Schola ludus

 Dneska se to samozřejmě sluší, připomenout Komenského. Je výročí jeho narození, alespoň se to tak traduje. V Čechách je proto připomínán Den učitelů, zatímco zbytek Evropy si ho slaví  pátého října. To je Mezinárodní den učitelů, na počet 5. října 1966, kdy  "byla v Paříži přijata Doporučení UNESCO a Mezinárodní organizace práce (ILO) o postavení učitelů. Tento dokument stanovuje práva a povinnosti učitelů a zdůrazňuje důležitost kvalitního vzdělávání a dobrých pracovních podmínek učitelů po celém světě.. Cílem Mezinárodního dne učitelů je upozornit na význam učitelů pro společnost, vzdělání a budoucnost dětí." konec citace

  Cílem českého Dne učitelů je upozornit na život Jana Amose Komenského. A také na to, že škola by měla být škola hrou, tedy schola ludus. 

No nevím.

Někde to tak samozřejmě funguje, jinde je to víc o stresu a sešněrování pravidly. 

Ale učitele národů asi uznávají všichni, napříč celým školským spektrem. 

Komenský údajně věřil, že škola nemá být mučírna, ale dílna lidskosti. To je samozřejmě hezká myšlenka, často bloudící veřejným prostorem jako vize i dnes. 

  Někde jsem četla, že paradoxně ke svým vlastním dětem to tak neměl, ty ho někdy spíš vyrušovaly při sepisování pravidel pro ty školní děti, ale možná je to jen historický drb. ¨

     Každopádně, Komenský je dnes označován jako nezpochybnitelná autorita při hledání reformy školního systému. 

A tak v jeho duchu učíme, hledáme způsoby, jak zapálit jiskru zájmu, i když nám občas  (doslovně i obrazně)  prší do interaktivní tabule. 

Někdy stačí málo, třeba dobrá otázka, která žáka donutí přemýšlet jinak, pochvala ve správný moment, ticho, ve kterém doznívá zajímavá myšlenka, aby vypukla škola hrou. 

Někdy je to běh na dlouhou trať.

Někdy trochu házení hrachu na zeď.

Ale skoro vždycky je to pestré, zajímavé, napínavé,

Den učitelů je den, kdy se by se hlavně měla oslavovat  myšlenka, že vzdělání má smysl. 

Že slova mají sílu.

 A že i když to někdy není vidět, Komenský by měl radost.

Třeba z našeho dne naruby, kdy si ve škole otáčíme role a místo kantorů vyučují děti. 

Vltavská filharmonie

 Prý bude stát dvanáct miliard korun. A bude krásná. Pokud se tedy naplní vizualizace, které ji představují. 

Bude na Vltavské, v místech, kde dnes u počmáraných a pomočených zdí postávají bezdomovci a v blikajícím osvětlení se tudy takřka bojíte vylézt z metra. …

  Na první pohled se proto může zdát, že jde o šílený nápad – postavit hypermoderní kulturní stánek světové úrovně v lokalitě, která dnes působí zanedbaně, ba dokonce nebezpečně.

 Ale uvidíme. Jestli se toho tedy dožijeme, on je to běh na dlouhou trať. Vltavská zatím působí a vypadá dost odpudivě.  

Ale ono určitě každé město má svá místa, která jako by zůstala mimo čas – zapomenutá, nedůstojná, nevábná.

Vltavská je jedním z nich.

 Možná právě taková místa potřebují změnu, impulz, který je probudí a vrátí zpátky do života.

Otázkou zůstává, jestli právě dvanáct miliard je ten správný impulz. 

Neztratí se za nimi původní myšlenka? 

 Nebo nebude nakonec místo filharmonie sloužit budova jen jako výkladní skříň pro elity, zatímco ti, kdo tudy denně procházejí, budou z kulturního efektu vyřazeni?

Na druhou stranu, vize je to hezká. 

