Dům v Matouškově ulici

 Zajímavé čtení pro dnešní den. 

Dějiny dvacátého století na osudu jednoho domu. Respektive jeho obyvatel. 

Najdeme tam všechno, holocaust, komunistické zločiny, normalizaci, současné válčení...

 Jde prostě o takovou - podle mě- zajímavou a čtivou - mozaiku dějin. 

Někdy jsem se tedy trochu ztrácela, někdy to je až chaotické, ale za přečtení to určitě stojí. 

Nezájem

 Moc nechápu projevy neprofesionality. 

Třeba to, když přijdu do knihkupectví a zeptám se prodavače, zdá mají poslední Soukupovou...?

Hledí na mě, vidím, že neví, která bije, a ještě se zeptá, kdo to je?

"Asi cukrářka ne, když se ptám v knihkupectví," chce se mi ironicky odseknout, ale trpělivě odvětím, že jde o současnou českou autorku Petru Soukupovou. 

Chlapec zaloví v počítači a poté se upřímně podiví, že toho tedy napsala hodně....?!

A pak mi sdělí, že knihu mají a že ji podle abecedy tedy vyhledá. 

Bravo.

Alespoň abecedu tedy snad umí.

Podobných příhod mám poměrně dost, řekla bych, že jde o množství větší než malé.

Dívka, která touží být herečkou. Zeptám se na něco z divadelní historie, kulí očka a neví ani zbla.

Zmínila jsem některé české herce, ty opravdu slavné. Pokrčí rameny a bezelstně konstatuje, že nemá ani tušení, kdo to je? 

Chlapec, který má individuální vzdělávací program, protože se věnuje volejbalu. Hraje ho asi na nějaké úrovni, která vyžaduje regulaci jeho přítomnosti ve škole. 

Zeptám se ho, jak je nadšený z nedávného úspěchu volejbalistů, kteří sice nakonec skončili na MS čtvrtí, ale usilovali o medaili. 

Kouká jak zjara. Neví! Nezajímá ho to. 

Na nějaká slavná jména z této oblasti (nota bene třeba z historie) se už neptám. Je mi jasné, co bych se dozvěděla.

Nevím, neznám...?!

Nemyslím si, že všichni musí znát všechno, byť určitý všeobecný přehled by bylo asi fajn, ale vím, že to bejvávalo. 

Všeobecný přehled dneska nikoho nezajímá.  

Ale když neznají ani věci a lidi ze svého stávajícího nebo vysněného oboru, pak to nechápu. 

Kdysi jsem se tomu usmívala, pak mi to přišlo trapný, dnes tomu jednak nerozumím a jednak, a to hlavně, mě to unavuje. 

Nevím, zda je to oním trendem, že dneska si všechno najdu, ale to, že prodavač v knihkupectví nezná současné české spisovatele ( o těch minulých ani nemluvím), mi prostě přijde zoufalé.

Číšník nezvládne obsluhovat, o tom, že by něco spočítal z hlavy ani nepřemýšlím. Moderátor neumí vyslovovat a řidič autobusu klidně přijde do práce pod vlivem alkoholu. 

Je to nezájem? 

Neodpovědnost či docela obyčejná neschopnost? 

Těžko říci, ale vidím to častěji, než bych si přála.

Asi opravdu  žijeme v éře hesla: „To si najdu na Googlu, tak proč bych to měl vědět?“

Jenže jestli je to trend, nezájem nebo prostá neschopnost, to už je jedno. Výsledek je stejný: profese máme. 

                                                                       Profíky nikde.

Žokejka

 

Řekla bych, že dnešek nese větší popularitu tzv. dídžejkám než klasickým žokejkám, byť samozřejmě žokejek máme patrně plno. 

Ale vítězku Velké pardubické asi zatím ne. Vyjma té dávné, která je dosud jediná. 

Dostihové závody jsou evidentně víc doménou mužů. 

Ne snad, že bych tomu nějak zvlášť rozuměla, koně se mi líbí, jsou to krásná zvířata, ale vášní jsem k nim nikdy nepropadla. Spíš k nim mám respekt a trochu se jich i bojím.

 A že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla? 

Asi ano, pro někoho. 

