Na Štěpána

 Je těžké napsat něco o dnešním dni a neopakovat se. Když kouknu do historie blogu, je to dost opakující motiv, Štěpán. 

Tak dneska asi jen telegraficky, o tom, co se děje. 

Je takové nevánoční počasí.

Žádná koleda na ledu by se konat nemohla.

Byť v Praze se dost bruslí, na umělém ledu, na Letné už od listopadu. Lze to i na Václaváku, kde mezi odstavenými  stavebními vozy a stánky vánočních trhovců také existuje jeden bruslařský ovál. 

Centrum města stále zacpané. Turisté tu asi letos hledají nějaký vánoční zázrak. 

Je to stejné, jako pyramida knih v Městské knihovně. Dvacet let tam stála, bez povšimnutí. Jako němý strážce knihovny. Pak z ni udělal někdo hit na sociální síti a dnes jsou tam denně fronty nadšenců, kteří se chtějí u ní vyfotit. Mraky lidí. 

Lépe je třeba u Strahovského kláštera. Cesta na Petřín je docela příjemná, až bych řekla sváteční.

Ve Vltavě se koupou otužilci. 

Na Letné také, v takovém malém rybníčku a bez zájmu médií, naštěstí.

Nenašla jsem odvahu to zkusit, zůstanu slabošsky jen u sauny. Třeba za rok do Vltavy nebo do letenského rybníčku:-)

Kavárny povětšinou ještě zavřeny, ale někde si sváteční kávu nebo svařák dál lze. 

Tak takový je asi Štěpán v Praze. Poslední a celkem poklidný den letošních Vánoc

Vánoce

 Vánoce v západním světě začínají vlastně až dnes. My máme ten Štědrý den jako takový bonus. Stejně jako Ježíška. 

Santové vyjíždějí až dneska. V plné polní. Červený kabát, vousy, saně, oho ,všechno pěkně viditelné, kontrolovatelně a mediálně uchopitelné.

Zatímco u nás se vlastně všechno podstatné odehraje už 24. prosince večer, a pak už se jen dojídají saláty a balí papíry od dárků,  v západním světě se teprve dneska rozsvítí červená kontrolka  a teď to začíná.

Náš Štědrý den je svátek tak intenzivní, že by klidně vystačil na celé Vánoce.  Navíc s vlastním logistickým zázrakem jménem Ježíšek. 

Je neviditelný, mlčenlivý, extrémně efektivní. Přijde, zazvoní a zmizí. Bez marketingu, bez sobů.

Na západ od nás to mají jinak. Tam se na žádné předkrmy nehraje.

 Čtyřiadvacátého se ještě klidně pracuje, popíjí se vánoční punč a maximálně se kontroluje, zda Santa už má správně aktualizovanou trasu. 

A  dnes Santové vyjíždějí. 

Zatímco u nás už dnes Vánoce už i lehce doznívají, viděla jsem už i vyhozený stromek,  

a cukroví se jí z povinnosti, protože nám už leze ušima, jinde teprve rozjíždí hlavní představení. 

Mnozí cizinci jistě tráví svátky i v Praze. Při včerejší štědrodenní procházce Prahou si nešlo nevšimnout, že davy v centru prostě nemizí. Opatrně jsme nakoukli na Karlův most a ukázalo se, že v jeho případě sociální sítě nelžou. Fakt hlava na hlavě. Nejdete, dav vás nese. Uf, do toho jsme se tedy nepustili, raději někam do vedlejších uliček, kudy ani Santa neprojíždí.

Dnešek je většinou vyhrazen návštěvám. Je to asi hlavní vánoční svátek. 

Pod stromečkem

 Máte nějaké nesplněné přání? 

Nebo naopak, tak bombastický dárek, že na něj myslíte ještě po letech, jako že tohle se vážně povedlo?

Je to úvaha spíš povánoční, také ji dnes jen tak nahazuji, k přemýšlení. 

Protože dneska je to hlavně o tradicích. Aby to bylo stejné jako loni, předloni, pře deseti lety,  kdysi...

Klasicky koledy, návštěvy, hřbitovy, večeře, dárky, půlnoční....

Každý podle svých vlastních zvyků a tradic

Ke klasice patří i vánoční přání. Přejeme tedy všem šťastné a klidné Vánoce a hodně zdraví a spokojenosti v novém roce.  a nechť pod stromečkem najdete  splněné to svoje vytoužené přání

Na Štěpána

 Koleda, koleda...

Dnešní den je kolední. Chodí se po návštěvách, všechno tak trochu vrcholí, setkávání, přejídání, atmosféra, trpělivost:-).

Štěpánovu svatost  už nikdo nezkoumá. Byl ukamenován, jako první mučedník, což vědí asi jen zasvěcení. 

Svatý Štěpán je národní patron Maďarů, ale i u nás má své místo. Hlavně kvůli známé koledě, Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně...