Představa, že  z potemnělého podchodu vznikne živý prostor, kde bude bezpečno, kde bude kavárna místo chladného betonu a kde bude hudba slyšet nejen ze sálu, ale i venku mezi lidmi? To zní opravdu hezky.

 Možná je to šance, jak ukázat, že i město má právo snít a měnit se – odspodu i shora.

Otázka tedy nezní jen: 

„Kolik to bude stát?“ ale i „Co tím můžeme získat?“ 

Ale asi hlavní dotaz je podmíněn zkušenostmi s našimi politiky. Jako třeba s plánovanou knihovnou na Letné. 

"Dojde k tomu vůbec?" 

Den fialek

 Dnes je více méně dobrá příležitost vykoupat se ve vaně plné fialek, jak kdysi krásně zpívala Hana Hegerová. 

Nebo, což je  tedy určitě pravděpodobnější, někoho milého fialkami obdarovat. Nebo si je natrhat či zakoupit pro sebe. Jen tak. 

Je totiž dneska den fialek. Prý. ..

Máte rádi fialky?

 Já ano, hodně.

Řekla bych, že jedna fialková květina v sobě skrývá celý vesmír odpovědí, nálad, vzpomínek i drobných radostí. A to se v žádném případě nehodlám v té vaně plné fialek koupat. Spíš se jimi obyčejně kochat.

Fialky. 

Nenápadné kvítky, co se nesnaží ohromit barvou jako tulipány, nemávají do světa jak narcisy, ani se nevytahují výškou jako šeříky. A přesto… .

Fialky patří k jaru stejně samozřejmě jako první káva na zahrádce  nebo jako jarní vtíravý pocit, že letos už fakt začnu běhat.

 Jsou symbolem všeho něžného, co se v životě občas nesměle vynoří zpod listí každodennosti – a hned hrozí, že to přehlédneme.

 Fialka totiž nekřičí. Fialka čeká.

 Možná proto už dnes skoro nikdo neví, jak voní.

Vzpomínám si, jak moje babička trhala fialky do malých skleniček od jogurtu a stavěla je na parapet. Prý proto, že jsou první.

  A opravdu.

Každý rok věrně, v závětří a skromně, bavičce rozkvetly pod šeříkem, jako by říkaly:

 „Už je to tady, jarou už přichází."

Fialky nejsou květiny na okázalé pugéty. Jsou to květy do duše. Nevnucují se. Člověk si jich musí všimnout, aby mu mohly udělat radost. Vnímám je i jako symbol ticha a ticho já ráda.

Takže… máte rádi fialky?

Neodpovídejte hned. Možná je totiž někde uvnitř milujete, jen jste si toho ještě nevšimli. Přemýšlejte, co ve vás vyvolávají. 

 A tím, že dneska mají svůj den, tak si ji minimálně připomeneme. 

S takovou tichou radostí. 

Fialkovou.

 

Opakování je matka moudrosti?

 Kdysi se to říkávalo, ve škole se to občas naivně tvrdí i dnes. 

Mě ale napadá, zda je tomu tak i kupříkladu v České televizi? Ono se opakuje všude, kupříkladu moje oblíbená hra Na lovu jede pořád dokola a nic nového se tam moc nenabízí. Nicméně, tam mě nenutí platit televizní poplatek. 

Nechci nijak brojit nad jeho výší, je mi vlastně jedno, zda platím stovku či sto padesát, spíš tady jde o nějakou logiku, neřku-li o princip. 

Jistě. Lze se na televizi nedívat. Ale pak samozřejmě nechci platit, byť symbolicky. Když neužívám, neplatím. 

Česká televize to má zjevně jinak. A to konstatuji navzdory tomu, že ji mám docela ráda. 

Patnáct korun, o které se ve veřejném prostoru handrkuje, je hodně velký trapas a je to asi tak trochu vrtění psem. Jako zakrýt jiné televizní problémy.  

