Já to vůbec nechápu

 Tobiáš odešel. Z ničeho nic. Jednu chvíli byl veselý, pak začal zvracet, dostal křeč a nebylo mu pomoci. Zemřel. 

Není.

Vůbec tomu nerozumím, nechápu, neumím to vstřebat.

NA veterině už mu pomoci ani nemohli, byť jsem tam byla s ním strašně rychle. 

Bylo mu sedm let. 

Někdo říká otrava, ale vůbec nevím, kde by co snědl, jak se mohl otrávit. Jedl a pil normálně. A pak konec. 

Někdo říká infarkt. 

Ale on byl šťastný a veselý pes. Miláček. Neměl stres, neměl důvod k infarktu. 

Pitva nebyla. 

Paní doktorka mi řekla, že bych musela s ním jet kamsi, rychle, aby to bylo včas. To jsem s jeho mrtvým tělem neměla sílu absolvovat. 

Někdo mi říká, že to byl jen pes. 

Jako by to byl argument. 

Ano, vím, že odchod blízkého člověka je něco jiného, ale Tobiáš byl člen rodiny. Parťák. 

Nerozumím tomu. A fakt to bolí. 

Jedinou, ale malou útěchou, je, že netrpěl. Jednu chvíli jsme si hráli a za deset minut nebyl. Byla jsem s ním, ale nedokázala jsem mu pomoci. To je zase důvod k depresi. 

Je to prostě temný rok. Všechno ztrácí smysl. 

Neumím to vstřebat. Je to blesk z úplně čistého nebe.

Pravda, je tady duhový most, to nabízí útěchu. 

Ale asi až časem. 

Už je všechno úplně jinak.

Nechápu..

Je libo špagety?

 Dnešek se zdá být na první dobrou obyčejný, bez nějakého zajímavého historického výročí. Tedy jen tehdy, pokud nejste fanoušci neobvyklých kalendářních svátků či mezinárodních dnů. 

Pakliže ano, lze dneska slavit, máme Mezinárodní den těstovin. 

Ano, i to existuje. 

Zdá se, že mezinárodní věhlas zdůrazněný vlastním dnem má dnes už kde co. 

Samozřejmě, i tento těstovinový den má své logické opodstatnění, má prý připomínat hodnoty správné nutriční stravy.  A taky zpopularizovat těstoviny, takže klidně můžeme doma poblahopřát špagetám či vrtulím a nikdo by nás neměl mít za blázna. 

Nicméně, přestože jde o tak „slavný den“ nechci tady glorifikovat těstoviny, spíš podumat nad postupujícím podzimem, který začíná odhalovat svou méně vlídnou tváře. Řekněme, že pozvolna končí poetické podzimní období spojené s padáním listí a dýňových lattéček. 

Na pořad dne stále častěji nastupuje déšť, mlha a vítr. 

U některých z nás s tím souvisí i neustálé zapomínání deštníku – pořád si nemohu zvyknout. A když už ho mám, stejně ho zlomí vítr při prvním pokusu o praktické využití.  

Lehce také narůstá alergie na takové ty věčné optimisty, co pořád zarytě mluví o pozdním hezkém babím létě. 

Není tomu tak. 

Je hnusně, pod psa a lepší už to nějakou dobu nebude. 

Také jsme se, mnohdy i proti své vůli, stali součástí klasického podzimního dialogu, neřku-li nevypsané soutěže, začínající větou, zda už jste začali topit? 

Nebo raději pletete svetry? 

A svetr je také takový oslí můstek, přes který se dostáváme k zimnímu oblečení, které se už netrpělivě třese na svoji příležitost. 

Start zimního odívání v podobě nasazených rukavic mívá opakovaně stejnou podobu. Rukavice, nebo alespoň jednu, ztratíme v MHD. Nebo někde zapomeneme. Zlaté šňůrky z dětských let, které by se asi hodily i v pozdějším věku. Takhle je potřeba si na rukavice zvyknout a být víc pozorný. 

Podzim totiž přechází do své temnější fáze a je jen otázkou času, kdy na dveře zaklepe opravdový a nekompromisní mráz. 

Budiž nám ale útěchou, že si na to můžeme celou nadcházející zimu stěžovat. Třeba u talíře dobrých těstovin:-)

 

 

 

 

 

Pražský kufr

 Filmový kufr. 

