné. Navzdory časné mediální kritice repertoáru je překvapivě pořád vyprodáno. 

Tohle představení bylo volné asi proto, že už jsou prázdniny a všichni odjeli. 

Lístky do divadla navíc nejsou nejlevnější. Měla jsem dárkový poukaz na tisíc pět set korun, což jsem považovala za vstup na několik představení.

Naivita.

S bídou to pokryje jednu vstupenku. 

Logicky, pokud chci viset na balkóně, mohu se tam za pár korun vyšplhat a pak dalekohledem sledovat dění na jevišti. 

Když ale chcete někam trochu vidět, je lepší dolů do hlediště nebo do lóže. 

A na to poukázka nestačí.

Ale budiž, každá legrace něco stojí.  

Tak tedy Prodaná nevěsta. 

My jsme to dali, ale jen proto, že hudba je pořád krásná. Lóže, kde měli být ještě další dva diváci, nakonec zůstala jen nám. Bylo to pohodlné, dalo se jen naslouchat, prostě se to dalo. Ale řada lidí prchala po prvním dějství, někteří dokonce s nadávkami, jako že je to ostuda Národního divadla. 

Stát frontu v bufetu, je zajímavé i z tohoto úhlu pohledu. Vyslechnete si recenze takřka na fleku. A opravdu se mnozí znechuceně chystali k odchodu. Ti další pak po druhém dějství. 

Mě to ani tak  šíleně k odchodu nepohoršovalo, některé pasáže se mi i líbily, taneční určitě, bavila mě i akrobacie,  ale ten děj je fakt na hlavu a nechápu, co tím chtěla režisérka, které si jinak moc vážím, docílit?

No, víckrát do Národního asi nevyrazíme. Tentokrát to bylo za odměnu a dárek, darovanému koni se na zuby ani na libreto nekouká, takže dobrý. Spojený se zážitkem návštěvy budovy, s letní procházkou večerní Prahou, takže dobrý. 

Ale v podstatě bych suše konstatovala, že v Národním asi mají svoje šťastné a slavné doby za sebou...

Letní čtení

 Co číst v létě? Nabízí se představa jakéhosi seznamu knih, se kterými se chceme v létě potkat. 

Některé už leží na nočním stolku, oddalované kvůli pracovním povinnostem. Další mávají z pultu knihkupectví. 

Osobně se chci potkat s knihami Jiřího Březiny. Letní oddychové čtení k vodě. A nejen oddychové, vždycky něco přinese, nějakou přidanou hodnotu. Zatím jsem od něho četla dvě a obě mě zaujaly. Tak zkusím letní hlubší seznámení.

Pak určitě Dalibor Vácha, můj oblíbenec. Naposledy jsem četla Vlastu Buriana, nadchl mě. Tak zkusím i jeho další tituly. 

No a pak se uvidí. 

Co chystáte číst vy?

Na konci června ...

 Konec června krom radostného konce roku paradoxně  s sebou nese smutné historické události. Jako by dějiny někdy na léto zanevřely.

Chci připomenout minimálně dvě, na které mi s vysvědčením a školním výletem dosud nezbyl prostor.

 První je určitě Milada Horáková, od jejíž vraždy včera uplynulo 75 let. Jde tedy o takové půlkulaté výročí této justiční vraždy, tak se o ní i víc mluví. Na sedmičce dokonce instalovali murál v podobě jejího portrétu.

Myslím ale, že pozornost si zaslouží i muži, kteří byli zavražděni společně s ní. Jejich jména tak známá nejsou. Zavražděni komunisty tedy byli i tito pánové: Jan Buchal, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl.

Ale zpátky k Miladě. Myslím, že za připomenutí stojí její dopisy pro dceru, které napsala v cele smrti a které soudruzi zatajili. K dceři se dostaly až po revoluci. Jsou k dispozici v audiopodobě, naprosto obdivuhodně je načetla paní Libuše Šafránková.

Když je slyšíte v jejím podání, nelze se ubránit emocím. Ono to nejde ani tak, ale tohle čtení je hodně silné.

A druhá historická událost, ta dnešní, je předzvěst války. Smutné je, že po sto deseti letech je předzvěst války ve vzduchu asi znovu, ale pořád můžeme doufat.

V roce 1914 už jim na doufání zbýval poslední měsíc. 28. června Gavrilo Princip v Sarajevu zavraždil následníka trůnu Františka Ferdinanda  d Este a jeho vyvzdorovanou ženou Žofii Chotkovou. A za chvíli to všechno vybublalo… 

Vysvědčení

Konečně. Dneska.

 Od rána je ve vzduchu atmosféra léta, pohody a radosti. 

Dobře se mi vstávalo.

Prázdniny jsou tady. 

Respektive volno je tady, protože prázdniny začínají až prvního července. 

Tyto dny do úterý jsou vlastně takový bonus, neřku-li benefit. 

Přesto, (nebo právě proto), sluníčko vylezlo dneska o něco vlídněji než včera, kdy nás zjevně chtělo sežehnout.

Slabým deštíkem oživlí ptáci zpívali celý den jako o život ( nebo jako na konkurs do letního muzikálu).

A učitelé i žáci se na sebe dívají s výrazem: 

„ještě spolu musíme pár hodin vydržet, ale v duchu už jsme stejně někde na prázdninách“.

 Atmosféra léta je prostě tak hustá, že by se dala krájet a mazat na rohlík.

Oficiálně opravdu prázdniny začínají až prvního července. Tyhle tři dny od vysvědčení do kalendářního startu prázdnin jsou prostě takový vesmírný dárek: „bonusové kolo“ letní radosti.

Ale v reálu je to opravdu tady. 

Konec. 

Hotovo. 

Dopoledne se prostě definitivně zavřely dveře tříd, zazněly poslední zvonky a děti odcházely ze školy jako vítězové celoročního maratonu: s vysvědčením v ruce.

Na papíře je tedy pořád červen, ale v duši už červenec. 

Školní docházka je ukončena, aktovky odhozeny, pastelky odpočívají a umělá inteligence si bere volno.

Učitelky mávají třídě s úsměvem, dost neúspěšně maskují svoje totální vyčerpání, a vlečou tašku plnou květin a čokolád. 

Kantoři odcházejí s darovanou lahví vína, protože kytky se přeci nedají vypít :-)!?

a všichni společně se tetelí tichou radostí, že letos už fakt nic opravovat nebudou.

Tak hurá do léta!

 Ať už to máte za sebou s vyznamenáním nebo odcházíte se sebezáchovným „hlavně že jsem prošel – prošla “, odměna je pro všechny stejná – prázdniny. 

A nejlepší na nich je to, že dneska začaly. I když kalendář se tváří, že ještě ne.

Ale koho to zajímá – škola je ode dneška na dva měsíce zavřená. 

A tečka.

 Jak to bylo s vysvědčením u vás? 

Krásné léto všem...