Nabízí se i pokřik z dob revolučních, na Štěpána bez Štěpána, dnes srozumitelný jen pamětníkům. 

Známější je (snad) lidové rčení, že na Štěpána není pána, což odkazuje k časům, kdy končívala služba a měnila se práce. I dnes je praktické začínat nové zaměstnání začátkem nového roku, byť rozhodně nejde o pravidlo. Dávné zvyky prostě logicky s novou dobou atrofují. 

Dobrý je vyrazit na Štěpána na Štěpánku, čímž myslím Štěpánku jako rozhlednu. Je to hezká a tradiční akce. 

Ale na Štěpána se dá dělat i plno jiných tradičních věcí. 

Nejlépe asi relaxovat, když vrcholí ty svátky a všechno se zase bude vracet do normálu. 

Doufejme tedy....

Na Štěpána

 ...bez Štěpána. Vždycky se mi to revoluční heslo automaticky vynoří. Nedávno jsem ho zkoušela použít před dětmi, ale docela bez úspěchu. 

Nerozuměly. 

Neměly pointu.

 Nějakého soudruha Štěpána už dávno nikdo nezná. Je to samozřejmě dobře, byť jako historik mohu mít i jiný názor, ale znalost Štěpána se dá dohnat. Je dobře, že máme už roky Štěpána bez Štěpána, byť jiných fosilií je pořád dost. Ale nesouvisí se Štěpánem. 

   Dnes je druhý svátek vánoční. Svátek má Štěpán. Má to podobně, jako Adam s Evou, případně ještě Vlasta se Šimonem či Žaneta s Davidem. Jejich sváteční dni splývají s vánočními svátky a buď se na ně zapomíná nebo se to bere všechno jedním vrzem. A ti, co v tomto čase ještě slaví narozeniny, tak ti mají všechno v jednom balíčku. Když máte narozeniny na Štědrý den, je skoro jisté, že narozeninový mejdan s kamarády nikdy ten den mít nebudete. Není to něco, kolem čeho by se točil svět, ale někdy se nad tím dotyčný oslavenec minimálně zamyslí. 

Znám dva Štěpány narozené 26. prosince. Oba shodně tvrdí, že jim to nevadí, ale v určitém věku se o něco cítili ošizeni. 

Tak nejen jim, ale všem Štěpánům, přeji dnešní úspěšnou koledu. Na ledu sice dneska nikdo upadnout asi nemůže, ale psů se seběhnout dokáže celá smečka. Ale zatímco psi štěkají, karavana táhne dál...

Svátky mizí v propadlišti dějin, rodinné konstelace se mnohde otřásají v základech, přeživší kapři se dusí ve Vltavě a dalších českých tocích, snad jen do Bečvy nikdo ryby nevypouští... Stromky se začínají povalovat u popelnic a obchody se chystají na další boj proti hladomoru, který u nás vypukne na přelomu roku.

   

Bílá sobota v Táboře

Velikonoční výletování nás zavedlo (cíleně) do jižních Čech. Mám k nim srdeční vztah a nejradši bych tady jednou dožívala. -) Uvidíme. Dnes to ale byla hlavně cesta za zážitky, kterých nám Tábor nabídl přehršel. Nejen wellness hotel s báječnou saunou, ale hlavně zoologickou zahradu. Proti Praze laskavě komorní. Nic bombastického. Takřka domácí prostředí. Však i domácí zvířátka zde byla. Ale co se týká exotické či dravé zvěře, zážitek byl větší než v Praze. Nikdy jsem ta nestála tak blízko tygra či lva, jako zde. A medvědi, ti byli snad metr od nás. Zažily jsme i krmení, chlupáčci si pochutnávali na mrkvi, hroznovém vínu, jablkách, ale nepohrdli ani celerem.  A já do toho chtěla vnést prvek edukace. „To je medvěd hnědý a támhle vidíš medvěda černéhoJ“

„Nejsem blbá, barvy umím,“ odpoví mi to sebevědomé čtyřleté škvrně, které tím pobavilo kolem stojící návštěvníky a mně tím vzalo vzdělávací vítr z plachet. To je tedy pohotovost. Někdy mlčí jako zařezaná a jindy nejde pro slovo daleko. Návštěvu v zologajdě nám to tedy příjemně zpestřilo. Krom toho jsme viděly velbloudy, lamy i nosály. Zkusily si uplést pomlázku. A nakoupily plno samolepek, kterými (snad) pomůžeme ohroženým druhům. Táborská zoo se v tomto velmi angažuje. A ačkoliv já pořád nemám úplně stoprocentně jasno, zda mám zoologické zahrady zatracovat či obhajovat, v té táborské se mi velice líbilo.