Objevila jsem ho díky svým studentům, kteří se ho aktivně pravidelně účastní. Točí filmy. A Pražský kufr je jejich soutěžní přehlídka.

Pro tenhle film hlasuji. Ale zajímavých jich je tam určitě mnohem víc. Je to zajímavý pohled do světa mladé filmařské komunity. Mají nápady a energii.  

Některé jsou fakt originální. 

Na vlastní pěst

 Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří s lehkostí cestovali po celém světě. Uměli si na netu vyčíhnout tu nejlepší letenku, věděli, kde je nelepší bydlet a kam chodí na výborné jídlo. 

Sama jsem dost cestovně dost konzervativní, paradoxně víc v mládí než dnes. Zřejmě nějaká vrozená vada, zkusit něco na vlastní pěst. Bublají tam obavy, co když se nedomluvím, co když se ztratím, co když se něco stane...

Zřejmě proto jsem hojně využívala cestovních kanceláří. Na přelomu tisíciletí, kdy dominovala CK Fišer, to dokonce vypadalo, že tento druh cestování nabízí nejen pohodlí, ale i určitou nadstavbu v podobě poznávání i kultury cestování. 

Opravdu - i  díky jim- pamatuji doby, kdy jste se v letadle nemačkali jako v narvaném autobuse, kdy jste dostali jídlo se skutečným příborem, kdy se na vás v letadle dívali jako na zákazníka a ne na obtížný hmyz.

Tato jásavá doba ale rychle pominula. Také moje jistota ohledně spolehlivosti ck se začala lámat. A to nejen kvůli mnoha krachům, které znám naštěstí jen z médií, nikoliv na vlastní kůži. 

Ale hlavně kvůli službám, které lze bez nadsázky označit za klesající a mizivé. Stáváte se pro mnohé ck tím obtížným hmyzem. Jestli to nějak souvisí s Kafkovým rokem a jeho Proměnou Řehoře Samsy si netroufám spekulovat, ale řekla bych, že spíš jde o to, jak nebohé turisty co nejvíce oškubat a vydělat na jejich pohodlnosti a lenosti. 

Takže se rýsuje výzva. Zkusme to sami, jako ostatně mnozí. Na vlastní pěst. 

Ono po Evropě mi to jde vlastně už dávno. Autem, pěšky, autobusem. I tím letadlem to jde. Ale dál jsme to sami pořád nezkoušeli. Ani do Asie ani jinam. 

Tak se zdá, že přichází doba cestování na vlastní pěst. Pro někoho běžná záležitost. pro nás trochu novum. NA vlastní pěst, za hranice všedních dní, za hranice Evropy... 

Zdá se to zatím dobrý, tak uvidíme...

Změna času

 „Přestaňte už s tou věčnou změnou času“, hartusí každý říjen ti, kteří nelibě nesou brzký nástup tmy. 

Argumentují tím, že zimní čas je pro člověka nepřirozený a posun o hodinu nadělá v našem biorytmu pěknou paseku. Určitě je i nebezpečný:-), přidávají na dramatičnosti, když jejich stesky nikdo nereflektuje. 

 Možná by si ale celý říjen vysloužil lepší pověst, kdyby nebylo pravidelné změny času, která je už jen zažitou otravnou rutinou, bez zjevného efektu.

  Otázkou samozřejmě je, zdali jde o jedinou nepříjemnost v rámci desátého měsíce roku. Není totiž možné si nevšimnout, že právě s říjnem spojujeme nárůst podzimních splínů a depresí. 

Od přirozeného letního světla k předvánočnímu radostnému osvětlení nás dělí přibližně stejná doba. Není se na co těšit a pro temnější nálady jsou dveře otevřené. 

Když do toho ještě přichází násilná manipulace s  hodinou času, tak najednou  pro barevné nálady není dostatečný prostor.  Prostě se nechce.

Někdy mě proto napadá, zda by bez měření času nebyl život jednodušší. Nabízelo by to určitou naději. Nechat se unášet bez ohledu na hodiny. 