Nicméně, některé závody sleduji. A Velkou pardubickou pravidelně.

  Lata Brandisová je ona žokejka, o které se dnes chci zmínit. 17. října 1937 jako první a jediná žena závod Velké pardubické vyhrála. Je to tedy dnešní výročí

17. října 1937 byla neděle. 

Bylo tehdy pár dní po úmrtí TGM, schylovalo se k válce a česko - německé napětí se přeneslo i na závodiště. 

Favoritem byl německý kůň. 

Ale ten padl na Taxisu a vyhrál český kůň. Přesněji řečeno česká klisna s českou jezdkyní. 

Dav šílel a z Laty Brandisové se stala slavná a obdivovaná  "naše slečna".

Na ramenou ji nosili.

 Jaký byl její život?

Když se v roce 1895 narodila v Úmoníně dvojčata Lata a Týna Brandisovy, netušil nikdo, že jedna z nich se jednou stane legendou českého turfu. 

Tehdy to byly jen dvě holky, co v osmi letech sedly na koně a v deseti už řídily bryčku, samozřejmě samy.

 A protože obyčejná vyjížďka byla nuda, začaly pořádat „důstojnické dostihy“. V mužských šatech, se sazemi namalovanými kníry. Šlo hlavně o to pobavit se a vyhrát.

Lata měla slabost pro koně, pro tehdy módní velocipéd a pro historky o prastrýci Oktaviánu Kinském, známém bouřliváku. Vyhledávala adrenalin a chtěla vítězit. Dostihy se pro tento způsob adrenalinu přímo nabízely.

Když v roce 1916 poprvé závodila, skončilo to pádem. V té době byl dostihový sport pánská záležitost.

 Zajímavé, jak se některé věci nemění. 

Pak přišla válka. 

Otec narukoval, bratr padl, a Lata zůstala doma s rodinou, lesy a osmi koňmi. Před rekvizicí zachránila jen jednoho, svého Sareku. V noci hlídala lesy před pytláky, přes den bojovala s pozemkovou reformou, která rodině sebrala vše až na slepou kobylu Lusku. 

Ale kdo chce, hledá způsob ,a tak se Lata postupně propracovala k úspěchům na dostihové dráze.

V roce 1927 přišla její velká provokace. Lata se přihlásila na start Velké pardubické. 

Pánové jezdci to brali jako urážku. 

Vítězství ženy nad důstojníky? To by bylo horší než porážka u Lipan! 

Protestovali, ale šéf jockey-clubu Zdenko Radslav Kinský (shodou okolností její příbuzný) ji podpořil, podržel a ještě  si to nechal posvětit v Anglii. 

Ti jen odvětili: 

„Ať jede, jen jí dejte vlastní šatnu.“

A tak Lata vyjela!

A dojela pátá. 

Na stupně vítězů sice nebylo, ale prvenství měla: byla první ženou, která Velkou pardubickou absolvovala.

Další prvenství pak přišlo o deset let později. 

V již zmíněném roce 937. 

Česko plakalo po Masarykovi, politická situace houstla a na dostihové dráze vítězili Němci. Bylo třeba ukázat, že český kůň (a proč ne i česká jezdkyně) má navrch. 

Lata sedlala klisnu Normu, Taxis přežila bez úhony a v cíli předběhla všechny německé favority. 

Čtyřicet tisíc diváků řvalo nadšením,  noviny psaly o „naší slečně“ a Pardubice zažily průvod, jaký by jim záviděl i první máj.

Pak přišla druhá válka. 

Brandisovy holky odmítaly mluvit německy, na statku měly nuceného správce. Na konci války Lata ošetřovala raněné v lazaretu.

Po válce se pokusila o návrat do Velké. 

Už to ale nešlo.

Osud k ní byl dost krutý – pády, zlomeniny, a nakonec těžký úraz v roce 1949, po němž musela jezdeckou kariéru ukončit. 

Kůň přežil, ona také, ale už navždy s hůlkou.

Zámek jí znárodnili, energie ubývalo, zdraví taky.

 Žila skromně, nosila vodu, štípala dříví. 

Pozvali ji ještě v roce 1965 do Pardubic jako čestného hosta. A  tehdy se symbolicky jako druhá umístila Eva Palyzová.

