Veteráni....

 ...navštívili naši školu. Váleční Veteráni z Kosova, Albánie, KFOR a z dalších misí. 

Debata na dvě hodiny. 

Cítím se víc jako pacifista, ale povídání s těmito pány bylo zajímavé. Žasnu nad těmi drsnými zážitky, překvapuje mě, zas a znova, jak blízko nás v Evropě se dějí šílené věci. Nebo snad víc děly, bylo to horší, válka v Jugoslávii jejich očima má úplně jiné rozměry.

Stejně tak další jejich mise. Role zdravotníků...

Prostě věci, které člověk tak nějak ví, hrůzy tuší, ale když to někdo s vlastní zkušeností pojmenuje, přidá fotografie, vlastní emoce, je to najednou jiné, reálnější. 

A vždycky jsem pak zas a znovu ráda, že žijeme v naší klidné kotlině, kde se neválčí. A obdivuji ty, co do těch konfliktů dobrovolně jdou, aby pomáhali. A bojovali, také, samozřejmě. 

Tak to byl dnešní den s válečnými veterány. 

Jakub

 Události se hrnou jedna za druhou, až mi vypadla připomínka výročí Jakuba Schikanedera. Mám ho ráda a měla jsem takovou vizi, že ke kulatému výročí jeho úmrtí mi vyjde jeho kniha, životopis.

Nevyjde. 

Zůstává v šuplíku. Takové věci prý dneska nikdo nečte, tvrdí ti, co mají ambice knihy vydávat. 

A tak nic. 

Ale připomenout ho chci. Je to můj oblíbenec, mistr melancholie a světel. Jeho lampy svítící do mlhy jsou úžasné. 

Dokázal brilantně zachytit pražské ulice devatenáctého století tak, že vás úplně vtahuje do svého staropražského světa. Báli byste se tam kopnout, či jen strčit, do uvolněné dlažební kostky, abyste nenarušili klid, který z vyobrazené uličky sálá.

Jakub miloval ticho, tmu i podzimní nálady, což je z jeho obrazů patrné dodnes. 

A jeho tajuplná Vražda v domě, ta tehdy také  vzbudila pěkné pozdvižení. 

On si možná vysnil velké plátno, úspěšný obraz, pro diváky jen lehké roztřesení jejich duše, ale místo toho mnozí rázem spekulovali o tom, že jde o zachycení skutečného mordu, že zná vraha, a kdo ví, není-li vrahem on sám? 

I devatenácté století mělo svůj bulvár.

 Dnes by se zasněný Jakub Schikaneder možná potuloval po staré Praze s foťákem, zachycoval noční zátiší na Instagram, a psal k nim filozofické popisky.  

Nebo by se věnoval nějaké formě arteterapie.

Nebo, těžko říci, co by nadaného výtvarného umělce přelomu minulého století zaujalo na dnešní době. Jak by ji pojal a co by dnes budilo jeho mlhou zahalené pohledy do pražských ulic.  

Ale díky bohu, že tomu tak není. Chyběly by nám jeho melancholické obrazy. 

Obrazy staré Prahy, podzimní přírody, tajemného 0moře či upracovaných starých žen. I když ony ani možná zas tak staré nebyly, jen dobová móda a těžký život dovede udělat z třicátnice stařenku.

 A Jakub Schikaneder je tak krásně namaloval. 

Před sto lety zemřel. 

Ale jeho obrazy jsou tady pořád. Nostalgické, plné tajemství, krásné....

Sto let po jeho odchodu stále platí, pro mě tedy určitě, že svět bez jeho obrazů byl jako podzim bez mlhy. Možná sušší, ale rozhodně méně poetický

Revoluční

 Ohlédnutí za včerejším výročím. Půlkulatým. 

Pětatřicet. 

Nad tím jsem už dumala, jak to uteklo. Dnes se spíš chci zamyslet nad tím, co se včera v Praze dělo.

 Už v sobotu oznamovali, že na výroční den proběhne asi dvacet různých demonstrací. 

Některé byly vzpomínkové, oslavné, jiné nespokojené, burcující, některé rebelské, jiné provokující.

Prostě pluralitní doba. 

Na sedmičce máme sloupy a sloupky omotané trikolórou.

Televize přenáší události z Národní. 

Večer zajímavý filmový počin, asi s rádoby ironickým titulem, Máme, co jsme chtěli. 

A máme?

Mě tedy pořád dojímá Modlitba a některé revoluční okamžiky, jsem za tu změnu ráda,  ale v některých věcech jsem letos poněkud skeptická. 

Když třeba vidím, co se děje v České televizi? Takový normalizační oblouk, řekla bych.

Komunistů je také všude plno, víc, než by jeden myslel a přál. Jejich popularita navíc poměrně roste, řekla bych.

Minulost vysoce postavených politiků už také dávno nikdo neřeší, prý co bylo bylo...

Objevily se nové skupiny lidí, které dříve minimálně slovník neznal. Jsou tu kupříkladu dezoláti...