Bohužel, něco podobného přes všechny stinné stránky časomíry zakázat nelze. Hodiny jsou dneska dokonce i s přívlastkem chytré a náš život řídí naprosto nelítostně. Je to vlastně v říjnu jen víc viditelné, když se oficiální čas pravidelně mění. 

Nehledě tedy na hodinové ručičky je dobré si v říjnu najít vlastní rytmus, který nemusí mít s časem zas tolik společného. 

Zpravidla se najdou jiné věci, které nelze tak snadno zpochybnit, jako změnu času.

I tady logicky existují nějaké potíže, které nastupující podzim přináší.

 Ukazuje se ale, že s určitým nadhledem lze i říjnové změny vstřebat celkem snadno. Přeji nám všem tedy do příštích dní, které už brzy onu změnu času přinesou,  nejen nadhled a úsměv na rtech, ale i určité časové vakuum, navzdory pravidelné změně času a snížené dávce denního svitu.   

U Krista

 Naše oblíbené  cestovatelské zastavení u Krista. 

Sice zastavit je docela kumšt, není to  původně  asi myšlené jako zastávka pro turisty.  

V zatáčce a bez možnosti parkování. 

Naštěstí dá se dojít pěšky, byť ani to není příliš pohodlné. 

Ale co by jeden neudělal pro turistický zážitek:-). Počasí pořád cestování přeje....

                                                           A tak zase u Krista. 

Mimo obraz

 Detektivní příběh, který míří do oblasti moderního umění-tedy oblasti, které skoro nikdo nerozumí. Mám výtvarné umění ráda, ale takové ty moderní skandály, kdy se za umění prohlásí banán přilepený na zdi či pytel s odpadky, tak to není můj šálek kávy. Právě proto jsem se s chutí začetla do zajímavého detektivního příběhu, který mi odkryl další dimenze vnímání moderního umění. Navíc se část příběhu odehrávala kolem Národní galerie, v Holešovicích, to bylo další silné lákadlo.

Celé je to svižně napsané, hezky se to čte. Není to očekávatelné, předpokládatelné, jsou tam zajímavé zvraty i vedlejší linky. 

Objevila jsem tím - pro mě-nového zajímavého autora a je to skvělé čtení na neděli. Baví mě:-)

Důchodcovský mobil

 Moje maminka je hrdou majitelkou důchodcovského mobilu, tedy telefonu s tlačítky. Moderním vymoženostem se brání, dotykový nechce, tak si vystačí s tlačítkovým. 

 Ostatně, četla jsem, že i někteří mladí se vrací k tlačítkovým, protože ty "chytré" kradou čas a vytvářejí závislosti. Ale o tom to není. 

Dnes je to to o důchodcovském, respektive o jedné prodejně T mobile, která na nefunkční telefon v ruce staré dámy suše konstatuje, že 

"to se neopravuje, paní. Kupte si nový."

Těžko se takové paní brání dravým prodejcům ve světě mobilních telefonů. Sama si to neopraví a když to nefunguje, je asi třeba koupit nový.

"Takovej my nemáme, paní," hlásí dál arogantní týpek. 

Aha, co teď. 

"Kupte si tenhle." 

Ona ale drahý, a hlavně dotykový, telefon prostě nechce. 

"Jo, tak to si budete muset počkat, až bude." 

Čekala tři dny.  Koupila, odjela domů a tam zjistila, že nefunguje ani ten nový. 

Konečně tedy zapojila do akce své okolí. Vnuk rychle zjistil, že závada není na telefonu, ale na pradávné sim kartě. Vyměnili ji v jiné prodejně. Celkem vlídní lidé. Je to vždycky o lidech. 

A najednou všechno fungovalo.

Teprve pak se příběh dostal i ke mně. Zašla jsem si tedy do té prodejny, a musela jsem použít veškerou svoji aroganci, abych ustála tu jejich. 

Chápu pak, že člověk v letech, nebo ani nemusí být v letech, jen je mírný, slušný a není zběhlý v praktikách některých "šmejdů", je z toho zmaten. 

Já byla pak vyčerpaná, nemám ráda takové konflikty. Ale také nemám ráda, když vás někdo apriori okrádá nebo vám, lidově řečeno, sere na hlavu. 

Takový byl příběh s prodejnou telefonů v menším okresním městě. 