Poslední roky strávila u příbuzných v Rakousku. Plánovala, že se vrátí na svou chatu.

Ale v květnu 1981 zemřela na zápal plic. 

Pohřbena je v Reitereggu, u koňského výběhu. 

Lata Brandisová a koně k sobě patřili. 

V sedle, na dráze i v životě.

Jen škoda, že dnes se o ní moc neví. 

A že nemá nějakou stejně úspěšnou následovnici, která by tu Velkou vyhrála i dnes

Signální

 Jak vnímáme Prahu v říjnu? 

Asi podle naturelu, zda jsme optimisté či ne. 

Jedni ji vidí jako prostor, kde voní kaštany, listí šustí pod nohama, ty druhé deptají krátké dny

 a nevlídné počasí.

Už třináctým rokem má ale tento měsíc ještě jiný, zářivější rozměr: 

Signál Festival.

Takže vlastně říjen může být i takovým symbolickým čekáním na „signál.“

Na pár večerů se totiž z metropole stane otevřená galerie světla a fantazie. Budovy přestávají být jen kamennými svědky historie, mění se v plátna, na kterých malují digitální umělci z celého světa.  Videomappingy oživí fasády, světelné instalace rozzáří parky a ulice, interaktivní projekce pozvou kolemjdoucí k tomu, aby se stali součástí díla. Lidé fotí, sdílejí a mají pocit, že je to umění, které se dá strávit i bez teorie.

To, co by za běžného dne působilo samozřejmě a všedně, se pod noční oblohou a světelnými paprsky proměňuje v něco, co znovu probouzí naši zvědavost. A možná i připomíná, že umění nemusí být zavřené mezi čtyřmi stěnami galerie, stačí vyjít ven. Třeba i v sychravém říjnu.

Je to taková říjnová barevná dávka kreativity. A je to zároveň i důkaz, že technologie nemusí lidi od sebe oddělovat, naopak, dokážou je přivést na jedno místo, na jeden chodník, pod jednu fasádu. Tam, kde stojíme spolu, hledíme vzhůru a necháme se unést světlem.

Normálně se totiž většinou v pražských ulicích rozčilujeme, že nám někdo svítí do oken, ale tady na to jdeme dobrovolně. A ještě si přitom koupíme horký svařák, abychom nezmrzli, protože stojíme venku už druhou hodinu.

Kdyby Praha takhle zářila každý večer, možná bychom zapomněli nadávat na tramvaje, díry v silnici a rozkopané chodníky. Jen by to asi bylo trochu drahé na elektřinu.

Takže pokud potkáte večer v říjnu někoho, kdo se směje do prázdna a cvaká telefonem na domovní fasádu, nebojte, není to nová forma městského šílenství. Jen Signál Festival. A to je nakažlivé v tom nejlepším smyslu slova.

 Nechte se tedy říjnovým signálem radostně nakazit.

 A nějak si to ty prosvětlené říjnové dny užijme. Může to být impuls i jiným signálům, které nám podzim nabídne

 

Francouzský styl

 

Moje nedávná návštěva Francie mě znovu inspirovala k opakovanému přemýšlení 

o jejich životním stylu, o francouzské mentalitě, o jejich přitažlivosti. 

Pro mě tedy Francie přitažlivost má, nesmírnou. 

Navzdory jejich neustálému stávkování, jejich vnímání sebe sama jako středobodu vesmíru či jejich častému přezírání jiných lidí, prostě navzdory všem dobře známým negativům.

Pokud kupříkladu nemluvíte francouzsky, dobře francouzsky, a chcete tam třeba žít, tak to asi často dostanete pěkně pocítit. 

To – jako spousta věcí – na první dobrou nezní moc pozitivně, ale zase na druhou stranu to lze prezentovat tak, že jsou pyšní na svou řeč a neprzní ji anglikanismy?? 

Tak asi si to můžu myslet, že je to součást jejich životního stylu, takže asi to tak i může být. 

Nebo si je idealizuji, to vlastně ani nepopírám. Ale baví mě. 

Jsou sebestřední třeba v historii. Milují tu svou, jiná jakoby neexistovala. Ale umí se jí věnovat, třeba ten historický park, co jsme viděli, to byla paráda. 

