241/366

Kam se to ztratí?

Byla jsem na Hurvínkovi. Jako doprovod, na dětském představení. Privátně. Krásné. A mnoho nových úhlů pohledu. Jednak, jak je těžké hrát pro děti. Všichni to víme, ale v reálu je to ještě náročnější. I jako divák jsem byla zaskočena. Děti vše komentují, prožívají příběh hlavního hrdiny, odpovídají na řečnické otázky z jeviště, vyptávají se, co bude dál…? A pak nadšeně tleskají. Netelefonují ani nešmejdí v nasvíceném telefonu po netu, to bohatě zvládnou dospělí.

Všichni krásně oblečení. Načančaní. Holčičky sukničky, chlapečkové hezké košile, někteří i náznak motýlka, prostě sváteční oblečení a nálada, spojená s rozechvěním z toho, co nás čeká…. Při pohledu na ty nadšené malé diváky mě napadala pesimistická otázka, kam se to vlastně ztratí? Když vezmu pubescenty do Národního, tak více méně vleču hordu otrávených dětí, které k nějaké slušné garderobě musím nutit takřka násilím. I v šusťákách mi přišel kluk na operu!!!! A o nějakém rozechvění ani stopyJ. Jenže, ono to není jen pubertální poblouznění, které se vrátí. Vezměme si, kolik tzv. baťůžkářů dnes suverénně nakráčí do Národního a jsou tam bez problémů vpuštěni. Kolik dospěláků během divadla nevypne telefon, ba ho i sledují, fotí či pokoutně nahrávají? Kolik jich neumí správně vejít do řady, když už přijdou pozdě: namísto zdvořilého posouvání se tváří v tvář s omluvou na vás většinou vyvalí pozadí a ani nezabučí. To se pak dostaví rozechvění, leč zcela jiného rázu!

Nevím, kde se to ztratí. Ten Hurvínek mě naplnil energií, že to tady ještě někde je. Třeba tyhle dětičky, co putovali s Hurvínkem mezi pohádkami, si to uchovají a budou z nich zdvořilejší dospělejší. Pokud ovšem najdeme a objevíme tu černou díru, kde se to ztrácíJ

Čtyři roky

Je čas oslavovat. A také trochu porovnávat, jak rychle se v určité fázi života všechno měníJ

Tři roky

Tři krásné roky. To už je důvod k velké oslavě. I ke krátkému ohlédnutí, jak ten čas letí:-)
                                       Dva roky zde:-)
Tři potom přímo tady:-)

A co už umím? No, mluvím jako kniha, běhám jako ďábel, skáču jako žába (nejradši mám trampolínu), plavu jako ryba (tedy ještě s rukávky), zpívám jako slavík, občas se vztekám, ale nejradši se směju a dělám blbosti:-)

Na horách

Před letošními jarními prázdninami jsem se po dlouhých letech mohla také aktivně zúčastnit společenského dialogu na téma hory. „Jedete o prázdninách na hory?“

„Ano, jedeme!“

Pravda že toto sdělení poněkud ztratilo na své intenzitě v dalším toku hovoru, kdy ostatní oznamovali svá alpská střediska, zatímco my se vytasili s MoníncemJ, což nejsou vlastně hory ani v českém měřítku. Ale je to lyžařské centrum a někde se holt začít lyžovat musí. Zvlášť když je to za humny a v podstatě to všechny horské atributy vlastní, tedy hotel, sjezdovky, vleky, lyžařské školičky…

A tak jsme vyrazili. Po čase zase do hor. Říká se, že týden horské dovolené vydá za dva týdny letní. No, s tím jako teplomilec a velmi pasivní lyžař moc nesouhlasím, přesto to nabíjející bylo. A nejen Haničkou, která byla vlastně ten zásadní důvod. Aby si vyzkoušela lyžování, zda to třeba pro ni v budoucnu nebude to pravé ořechové. Sice všechno fungovalo, ale lyžařka z ní asi nakonec nebude. Spíš plavkyně, protože bazén v hotelu ji zaujal nepoměrně více a rozhodně měl pro ni větší kouzlo, než pravidelná lyžařská školička.

„Je ještě mlha, počkáme.“ zkoušela každé ráno oddálit nástup na svah, co to jen šlo. Samotná výuka ji asi i bavila, rozhodně se na lyžích udrží už skoro stejně dobře jako jáJ, ale ten bazén byl přeci jen lákadlo.

„Už půjdeme plavat?“ sondovala po každém dojezdu z dětského minisvahu.

A tak jsme v hotelovém wellness centru strávili asi víc času než na lyžích, což třeba mně náramně vyhovovalo. A naší malé lyžařce také. Tak uvidíme příště, co přinesou hory.

Každopádně to byl hezký návrat k zimním pokusům o dovolenou. Byť na to letní moře se těším snad ještě víc.  

Podzimní Praha

Některé výlety mohou být za humny. A přesto nezapomenutelné:-)