Už je to pryč, telefony oba dva fungují, ale i tak si kladu otázku, jestli je to obraz doby, náhoda, srážka s blbcem či naopak, dopad umělé inteligence, která už jako inteligence v reálu neexistuje? 

Jsem zvědavá, zda se mi někdy dostane odpovědi. 

Účel světí prostředky

 Aneb jak v zájmu vyšší moci zlikvidovat malé podnikatele. 

Kupříkladu.

Ne snad, že bych sama podnikala, na to nemám dost odvahy. Ale jednak jsem ráda, že podnikat u nás (zatím) lze, a jednak to sleduji. Z pozice pozorovatele. 

  Vnímám, jak někteří podnikají s láskou a jiní asi jen pro peníze?  Jak  tedy praví kritické veřejné mínění 

/ říkám si, pro co jiného podnikat než pro peníze, ale to asi není předmětem úvahy./

 Někteří asi kupodivu podnikají proto, že z nějakého důvodu musí? 

To neumím dešifrovat ani to nechci řešit, napadlo mě to v souvislosti s pánem, který u nás provozoval vinotéku spolu se zásilkovnou. Ten asi jenom musel. 

Tak otráveného člověka jsem totiž ve službách už dlouho neviděla. Naštvaný, že si jdete pro zásilku, nabručený, když si chcete u něj něco koupit. Bez zájmu, když toho chcete koupit víc... 

Pro mě dost nepochopitelné. Buď mám radost, že lidé chodí, nebo v oboru nepodnikám?!  Klasické cimrmanovské, pořídil si hospodu, ale chodili mu tam lidé...

Nu, ten si za svůj krach může sám. 

  Ale co ti, kterým krach / či alespoň výrazné omezení tržeb/ způsobilo kupříkladu rozhodnutí magistrátu? 

Jako v případě hermetického uzavření Prahy 7, kde je oním vyšším cílem vylepšení něčeho - to není moc vykomunikované, ale myslím, že jde o nějaký hluboký zásah do infrastruktury - plyn, voda, zeleň, parkování a bůh ví co ještě. Tedy věci, které nelze zpochybňovat, protože - oblíbená mantra - udělat se to musí. 

  Prostě najednou bác a všechno je uzavřené a rozkopané. Všechno najednou, bez jakékoliv smysluplné koordinace. Na některých místech dokonce hermeticky. 

Někteří podnikatelé tak mají jistotu, že se k nim zákazníci v přijatelném množství nedostanou minimálně dva roky. Ostatně, kdyby už byli natolik odvážní, že proniknou do oné rozkopané zóny, kdo by chtěl sedět na zahrádce vedle bagru a asfaltéru? 

Ptala jsem se podnikajících přátel, zda se s nimi o tom někdo odpovědný bavil a zda jim ušlý zisk nějak kompenzují. ..?

Nebavil a nekompenzují. 

Je to prý riziko podnikání, tedy jejich riziko.

Dotčení majitelé kaváren či bister jen zoufale krčí rameny Horší než covid. 

Já tedy rozhodnutí magistrátu tak vnímám už dlouho, že jsou horší než sedm morových ran. Ale nemám tak pádný argument jako zkrachovalý podnik. 

Ovšem, to nikoho nezajímá, protože tady účel světí prostředky. 

A tak to jen pozoruji a glosuji. 

Že snad to příští volby magistrátu spočítají, ale trochu se bojím, že je to jen taková pofidérní naděje. Že prostě právě teď žijeme dobu plnou arogance a nekompetence, a že snad tomu bude jako vždy v dějinách. Jako že ta neschopnost a hrůza jednou  na chvíli pomine a bude líp. 

Ani se soudruhy na věčné časy netrvalo věčně. Tak naděje je. Ovšem spojená i s tím, že ta lepší doba trvá vždycky jen krátce. Pak se to zase v nějaké podobě vrací.

Jako třeba na jedné na nejmenované fakultě, kde někoho vyhodí dveřmi, ale on se rychle vrátí oknem zpátky.  

Prostě taková rotace dějin. 

Nu, nevím, jestli taková úvaha těm krachujícím podnikatelům ve vyloučených lokalitách nějak pomůže...