 Když jsem svého času v jakémsi dialogu s Francouzi náhodně odtajnila, že vím, kdo byl Napoleon, udiveně to vnímali jako nesmírnou anomálii, neřku- li vzdělanost...?!

Protože, vždyť kdo zná cizí dějiny? 

A proč také? 

Navzdory všemu, mám je ráda, mám ráda jejich zemi, kulturu, historii, noblesu, šarm, nadhled, přístup k životu.

Kavárenský život. 

Všechna klišé, která o Francii kolují, mi vlastně imponují. 

Dlouhé obědy, vybrané stolování, víno ke všemu, romantické vztahy, elegantní oblékání, vzrušující historie, liberální chování, gurmánská potěšení, čas žít a užívat si.....

Francouzský styl je prostě svůj, líbí se mi a baví mě. 

Ráda po Francii cestuji, je nesmírně zajímavá, různorodá a krásná. U moře i na horách, ve městě či na venkově, v lese či někde na polích plných levandule. 

Obdivuji jejich architektonické památky, i to, jak dovedou historii začlenit do současnosti, žít v tom, nevytvářet skanzeny. 

  Inspiruje mě i jejich umění zpomalit. Zdá se mi, že ani v dnešní době, kdy rychlost je synonymum pro každodennost, si oni na spěch vlastně  nepotrpí. 

Třeba oběd není jen nutná zastávka mezi povinnostmi, ale jejich zažitý rituál, chvíle pro sdílení, pro chuť, pro rozhovor. 

Umí vychutnávat. Jídlo, okamžik, vztah...

Je to pro mě země, kde třeba i obyčejná procházka po trhu je vlastně velkým estetickým zážitkem. 

Kde se o kultuře a o umění mluví stejně přirozeně jako o počasí.

   Nejlepší jsou ale jejich kavárny. Miniaturní stolky s kafem, s croissantem a novinami, s vůni červeného vína... 

Prostě umění joie de vivre

Sedět v kavárně, pít výbornou kávu a pozorovat život. To je pro mě francouzský zvyk, který stojí za opsání. 

Já ho mám třeba pod kůží, přetavený v tradici, že v neděli se chodí do kavárny. A diskutuje o zábavě, nikoli o povinnostech. 

Francouzi to prostě umí. Nejen sýry, víno a módu, prostě všechno. 

Myslím si, že to ani (možná vůbec) není o luxusu. Je to postoji. 

 O tom, že si dám sklenku vína ne proto, že slavím, ale protože je úterý a svítí slunce. 

Že si koupím bagetu a k ní ještě květiny, jen tak, pro radost. 

Pro to jejich  C’est la vie.

Vím, že to vidím zpoza reality, nežiju tam. 

Ale i tak, je to prostě Francie. Mám ji ráda, neřku-li, že :Je l’aime beaucoup.

Třeba hlavně proto, že podle nich, je život je přece na to, aby se žil – ne jen zvládal...?

                                                                          C’est la vie.

 

Mozek na volnoběh

 

Občas vyprávím dětem (do dějepisu se to hodí), jak jsme dělávali referáty my.

 Znamenalo to výpravu do knihovny, zjistit, zda tam požadované tituly mají, pak vybrat několik knih, z nichž některé ti ani nepůjčili domů, takže se to muselo číst

 a vypisovat ve studovně. 

Knihovnice většinou  pracovala s papírovou kartotékou, takže to byl běh na dlouhou trať.

 To bychom nedaly, většinou reagují děti. 

Tedy ty, které si to dovedou představit. Mnozí si myslí, že si prostě vymýšlím. 

Pokrok ale šel dopředu mílovými kroky.

Pozvolna se to celé zrychlovalo, wikipedie pak byl revoluční převrat.

 A dneska?

Zadání kupříkladu zní, že napíšete esej. K tomu nějaké sofistikované téma, aby museli trochu přemýšlet, hledat nějaké informace, zdroje..

Kdo by někam chodil?

Uděláte klik, a hotovo. Druhý a odesláno.

Úkol splněn.

Prostě AI. Už anu na wikipedii se nic nehledá, proč také. 

Raz dva je hotovo. 

