Jenštejn

Někdy vás ani nenapadne, že hezká a romantická místa máte přímo za humny. Jako třeba Jenštejn.

O Jenštejnu jsem věděla, kdysi jsem tam i byla, ale nějak mi ta jeho atmosféra vypadla z paměti. 

O to víc jsem byla překvapená. 

Nejen hradní zříceninou a aktivitami kolem hradu, ale i prostředím Jenštejna, jeho atmosférou, náladou a klidem. 

 Je to hned za Prahou, asi se to časem stane její součástí. Teď je to taková samostatná  miniobec s jasně viditelnou dominantou hradní věže a dokonalým MHD spojením s Prahou. 

 

  Asi každý ( místní určitě) si ji propojí s Janem z Jenštejna, třetím pražským arcibiskupem. Stojí za to se víc podívat na jeho dramatický životní oblouk. 

Za  mlada to byl docela floutek, který se posléze - patrně soustavnou prací na seberozvoji- k drsnému asketismu. 

Prameny tvrdí, že k radikální změně životních postojů ho přiměla vážná nemoc. Přežil a začal úplně jiný život. 

Dostal se do sporu s králem Václave IV., se kterým v mládí bok po boku "pařil", ale nyní zastával úplně jiné hodnoty. Jejich hašteření ve finále odnesl arcibiskupův vikář Jan z Pomuku.

 Arcibiskup sám později abdikoval a dožíval vlastě v chudobě kdesi v cizině, ačkoliv měl

 v Čechách k dispozici rodový hrad Jenštejn. 

I dneska se tam středověk pořád potkává s moderními rodinnými domky. Bydlet tu asi znamená mít dějiny na dosah ruky. A zároveň Prahu v dojezdové vzdálenosti. Takže kousek do centra, ale v klidu a daleko od ruchu. 

Ideální. 

Kdyby tu slavný arcibiskup žil i dnes, třeba by se víc věnoval svým dalším zálibám, které ho proslavily už kdysi, malování, psaní básní či hudební tvorbě. Nebo by se aktivně zajímal o územní plánování, protože už za svého života vehementně organizoval náročnou přestavbu několika hradů.

 Jenštejn je vlastně pořád tak trochu pohádkový. Alespoň na první dobrou, když tam přijedete jako návštěvník či turista. 

A zatímco dřív se na hradě možná řešila spása duší, dnes se tu řeší návštěvníci, případně středověké slavnosti. Je to taková gotika v praxi, určitě stojí za návštěvu. 

I my ji hodláme ještě několikrát zopakovat. 

 

Výletování

 Hledání zajímavých míst v blízkém okolí patřilo k tématu našeho letošního léta. 

Podzimní počasí není vytrvale nepřátelské, někdy je pořád hezky, tak lze ve výletování 

a objevování pokračovat. Někdy tak člověk objeví netušené. 

Tajuplné branky, zapomenuté nápisy - kdopak dnes ví, co bylo OPBH:-)? 

Asi moc takových lidí není, přesto máme na Letné stále přetrvávající nápis, že dům je v péči OPBH. 

Okénko do minulosti.

Pořád tedy hledáme a hlavně nacházíme na známých místech neznámá tichá místa, nové výhledy.

Hodně třeba objevujeme Břevnov. Logicky, zejména jeho klášter, respektive jeho okolí. Není to totiž jen krásný kostel svaté Markéty, krčma či hřbitov, kde odpočívá kupříkladu Kryl nebo Jan Patočka. Ale jsou to cestičky v okolí, tichá zákoutí, domečky s okolo běhajícími slepicemi,  místa, která vůbec nevypadají, že jsou víceméně uprostřed města. 

Nebo Podolí a jeho Žluté lázně. Do lázní sice už nikoliv na koupačku, to už nenabízejí ani otužilcům, pro plavání jsou uzavřené, ale okolo na procházku se dá jít vždycky. 

A často je to dobrodružné víc, než bychom čekali. A uvidíme, co přinese zdejší halloween.

Nejlepší je ale Vyšehrad, tam je jednak krásně vždycky, a také se tam vždycky dá objevit něco nového.

A také se pomalu vracíme k Hradu. Už přestává být zabarikádován, dá se projít, stává se opět místem, kam se dá normálně jít. Žádné rámy, zábrany a zátarasy. 

Vracíme se tam. Místo objevování je tu spíš prostor pro srovnávání, jak se to za ty roky změnilo.  Většinou je to pozitivní, nicméně i zde by se našel prostor pro zlepšení. 

ZOO v Jihlavě

 Zkusili jsme ji navštívit, když už jsme byli v Jihlavě. Navzdory tomu, že není dog friendly, což samo o sobě ve mně budí nedůvěru na první dobrou. 

Navíc bylo šílený vedro, tedy vstupní akvizice pro návštěvu zoo nic moc. 

Ale když už jsme tady, jdeme.

   Jít někam k vodě by ale určitě bylo lepší. Nebo i do kavárny. 

Nebo jestli jsme tak zmlsaní..., nevím, ale za mě je tato zoo dost nevlídná. 

Malá, to se dalo čekat. Ale viděla jsem víc stánků s občerstvením než zvířat. 

Zvířat jako takových bylo reálně víc vyřezávaných, která tam asi měla nahrazovat ta živá. Nebo představovat nějaké umění? 

A živá zvířata? Viděla jsem v tom vedru docela smutek, řekla bych, že se musí trápit, 

v malých výbězích, nic moc stín? 

Pravda, africkým zvířatům to asi nevadí a ledního medvěda tu nemají, ale i tak mi to přišlo divný. 

Smutný.  Je mi jich líto. 

Opuštěná žirafa v dost malém prostoru? Jestli někde měla kámoše, tak dobře schovaného, vypadalo to, že je tam svého druhu samotná. 

Když si vybavím, jaký výběh mají její kolegyně v Praze, bylo mi jí líto. 

Několik zeber, pár klokanů, i dalších, ale všichni, dle mého mínění, v miniaturním prostoru.

    Za mě tedy tato zoo ne, ale zase ne druhou stranu, je můj pocit v zologajdě takřka vždy. Můj klasicky ambivalentní pocit. Trochu tam chodíme rádi, většinou tedy kvůli dětem, ale trochu si s tím nevím rady a je mi těch zvířat většinou líto. 

 Chci ale věřit, že se všemi zoo spolupracují odborníci a těm zvířatům poskytují, co potřebují. 

Tedy i tady.

 Ale tuším, že přesvědčuji sama sebe.

Z dalších zvířat jsme viděli nějaké žabičky, několik želv, lenochoda. 

Pak nějaké domácí tvory, kozy, kočky a tak nějak. 

A to bylo vše. 

Procházka nic moc, stínu se nám jako návštěvníkům také moc nenabízelo, takže nakonec vlastně díky bohu za ty všechny stánky s občerstvením:-)

Chci to svádět na to pekelné horko, že nic moc tedy, ale myslím, že znovu už sem nepůjdeme.  V našem pomyslném žebříčku navštívených zahrad je zatím někde na chvostu. I když, všichni mají dostat druhou šanci, tak třeba někdy v zimě:-)