Asi ne, stejně jako mně nepomůže rozladění z toho, jak se to prodlužuje. Kupříkladu naše páteřní Korunovační. Rozkopaná a zase zakopaná, leč stále nehotová, už pěkně dlouho. Když ji zavřeli, první cedule tvrdila, že do dubna. Pak do května, pak do srpna, pak cedule zmizely.  Korunovační není hotová dodnes. A šeptá se něco o příštím roce. A není pomoci. 

Stejně jako předletní rekonstrukce v ulicích. V půli června se objevily první zákazy, s údajem do pátého července. Pak se to prodloužilo / jen výměnou cedulky/ do osmnáctého července, pak další výměna tabulky a ve finále to jakž takž ukončili koncem září. A ještě tak všelijak, chodníky jsou pořád rozbité, rekonstrukce křižovatky tak zkomplikovala provoz, že se z ní vlastně stalo dost nebezpečné místo, přibylo množství sloupků a zmizela parkovací místa. Pěkná rekonstrukce, jen co je pravda. 

To už asi není jen o účelu, co světí prostředky. 

Spíš to je o té totální aroganci, odtržení od reality. A ty další pocity už nemají slušné pojmenování.

Kontroverzní

 Nedávnou jsme ve škole, v diskusi o Valdštejnovi, narazili na pojem kontroverzní. Respektive, já ho použila při hodnocení jeho osoby, že jde o muže poměrně kontroverzního. Ptala jsem se, jak ho vidí děti. 

Ukázalo se, že většina z nich mi nerozumí, nechápou význam slova kontroverzní. 

Zkoušeli jsme se vysvětlení dobrat bez použití vyhledávače nebo AI. 

Někteří to vnímají jako automatické spojení. Kontroverzní Valdštejn. Nepřemýšleli o tom, jestli je nebo není, natož pak aby pátrali po významu slova. Prostě se to tak říká.

Tomu ale rozumím, i já mám své aha efekty. Něco, co jsem brala, že se to prostě tak říká 

a pak najednou aha, ono je to jinak? Něco to znamená!

Jeden hoch se hlásil, že slovu rozumí. 

Kontroverzní je přeci Tadeáš Kuběnka! 

No to je, s tím souhlasím, ale co znamená to slovo samotné, tedy kontroverzní, svými slovy vysvětlit neuměl. Prostě se to tak říká. 

Ve finále jsem tento dialog dešifrovala jako jeho snahu ukázat mi, že zatímco já znám Valdštejna, on zná Kuběnku, kterého zase neznám já. 

Překvapilo ho, což netajil, že o existenci této bizarní postavičky vím a slíbil, že on tedy na oplátku vezme na milost toho Valdštejna a trochu se nad ním zamyslí. 

Nakonec jsme se k podstatě slova kontroverzní nějak dobrali, i takovou srozumitelnou českou definici si děti vytvořily. Aby rozuměly, protože / to ale podle mého/ je v současnosti kontroverzní kde co, včetně mnoha zástupců naší politické scény. 

A přivedlo mě to k vlastnímu zamyšlení nad tím, zda kontroverze je jiná i generačně. Jako že kdysi kontroverzní věci se mění v normální a naopak.

Asi ano, a nejen generačně. Určitě je to i o sociálním prostředí, vzdělání či všeobecném rozhledu. Řekla bych, že to má svou vlastní stupnici, úhly pohledu. 

Kontroverze, které kupříkladu nyní hýbou třeba veřejným míněním, mediální scénou a zdají se být stěžejní, v jiném čase a prostorou nechávají lidi naprosto klidnými. Nebo nechápou, co je na daném tématu kontroverzní.

Obecně se u nás ve společnosti za společně vnímanou kontroverzi / to mi ale poradila AI/ považuje třeba euthanasie, povinné očkování či otázka klimatické krize.

Pro mě je z tohoto výběru kontroverzní ale jen euthanasie. Každý to máme jinak. Euthanasii jako kontroverzní beru, očkování naopak vnímám jako pokrok, kladný posun, pro mě osobně třeba kontroverzní není. 

Ale někdy s překvapením zjišťuji, že to některé skupiny lidí vůbec nezajímá, je jim to ukradený, neví o tom, tudíž to nevnímají jako kontroverzní.

Někteří kontroverzní politici jsou kupříkladu pro ně buď úplně neznámí, neví o nich. 