Ale za tři minuty si ze své ročníkové práce  nebo z eseje nepamatujete ani nadpis.

 A opravdu to není příznak únavy, přepracování nebo pozdní fáze pracovního týdne.

 To je jen výsledek spolupráce s vaším digitálním spisovatelem ChatGPT, jak údajně ukazuje čerstvá studie ministerstva školství. Nevím, za jakým účelem se tím zabývají, co je tím hlavním cílem, zatím to působí hlavně jako zajímavá statistika. 

Uvádí se tam i nějaká čísla, třeba že z mozku vám při tom odplulo asi 47 % neuronových spojení. 

Respektive počet aktivních neuronových spojení klesl z 79 na pouhých 42.

To je vlastně 47% pokles konektivity.

Kdyby vám tohle udělal iPhone, nesli byste ho do servisu.

Ale když to dělá AI vašemu mozku? 

Jásáme, radujeme se nad rychlostí a říkáme tomu pokrok...

  Výzkumníci údajně asi čtyři měsíce skenovali mozky lidí, kteří s ChatGPT vytvářeli své práce. Jedno, zda prezentace, referáty či zmíněné eseje. Prostě práce, nad kterými se ještě 

do nedávna muselo nějakým způsobem přemýšlet.

 Výsledek?

Práce disponovaly skvělým pravopisem, našly se zde i některé precizní formulace, logická struktura výborná, ale bylo tam naprosté nulové duševno.

Texty prostě byly "bez ducha“, jak trefně podotkl jeden z hodnotitelů.

Ano, na první pohled je to dobrý, vidím to často i ve škole. Hlavně tedy rychlé a bez práce. To, že bez práce nejsou koláče už dneska nikdo neví. A když se to náhodou objeví v přijímacím testu, jako znalost přísloví, hned je to dehonestováno jako zbytečné týrání dětí. K čemu si to mají pamatovat?

Oni naopak v hodinách nabízejí krásně zpracovaná témata, někdy je i pěkně přečtou.

Pak ale nic.

A ve chvíli, kdy by museli psát opravdu sami, přichází katastrofa. Není kde brát...

 I při onom výzkumu prý respondenti dopadli jak sedláci u Chlumce.

Výrazně hůř než ti, kteří s AI nikdy neflirtovali.

 Šlo o totální atrofii.

Jako když si po měsíci sundáte sádru, chcete normálně chodit, ale rychle zjistíte, že to prostě nefunguje. A  vaše noha připomíná spíš suchar než končetinu. 

Netrénujete, slábne a uvadá.

 U ruky či nohy většinu rychle začnete posilovat, chcete ji mít zpátky v kondici.

Jenže tentokrát jde o mozek. A to bolí trochu jinak. 

Pořád nadšeně jásáme, když to ta AI napíše za nás. 

Že z našeho mozku se stává ten suchar, jako ze zlomené nohy, to nevidíme. Nechceme vidět. 

Nepřipouštíme si. 

Celému tomuto procesu se podle onoho výzkumu říká „kognitivní dluh“. 

Podle mě je to tedy cesta do pekel, ale to nezní tak hezky odborně. 

Navíc si myslím, že v podstatě objevují Ameriku, ale to asi dneska musí být. Znovuobjevovat jasná fakta

Tak tedy kognitivní dluh. 

 To je současnost. Okouzlení AI. 

Krátkodobě ti AI pomůže – rychlejší psaní, méně chyb, žádné nervy.

 Ale každá zkratka něco stojí.

Je to třeba jako půjčka. 

Máte to hned, ale pak splácíte.

A stejně jako u půjčky, zejména té lichvářské, úroky začnou růst. Někdy přímo geometrickou řadou. 

Neumíme splácet. 

S AI je to nemlich stejné. 

Ztrácí se schopnost přemýšlet, soustředit se, tvořit.

 To všechno jsou věci, které nás dělají člověkem, ne strojem na klikání, případně na vymýšlení promptů, které vzápětí zapomeneme.

 Kdo měl dobrý vzdělanostní základ, tomu zjevně AI pomohla. 

Nemizí mu již vytvořené synapse. 

Nebo mu jich nemizí tolik.  

Možná paradoxně naopak, zapojil je víc. 