Patnáct korun skutečně nikoho nevytrhne. 

Možná jde mnohem  o tu vnucenou povinnost, že platit bude každý, kdo dýchá, ač ho televize vůbec nezajímá. Nemá ji dokonce ani fyzicky. Přesto platit bude. 

A ty, které program zajímá, ty televize vůbec neřeší, nějaká nastavovaná či ohřívaná kaše jim přeci stačí. 

Nesleduji televizní program pravidelně, jen občas jsem chtěla unaveně spočinout u Všechnopárty. Moc to nejde. Už řadu měsíců je to opakování pořád dokola. 

Trapné.

Když koukám na sport, je to jedna reklama za druhou, byť se kdysi říkalo, že když jsou poplatky, není reklama. 

Na sportu má reklama asi výjimku. 

Na ostatních veřejnoprávních kanálech se to nejmenuje reklama, ale sponzor programu. Publicistické pořady se hromadně ruší, pořád jedou dávné socialistické seriály.

 A pořád dokola. 

Tak si tak říkám, zač vlastně ten poplatek chtějí? 

A do toho se pan ředitel přirovnává k Miladě Horákové! 

Jestli to nebude i proto, že odmítá historické dokumenty, protože prý nikoho nezajímají. A pak vyrukuje s touto perlou. 

Je prostě něco shnilého v takovém vnímání reality....

I když, ono bude asi všechno úplně jinak, už výše jsem psala o vrtění psem. Ale píšu o tom, co vidím...

 

Výuka jazyků

 Všeobecně panuje představa, že za minulého režimu se učila jen ruština a ostatní jazyky nikdo neznal, neuměl ani nepoužíval. Případně, pokud ano, tak šlo o znalosti jen pro vyvolené. 

Jako obvykle, všechno je trochu jinak. 

Nemám ale tedy vůbec v úmyslu obhajovat minulost, spíš mě zaujaly ty jazyky. 

I proto, že dnes se místy objevuje trend, že učit se cizí řeč nemá smysl, když máme překladače a umělou inteligenci. Ovšem  to je spíš marginálie. Jazyky mě dneska cinkly hlavně z toho důvodu, že před sto lety se narodila Irena Kačírková.

Je to, pravda, trochu oslí můstek, ale tak trochu o cizí jazyky opravdu jde.  

Irena Kačírková, narozena 24.3. 1925, byla krásná herečka, která vždy představovala femme fatale. Ale hlavně měla neobyčejné kurzy francouzštiny v Československé televizi. 

Vedla je jen krátce, se stejně krásnou Marií Drahokoupilovou. Ty kurzy jsou dnes tak zapomenuté, že ani na wikipedii je v její filmografii moc nerozvíjejí, jen že byly, kdysi 

v počátku normalizace.

A přitom to byl pro tehdejší lidi v podstatě náhled do západního světa. Dost otevřený a zajímavý.  A Irena Kačírková navíc jako krásná a vzdělaná a vtipná průvodkyně francouzsky uměla, takže kurs opravdu vyučoval. 

Je to samozřejmě jen taková jedna linka, jak se dalo dostat k jazykům v minulém režimu. 

I jazykové školy existovaly. Snadné to nebylo, ruština logicky dominovala. Přesto rusky mnozí pořádně neuměli. Po revoluci pak repetenti své špatné známky z ruštiny vydávali za třetí odboj:-). 

Zajímavé je, že i dnes, kdy se masivně učí angličtina, je mnoho absolventů, co se jazyk nenaučili. Teď se to tedy vydává za neschopnost pedagogů, že je to neumí naučit, než za nějaký odboj.

Trochu mě napadá, jestli to spíš není nějaká naše národní genetika, že nám ty cizí jazyky hromadně moc nejdou? 

Ale to je námět na jinou úvahu.