Anebo naopak, jsou pro ně bezvýhradně kladnou postavu, žádnou kontroverzi na nich nevidí.  

I historické postavy se někdy  z těch kontroverzních mění třeba v pozitivní. Nebo ty kdysi pozitivní jsou dnes přinejmenším kontroverzní nebo jasně negativní. 

Časy se prostě mění a s nimi i jejich kontroverze. 

Valdštejn je dobré téma k debatě. Nijak nás už neohrozí. Na rozdíl od těch dnešních kontroverzních vojevůdců. 

A tak je dobré, aby děti rozuměly:-). Přinejmenším...

A aby jednotkou kontroverze pro ně nebyl jen prapodivný influencer...

A ve finále je podle mě ještě dobrý, že nerozumí slovu kontroverzní. Co si ale počít s tím, že kupříkladu nechápou spojení: jaká jsou východiska z krize? / nerozumí slovu východiska! /

Pravda, mohou kontrovat tím, že my zase nechápeme spojení, že je něco random....? Kupříkladu. Byť třeba toto spojení jsem se už naučila. 

Teď letí výraz, že je něco sigma.To ještě dávám. Ale výkřik skibidi  už je pro mě kontroverzní. 

Nebo spíš ujetý, ale takových je / bylo a bude:-)/

Takže je zajímavé, byť někdy docela těžké, hledat něco obecně kontroverzního. Osobně za nejvíc kontroverzní považuji fakt, že se někdo nedomluví, respektive nechce domluvit. Že spoléhá na umělou inteligenci a sám za sebe se neumí vyjádřit. Tedy ani zformulovat, proč, kupříkladu, nechápe význam slova kontroverzní. Nebo východisko...

To ale už vlastně ani není kontroverzní, ale spíš jen docela smutné.

Na Havla

 Přesněji řečeno, havelské posvícení. Trochu se mi zdá, že pojem posvícení už  patří do minulosti. Nevím, kde a kdo a jak posvícení slaví. Zvyk vymizel. V Čechách víc, na Moravě asi trvá, byť termín bude jiný. Posvícení se asi už nepoužívá. 

Třeba se ale pořádně mýlím a posvícení je plně frekventovaný pojem a zvyk. 

Pečou se koláče a hnětynky, připravuje se husa se zelím a knedlíkem, schází se široká rodina....?

Tak vnímám posvícení já. 

V podstatě je to ale něco úplně jiného, má jít o vzpomínku na svěcení kostela. 

Z této církevní události se postupně stala lidová veselice. Spojená s oslavou úrody, patrně. Pak do toho vstoupil známý panovnický rebel Josef II. který nelibě nesl veškeré marnotratné činnosti. Tudíž pro posvícení, kterých asi bylo jako máku, stanovil jedno datum, po svátku svatého Havla.  Aby těch volných dní, spojovaných s posvícením, nebylo zase tak moc. 

A tak vznikl pojem Havelské posvícení. 

I tak se dneska posvícení slaví, pokud se tedy slaví, v různých datech. Každý jinak, podle zvyku, tradice či času. 

Nicméně, na Havla, to je asi nejznámější. 

A to i přes to, že svatý Havel byl původem Ir. Ale u nás si získal nějakou zvláštní oblibu, 

o čemž svědčí i řada kostelů zasvěcených svatému Havlovi.

Mně to svého času evokovalo spíš prezidenta Havla. Nebo účes na havla, což  není od Václava Havla, ale kdysi to způsobil Karel Havlíček Borovský, asi jako influencer své doby. 

 Havel se mi líbí jako křestní jméno, ale osobně žádného Havla vlastně neznám. Snad z historie, Havel z Lemberka. 

Dneska jich statistika nabízí 27 v celé zemi. Takže existují....

V Praze je navíc i Havelský trh, který existuje už od třináctého století. A dodnes. 

O posvícení tam jistě bude rušněji než obvykle. Je to zajímavé místo, u Havelské ulice. Má svou atmosféru, je určitě lákavé tam zaskočit nakoupit zásoby na posvícení. A nebo  jen na procházku. 

Posvícení se tady ale asi jen připomíná, než aby se aktivně slavilo. Prostě není každý den posvícení, aby se pekly koláče a husy. Ty se navíc asi přesouvají víc ke svatému Martinovi, takže na Havla jsou ještě v relativním bezpečí.

