Často se setkávám se slangem pejskařů, ostatně, ve Stromovce či na Letenské pláni ani nejde jinak. Často se používá onen psí plurál, ze kterého mě vždycky nejvíc dostane hláška, že: "my háráme!"
A je vlastně jedno, kdo vám to sděluje, zda korpulentní dáma s pudlíkem či pán v letech s labradorkou, stejně jako žena či muž středního věku s obří dogou. Prostě oznámení, že my háráme ve mně vždycky probouzí smích a chuť položit nějakou nevhodnou otázku, leč umíme se ovládnout:-), jezevčík i já.
Zajímavá je i hláška o tom, že toho psa doma nikdo nepohladí. Jako by se někteří z majitelů rozmazlených psů domácích ( včetně mě, samozřejmě) obávali, že si snad o nich někdo bude myslet, že se svému mazlíčkovi dostatečně nevěnují.
Přičemž samozřejmě jen psi, kteří důvěřují a jsou zvyklí na pohlazení, k vám přiběhnou a automaticky očekávají podrbání a pomazlení. Přesto se s onou větou, takovou společenskou psí floskulí, setkávám často. Toho psa doma nikdo nepohladí:-).
Popravdě, sama ji také čas od času používám, asi jako formu omluvy, že pejsek někoho obtěžuje, ale přijde mi to humorné. Nebo přinejmenším slangové.
Vždycky mi ale v kontextu s tím vytane představa těch nerozmazlovaných pejsků. Uvázaných u boudy, osamocených, týraných. Vím, že my, rozmazlovači, to mnohdy přeháníme, stačí se podívat na módní outfity psíků, jakmile se kapku ochladí. Jen aby nenastydli. Roztodivné / a rozhodně ne levné/ oblečky zaplaví všechny psí oblasti.
Ale ten druhý extrém je z mého pohledu výrazně horší. A to nemluvím o množírnách. Stačí mi výlet na venkov a procházka po vsi, kde zuřivě štěkají uvázání a nesocializovaní psi u boudy, často na řetězu.
Vím, že nejde zachránit všechny psy, občas pomůžeme, ale spasit to nedokážeme. Vždycky je mi to líto. A jsem si jistá, že s frází, že toho psa doma nikdo nepohladí se tady nesetkáme. Protože to je bohužel pravda.
