Zachariáš

 Dnešní příspěvek je vzpomínkový.  S několika odkazy i tady z blogu vzpomínáme na našeho předchozího jezevčíka Zachariáše, který se narodil právě před dvaceti lety. A pobyl s námi hezkých patnáct let. 

Byl úplný opak Tobiáše. Divoký, nevyzpytatelný, svérázný, neposlušný. Ale i tak, zlatíčko. Jezevčík. 

Do školy mezi děti chodit nemohl, to by bylo nebezpečné pro všechny. O to víc dováděl v parku, kde se mohl vyřádit, vyštěkat a vyběhat. 

Když se mu chtělo, byl úplný mazlíček. Když ne, bylo to trochu napínavé, ale byl to člen rodiny, hrdý jezevčík.

Ke stáru se pak zklidnil a vlastně už byl takový pohodář. Celý šedivý a ke konci i hodně mazlivý.  Když odešel, zařekla jsem se, že už psa nebudeme mít. 

No, dlouho to předsevzetí nevydrželo, život bez jezevčíků je takový smutnější:-), brzy přišel Tobiáš. 

Ale dnes si připomínáme Zachariáše. Celým jménem Zachariáš z Hradce:-). Dnes dvacetiletého:-)

Dva roky

Už tu není Zachariáš. Byl první, tudíž nezapomenutelný. Chybí nám. Tak dnes tiše vzpomínáme...

Rok

Rok je tomu, co Zachariáš odešel za Duhový most. Věřím, že v duchu této laskavé pověsti se tam má skvěle, nic ho nebolí, dovádí s ostatními psíky (má tam i kamaráda vlčáka, který odešel dva roky před ním), je veselý a spokojený. Lépe se to tak snáší, přeci jen patnáct let společného života je už nějaká štrapáce. A tak dnes myslíme na našeho prvního svéhlavého jezevčíka, Zachariáše z Hradce, který dokázal vnést do života tolik oddané lásky, že z ní čerpáme dodnes. 

Od Zachariáše k Tobiášovi

Loni o svátcích byl s námi ještě Zachariáš. Stařičký, ale zdál se v pohodě a zdráv. V novém roce je najednou všechno jinak.Nemoc a Zachariáš odešel za duhový most. Bylo to těžké a určitě by mě v tom mrazivém lednovém čase nenapadlo, že za rok tu bude jiný jezevčík, Tobiáš:-). Pomáhá nám zapomenout, i když na Zachariáše zapomenout v pravém slova smyslu rozhodně nechceme. Ale život jde dál a Tobiáš, se svou štěněčí radostí ze života, je opravdová náplast.A zároveň nová samostatná jednotka. A dárek jaksepatří. Jsme rádi, že ho máme. O svátcích ale rádi, byť nostalgicky, vzpomínáme i na Zachariáše z Hradce (16.4. 2002- 10.1. 2017). A Tobiáš už má sedm měsíců, tedy puberta jako vyšitá

Narozeniny

by dneska oslavil Zachariáš. Ty patnácté. Už se nedožil, slaví je za duhovým mostem. Ale s námi je vlastně pořád, nejen dnes, i když fyzicky už mi tři měsíce hodně moc chybí.

Už měsíc bez

Když umře pejsek

 Nebo jiný zvířecí mazlíček, je to, jako když odejde člen rodiny. Jen moc smutnit se jaksi nehodí,okolí  k tomu totiž většinou přistupuje dost sarkasticky. Převážně se jedná o reakce: vždyť to byl jen pes, byl starý, muselas s tím počítat, už je mu dobře….a celá plejáda dalších zajímavých reakcí. Někteří se pohoršují nad termínem, že pes umřel, protože podle nich chcípl nebo pošel….

   Nu, a do toho všeho je třeba tvářit se nějak společensky přijatelně, protože slzy jsou nevhodné, dovolenou si vzít také nelze, a mluvit o tom v prostředí, kde každý vytáhne svoji vlastní tragédii, která je mnohem větší než ta vaše, je také dost obtížné.

   A tak je třeba se s tím nějak poprat. Vyhýbat se setkáním s ostatními pejsky, protože to bolí.  Prohlížením fotek.  A že jich se Zachariášem v hlavní roli je…

 Někteří situaci řeší pořízením nového mazlíčka, lépe se tak ten smutek snáší.  Já se zatím bojím. Stýská se mi po Zachariášovi.  Hodně.

Byl první.  Prožili jsme spolu skoro patnáct let a to už je kus života. Vtáhl mě do světa pejskařů, a také do svého vlastního osobitého světa, protože on byl jezevčík se vším všudy. Svůj, krásný,  osobitý , paličatý, pánovitý, roztomilý, geniální… Donutil mě k pravidelnému pohybu. Naučil mě trpělivosti a laskavosti. Toleranci i nadhledu.  

Prožili jsme spolu plno dobrodružství, patřili jsme k sobě. Našla jsem u něho bezpodmínečnou lásku, obětavost, trpělivost, věrnost, útěchu, radost.

  Pořád ho vidím, slyším jeho ťapkání po parketách, pochrupování, jeho radostný štěkot, že se zase jde ven. Pořád mu drbu bříško, i když už jen do prázdna. Do hodně smutného prázdna.

A nejradši bych se vypravila zaDuhový most, což je taková krásná romantická útěcha pro ty, co zažili a vědí. Jenže v reálu to musím nějak pragmaticky vstřebat. Ale je mi smutno, Zachariáš mi prostě strašně moc chybí. ...