Kdo ale základ neměl, ten se právě vydává na cestu do pekel.

  Nehledám řešení ani nevolám po zákazu AI. Vlastně jen reaguji na text, který na mě vykoukl v nějaké učitelské skupině.

Za mě určitě není dobrou cestou zákaz AI, ale spíš výchova k rozumu. 

A boj proti lenosti přemýšlet, kterou ovšem AI výrazně podporuje.

Lenost používat mozek a nahradit ho AI místo myšlení.

Zkrátka, jestli nechceme skončit s mozkem, který se ptá:

 „Kde jsem to jen četl?“ 

pokaždé, když otevře nějaký text

 / knihu už ani nepíši, tu takřka nikdo neotvírá/ 

Bylo by dobré přestat AI glorifikovat a brát ji jako náhradní mozek. Nechceme mít umělý mozek.

Protože ten náš, byť občas unavený, je pořád to nejlepší, co máme.

 I když stále častěji našeptává

„Zeptej se ChatGPT, jak to bude dál…?“

 

Regionální dějiny

 

Občas přemýšlím, jak to s tou historií vlastně máme? 

Většinou asi ode zdi ke zdi. Buď ji nesnášíme a nezajímá nás nebo se jí 

s láskou věnujeme. 

 Ale možná je i něco mezi, jako takové to, že něco vím, něco netuším, a něco je mi jedno...?

To je, myslím, celkem dobrá cesta. 

Hlavně pro regionální historii, která je také ode zdi ke zdi. Někde se jí věnují s plným nasazením, jinde ji s klidem přeskočí, protože třeba ve školních osnovách není a kdo by se tedy zabýval něčím, čím nemusí...? 

Paradoxně jsou na tom nejhůř děti z Prahy. Centralizace je tak silná, že vnímají dějiny jen pražskýma očima. 

Všechno podstatné se odehrálo tady. 

Vyrůstají v přesvědčení, že dějiny se odehrály výhradně mezi Pražským hradem a Národním muzeem, s občasnou výpravou na Vítkov. 

Že i Praha má své lokální příběhy? 

To už je poznání pro náročnější. 

Navíc, některé Pražany často vlastně hledat nějaké regionální variace ani nenapadne. 

   Oblastní dějiny mají těch příběhů a událostí výrazně víc. Někde se o nich neví ani v místě samé. 

Své by jistě mohla vyprávět Karin Lehnická, která svým Šikmým kostelem rozhýbala zájem o dějiny Karvinska. Myslím, že ani mnozí místní ty  dramatické dějiny neznali.

Zkusme se třeba obyvatel Šumavy zeptat, zda ví něco třeba o východočeském regionu? Asi moc neuspějeme. 

A naopak.

Docela novou, a řekla bych že i důležitou, roli v tomto směru začíná hrát  tzv. literární turistika.

 Když se totiž objeví nějaká zajímavá kniha, která mapuje regionální příběhy, které ale jsou 

s přesahem, vydávají se čtenáři po jejích stopách.

 Na Šumavě by tedy  možná dodnes netušili, co se dělo v Karviné, kdyby nebylo Šikmého kostela. 

A v Hradci by těžko znali příběhy z Vysočiny nebo ze středních Čech.

To samozřejmě  není  žádná výtka, je to prostě stav věcí.

 Ale zajímavé na tom právě je fakt, že literatura dokáže to, co učebnice často nezvládají, vzbudit zájem. 

A s tím i chuť se zvednout a jít, třeba po stopách literárních postav. 

Jsou to knihy,  které přetékají místními příběhy, ale přitom dokážou mluvit ke čtenáři kdekoli. A ten zvídavý čtenář někdy opravdu vstane od rozečtené kapitoly a vydá se zjistit, jestli ten dům nebo to nádraží opravdu existují.

Asi to započal Dan Brown, jehož romány situované do Paříže a Říma se staly dokonce 

i určitými průvodci po netradičních historických zákoutích a událostech těchto měst. Možná to teď čeká i Prahu, ale to se teprve uvidí. 

Ale i u nás se už dá putovat po literních stopách a regionální historii. Kromě již zmiňovaného  Šikmého kostela, je to třeba i Kateřina Tučková, jejíž knihy spustily obrovský zájem o regionální témata a vybudily turisty k návštěvě míst, které popisuje. 