Velký pátek

Je už chvíli státním svátkem. Je to jeden z nejvíc paradoxních státních svátků, v zemi, kde náboženství zas tak tolik neznamená, kde většina národa se označuje za ateisty, dští síru na církev a v poslední době ji dehonestuje kvůli restitucím, je Velký pátek státní svátek. Přitom o Ježíšovi a jeho příběhu většina lidí nic moc neví. Když nad tím tak přemýšlím, většina našich státních svátků je založena na této paradoxní bázi. Stát nařizuje svátky ve dnech, kdy lidé neví, co vlastně slaví. A proč to slaví.  A je jim to jedno, protože hlavním cílem svátků v našich podmínkách je asi prodloužený víkend – to je ta nejlepší varianta. A nebo jen prostě možnost vypadnout z pracovních povinností někam ven či na chalupu. Je tomu tak v červenci na Cyrila i Metoděje a Jana Husa, v září na svatého Václava. V říjnu se slaví vznik republiky, která už neexistuje a v květnu svátek práce, kterou nikdo oslavovat nechce, protože si pořád myslí, že je to komunistický svátek. O Velkém pátku již byla řeč. Tak snad jen osmý květen a sedmnáctý listopad dávají trochu smysl, i když o tom, zda se všeobecně ví, co se slaví, si také nedělám iluze.  Nový rok je primárně vnímán jako den na vystřízlivění po Silvestru, zatímco Pondělí velikonoční zase naopak, na vytvoření pěkné jarní opičky.  Vánoce jsou u nás těžce konzumní, takže nějaké duchovno také nemá moc prostoru. A tím jsou svátky vyčerpány. Státní svátky se spontánně vyvěšují jen při hokejovém či fotbalovém vítězství, což ale už dlouho nikdo nezažil. Tak nějak nevím, nač ty státní svátky vlastně máme. Vlastně vím, na ty super prodloužené víkendy. Třeba tento velikonočníJ

Oslava

Není oslava jako oslava. Někteří neslaví skoro vůbec. Jiná jen tak komorně,někteří zase často a rádi, jiní vždy ve velkém duchu. Prostě asi jak je každému milé a na co se zrovna cítí. A já zrovna navštívila oslavu opravdu v obřím duchu. Letos se na nějaké typy oslav dostávám poměrně často, vlastně už od podzimu loňského roku se nějaké jubileum připomíná nebo oslavuje.Tentokrát šlo o jubileum životní, tedy padesátiny. Byly až na Slovensku, tedy spojené s výletem do zahraničí:-) Ale byly opravdu jubilejní. Takhle slavit já tedy neumím, ale dívá se na to hezky. S úžasem, obdivem a očima navrch hlavy. Byl to prostě nový zážitek:-) Naozaj.:-)

Jak jsme v dubnu slavili

Duben nám nepřinesl jenom jaro, ale i několik rodinných oslav, přičemž ohlédnout se dnes chci hlavně za tou výroční. Sedmdesát let to už je pořádný kus života. A výročí vede nejen k oslavě, ale i k zamyšlení nad tím, jak ten čas letí. Jak se bujaré večírky mění v poklidné posezení, při kterém se hodně vzpomíná a bilancuje. Jak se děti mění v zdatné padesátníky, byť pro ty sedmdesátníky jsou to prostě pořád děti. To zase budí úsměv na tvářích třicátníků, jak můžou být ti "stařečci" v rodičovských rolích pořád děti? 
Nu, však i na ně dojde:-). 
Ti úplně nejmladší to zatím ještě neřeší, užívají si společnosti, dobrot a nevázaného veselí, které provozují mezi posedajícími staršími generacemi. 
    Vede to ke klasické úvaze o zdraví, které zůstává tou zásadní veličinou, protože jen s ní se ten nastupující věk nechá dobře snášet. V mysli jsme sice pořád ti mladí a neklidní, leč tělo ví své a dává o sobě pořádně vědět. Přesto, pokud zdraví slouží, jde to.       Vede to k úvaze o potřebnosti těchto setkání, kdy se vidíme při milé příležitosti, byť tak úplně nevím, jak moc je třeba oslavenci to zvyšující se číslo milé:-)?. Já sama propadla frustraci už v pětadvaceti, kdy mě paralyzoval pojem čtvrt století:-). A od té doby se to nelepší, takže nevím, nevím. 
Ale setkání jako takové milé je, to je věc, přes kterou vlak nejede. Vidět, poklábosit, posedět, zavzpomínat. 
Děkuji všem, kteří přišli. A tímto to zde archivuji pro ty přicházející generace.

Josef Lada

Neodmyslitelně patří k Vánocům. Proto ani nejde nenavštívit výstavu jeho obrazů. V Tančícím domě je snad 400 jeho obrazů ( to jsem četla, nepočítala). Výstava je to ale krásná, ladovská. Umocní vánoční naladění. A můžeme si tu snít o Vánocích bílých.... A připomenut si Sedmičky Josefa Lady, který dokázal tak krásně kreslit, byť na jedno oko byl od malinka slepý. Vypadl z kolébky na ševcovský knejp (který ani nevím, jak pořádně vypadá, musela jsem si ho vygůglit:-))