A jak to máte s posvícením vy? Slavíte nebo je to už jen relikt minulosti. K nalezení tak někde ve skanzenu? 

I když, v duchu tradic historických slavností, lze se načesat na havla a vyrazit kamsi na hody či krmáš. Nebo jen na Havelský trh. 

Prostě šestnáctý říjen je vždycky na H(h)avla..

 

 

Venkovští psi

Asi takoví budou i ti městští, ale na venkově jich asi bude víc. Víc týraných. Nebo alespoň týraných z mého úhlu pohledu. 

Pravda, my, co psi asi až rozmazlujeme, můžeme také být obviněni z týrání, protože pes má být pes a nemá chodit v obleku, spát v posteli či jíst u stolu. 

S tím souhlasím. 

A Tobiáš oblek ani vlastní příbor nemá, byť určitou formu rozmazlování nepopírám. Nicméně, když přijedeme na venkov a vidíme tam ty pejsky uvázané u boudy, na řetězu, zavřené, bez pravidelných procházek, zdá se mi, že jsou týraní./

 Navzdory tomu, že najíst a napít dostanou, jak mi oponují někteří majitelé : ti, které jsem v tomto duchu odvážně oslovila. Někteří jiní by mi taky mohli dát co proto, taková hrdinka zase nejsem/.

 Musím si říkat, že nejsou moji a nemohu tedy spasit svět, ale je mi jich líto. K jídlu nějaké zbytky od oběda, v horku či v zimě pořád uvázaní či zavření. 

Podle mě to týrání je. 

A když pak jdeme procházkou kolem těch zahrad, většinou se jich bojím. Jak nejsou socializovaní, představa, že utečou a podívají se nám na "zoubek", je dost děsivá. Zejména, když někteří štěkají jak diví, když jdeme kolem. Nedivím se jim, musí to být opravdu život pod psa. A je jich víc než by si jeden myslel. Snažím se na to upozorňovat, ale je to docela riskantní aktivita. Prý, co je mi do toho, ať se starám o svého psa. 

To se samozřejmě starám. Přesto je mi těch, co živoří zavření a bez pohybu, jako nějaká věc, co patří k baráku, hodně líto. 

 

Výletování

 Hledání zajímavých míst v blízkém okolí patřilo k tématu našeho letošního léta. 

Podzimní počasí není vytrvale nepřátelské, někdy je pořád hezky, tak lze ve výletování 

a objevování pokračovat. Někdy tak člověk objeví netušené. 

Tajuplné branky, zapomenuté nápisy - kdopak dnes ví, co bylo OPBH:-)? 

Asi moc takových lidí není, přesto máme na Letné stále přetrvávající nápis, že dům je v péči OPBH. 

Okénko do minulosti.

Pořád tedy hledáme a hlavně nacházíme na známých místech neznámá tichá místa, nové výhledy.

Hodně třeba objevujeme Břevnov. Logicky, zejména jeho klášter, respektive jeho okolí. Není to totiž jen krásný kostel svaté Markéty, krčma či hřbitov, kde odpočívá kupříkladu Kryl nebo Jan Patočka. Ale jsou to cestičky v okolí, tichá zákoutí, domečky s okolo běhajícími slepicemi,  místa, která vůbec nevypadají, že jsou víceméně uprostřed města. 

Nebo Podolí a jeho Žluté lázně. Do lázní sice už nikoliv na koupačku, to už nenabízejí ani otužilcům, pro plavání jsou uzavřené, ale okolo na procházku se dá jít vždycky. 

A často je to dobrodružné víc, než bychom čekali. A uvidíme, co přinese zdejší halloween.

Nejlepší je ale Vyšehrad, tam je jednak krásně vždycky, a také se tam vždycky dá objevit něco nového.

A také se pomalu vracíme k Hradu. Už přestává být zabarikádován, dá se projít, stává se opět místem, kam se dá normálně jít. Žádné rámy, zábrany a zátarasy. 

Vracíme se tam. Místo objevování je tu spíš prostor pro srovnávání, jak se to za ty roky změnilo.  Většinou je to pozitivní, nicméně i zde by se našel prostor pro zlepšení.