Někteří zase putují s Jaroslavem Rudišem po severních Čechách a po železnici, jiní míří do Valmezu za Hanou a zdejší židovskou komunitou. 

  To je jen namátkou, co mě napadlo, jistě by šlo téma literární turistiky více rozpracovat.

 Pro mě ale bylo dnes primární zamyšlení nad tím, jak je regionální historie důležitá a jak formuje myšlení lidí v kraji. 

A jak je zároveň trochu opomíjená, protože všechno se točí kolem tak zvaně velkých dějin. 

S tím jde ruku v ruce zamyšlení,  jak ty velké dějiny ovlivňují ty malé, to je moje velké téma. 

Jak se něčí politické rozhodnutí propíše do osudu rodiny, města, kraje. ...?!

Jak třeba vystřely kdesi v Sarajevu a následné patetické Mým národům vedlo k tomu, 

že i z nejmenší české vesnice narukovali mladí kluci, po kterých dnes máme v těch vesnicích jen kamenné pomníky, které připomínají jejich krátký život. 

Ale nikde se o nich neučí. Jen prostě zemřeli v mašinérii velkých dějin. 

V těch regionálních jsou někdy za hrdiny, někdy se ale ani tam neví, kdo to byl.

   Stejně tak komunistická rozhodnutí. 

Venkov zmasakrovaný kolektivizací, která změnila tvář krajiny i osudy lidí, ale kdo zná třeba ty zničené selské rodiny? 

A tak bych mohla pokračovat, to je vlastně téma na dlouhou studii. 

Osobně je mi hodně líto, jak jsou regionální dějiny navzájem nepropojené, že ( a to už jsem tady zmiňovala několikrát), že běžní lidé moc netuší, jak se žije v severních Čechách, když sami žijí třeba v okolí Prahy. 

To jsou dva naprosto odlišné světy!

O kterých se ovšem rozhoduje z centra...?

Jaké to je bydlet v Pošumaví? Dovede si to představit třeba Ostravák?

 Většina Moravanů sice často prchá do Prahy, ale ti, co zůstávají, žijí svoje dějiny, které kupodivu zase nic neříkají  zarytým Jihočechům. 

Jsme jedna malá země, ale často úplně jiné světy.

A přitom mentalita vyrůstá z historie, myslím, že je dobré ji znát.  Dějiny vesnice, kraje, kolektivní zážitky, jizvy i legendy, to všechno nás ovlivňuje víc, než si připouštíme. 

Jen se o tom nemluví. 

Moc se třeba nezdůrazňuje, že bychom díky historii mohli pochopit, proč jsou lidé jací jsou, proč regiony jednají, jak jednají. Proč třeba i tak volí?

A že právě „malé dějiny“ formují ty naše vlastní.

Ale obecně mám pocit, že tomu tak moc není. 

Mediálním prostorem pořád rezonuje podle mého už trapná floskule, že se máme z dějin nějak poučit, přitom se nikdy nikdo nepoučil. 

Ale zapomíná se na to pochopení, že je třeba skrze dějiny pochopit mentalitu lidí, kraje 

a celé společnosti. 

I na to, že ty velké dějiny, které tak oslavujeme či si alespoň většinově nějak pamatujeme, píši naše vlastní osudy, ty malé dějiny.

 Podle mého jsou podstatnější, leč jde o názor okrajový. Zatím se uctívají ty velké dějiny...

Myslím, že regionální historie je podceňovaný poklad. 

Nepropojená, často opomíjená..

Ale přitom právě tam se odehrávají dějiny, které utvářejí nás samotné. Každý kraj má jinou zkušenost, jinou paměť. A bez vzájemného porozumění mezi nimi se nikdy nemůžeme pochopit jako celek.

U nás se slaví ty velké dějiny. Ty, co se dobře vyjímají na obrazovce nebo v učebnici.

A co ty malé, každodenní, obyčejné? 

Ty dál žijí ve stínech, jako ti kluci na pomnících. Neznámí, ale naši.

Máte svého regionálního historického hrdinu? 

Nebo příběh? 

Zajímáte se o to...?