Dnes jsem se totiž přes výuku jazyků chtěla dostat ke stoletému výročí narození Ireny Kačírkové, která tady bohužel už čtyřicet let není, zemřela v roce 1985. 

Mně vždycky přišla jako zjevení, jako žena z jiné dimenze. Zdála se mi krásná a zároveň uměla i hrát. Podle mě tedy.

  A navíc- vlastně možná nejvíc- se mi na ní líbí, že se nedala ulovit estébákama.  

A to nebylo v době normalizace vůbec snadné. 

Spojujeme ji i s prvním televizním videoklipem, který se tehdy nazýval myslím písničkou z obrazovky. Šlo o duet s Josefem Bekem, Dáme si do bytu..."

Takže dneska je to takové filmové a jazykové retro okénko :

A Bonjour Madame Kačírková, nous célébrons aujourd'hui le centième anniversaire de notre naissance, alors bonne chance.

Básník

 Napadá mě takové literární diskusní téma, a totiž, zda máte rádi Jiřího Žáčka?

Nejde mi ani o adoraci ani o hon na čarodějnice. 

Spíš jen takové ano, baví mě jeho aforismy a s chutí si přečtu jeho básničky. Nebo naopak, ne, není to můj šálek kávy, jeho veršíky mi nic neříkají...

Napadlo mě to totiž proto, že jsem vůbec netušila, jakou někde budí kontroverzi. Já měla jeho rýmování vždycky docela ráda, bavilo mě to. A někdy mi přišlo i fakt vtipné a dobré, jak uměl pracovat s jazykem, vytvářet slovní hříčky a nečekané rýmy. A nejen rýmy pro kočku:-).

V letošním roce pan Žáček oslaví osmdesáté narozeniny, možná i proto se víc objevuje ve veřejném  prostoru. A kupříkladu na sociálních sítích jsem místy zachytila až mediální lynč jeho tvorby. Zejména některé básně budí doslova hněv a vášně, třeba K čemu jsou holky na světě. Některé odpůrce jeho tvorby doslova zmobilizuje ke křížovému tažení.   

 A tak mě napadlo, že zkusím debatu. Klidnou a v pohodě.  Navíc je v současnosti na sociálních sítích probírán jiný Žáček, v souvislosti s jeho knihami pro děti. To je Jan. Mě zajímá poeta, Jiří Žáček. 

 Co vy na tohoto básníka?

Módní chaos

 S prvními jarními dny přichází zajímavé módní období. Některé lidi dostává dokonce do jakési módní schizofrenie. Najednou prostě neví, jak se správně obléct, podle teploměru, kalendáře nebo podle toho, že je prostě jaro? 

Je to zajímavé pozorovat.

 Stačí totiž první sluneční paprsek a ulice se zaplní dvěma druhy modemanů: těmi, co už vytáhli šortky a tílka, a razí jarní módu. A pak logicky těmi, co se stále pevně drží zimní bundy a šály omotané třikrát kolem krku, podle poslední zimní módy. 

Vedle sebe tak kráčí člověk v péřovce a druhý v sandálech. 

První se vaří, druhý klepe kosu, ale oba si stojí za svým – protože „ještě není léto“ nebo „už není zima“. 

Někteří prostě přesně neví, jak se správně obléct, a tak se kupříkladu Stromovka  mění v přehlídkové molo absurdit.

Někteří to kombinují, kráčejí v zimních kabátech, ale s ledovou kávou v ruce. 

Protože je jaro:-).

Mám tenhle módní chaos ráda, baví mě i to, jak někteří zapomínají na zrcadlo, prostě to tak cítí, tak v tom jdou.  Je to někdy i inspirativní, někdy k zamyšlení a diskusi, někdy jen k pousmání. 

Sama jsem spíš v množině těch, co pořád klepou kosu a zimní kabát odkládají až někdy před květnovými svátky, ale někdy mě láká vyrazit jen tak v kraťasech jen proto, že už je tady jaro....