Moc nám nejde diskuse, každý má tu svou pravdu za tu jedinou, ostatní buď neposlouchá nebo dehonestuje. 

Názory jsou hodně  pestré, rozdílné, na obou stranách spektra.

Zajímavé je, že v porevoluční době to chvíli vypadalo, že jsou všichni protikomunisticky a demokraticky naladěni. Výrazná většina se tvářila, že změnu vítá, chce, těší ji. 

Postupem času se nálada mění. 

Dokonce jsem i zažila, že se děti bezprostředně svěřily, že jejich tátové byli u SNB, StB, že patřili třeba k těm, co zasahovali na Národní. Už to vnímají jinak, necítí to jako stigma. 

V devadesátkách by se k tomu nikdo nepřiznal, přestože ti lidé tu byli, nevyšuměli do vesmíru. 

A obloukem se vrátili. 

Dnes to zase někdy pro někoho vypadá, že minulost byla skvělá. Mnozí to tak prezentují. 

  Na Národní bylo včera klasicky narváno, takže snad nejsou všichni nostalgičtí po době před událostmi v roce 89, potažmo ostalgičtí.

 Ale rozděluje se to víc a víc. 

Naštěstí snad jen slovně, což nese svobodu názoru, takže zatím pořád dobrá dobrý. 

Když nakouknu vedle, je mi smutno ze Slováků, Maďarů, řekla bych, že situace v bývalém NDR taky stojí za pendrek, ale tam je to naředěné spojením do jednoho Německa, které má zase jiné problémy. 

Je dobré si připomenout a pamatovat, že nebylo v našich dějinách delší období, kdy bychom žili ve svobodné zemi, bez totalitní moci, absolutismu či války. 

Tak snad to ještě nějakou dobu vydrží. 

Mě pořád překvapuje, jaký to tehdy nabralo spád. Na prvního máje narvaná Letná lidmi s mávátky. Začátkem listopadu v novinách deklarují závazky k výročí VŘSR.  

Koncem listopadu narvaná Letná lidmi s revolučními hesly. Na silvestra Havel na Hradě. 

Je tím pádem jasné, že stejně rychle to může nabrat zpětný chod.  

Případně může dojít k pozvolnému vaření žáby, že si ani nevšimneme, že už zase žijeme s náhubkem a na vodítku v kleci. 

Takže pořád je o co pečovat, zač se brát. 

Příběh má skončit, a ne přestat

 Každý příběh by měl skončit, ne přestat...  

-  jedna psycholožka nám kdysi vysvětlovala tuhle zásadu. Platí pro život, pro radosti pro problémy, pro radosti, pro povinnosti, pro vztahy, pro všechno... 

Prostě skončit, plynule a definitivně. To lze uchopit.  

Když něco přestane, naráz, bez logiky věci, prostě to není, chápe se to těžko. Někdy to nejde pochopit vůbec.

Náš příběh s Tobiášem přestal. Naráz, bez varování, bolestivě. 

Nechápu to, nepobrala jsem a asi nikdy nepoberu. Měl všechno, byl šťastný, jevil se mi zdravý. Odešel během čtvrt hodiny, to se prostě pobrat nedá. 

Nastala doba temna. Nešlo mi fungovat. 

Už když jsem smutnou zprávu oznamovala chovatelce, od které Tobiáš přišel, vykoukl na mě takový malý černoušek. Ze spřátelené chovatelské stanice. Právě k odběru.

Že je to znamení mi definitivně došlo už za pár dní. 

Jeli jsme se podívat. 

A je doma. 

Nenahradí Tobiáše, to ani nechci. Jeho odchod pořád bolí. 

Ale  zkusíme  s Torim, 

Bez pejska mi to nešlo. 

Tobíček  mi pořád chybí, stýská se mi po něm.  

S Torim je to o fous jednodušší. 

Je listopad půvabný?

 Nedávno se mě někdo ptal, zda bych na listopadu dokázala najít něco půvabného? Donutilo mě to k delšímu zamyšlení. Ne snad, že bych neuměla najít listopadovou zajímavost, ale spojit listopad s něčím půvabným není úplně jednoduché. Primárně jde

o čas spíš nostalgický, počínaje dušičkami, přes připomenutí válečných veteránů až k dávným klíčovým večerním demonstracím proti totalitnímu režimu. 

Poctivě jsem zkoušela najít prosté půvaby tohoto pozdně podzimního času. Říct, že mám toto období ráda, by znamenalo popřít svou přirozenost, která je v podstatě letní, milující slunce a dlouhé dny, což tedy listopad rozhodně nenabízí. Proto nešlo o jednoduché hledání.

Určitá krása by se třeba dala najít v romanticky mlhavých ránech či blikajících svíčkách, které se během dlouhých večerů hromadně rozsvěcují. Se svou troškou do mlýna přicházejí i hřbitovy, které lákají na procházku mezi vyšperkovanými hroby, ale tady se ocitáme na hraně mezi půvabem a morbidností. Není to pro každého.

Takže se ve finále představa, že se na listopadu dá najít něco opravdu čistě půvabného, ukazovala dosti nereálná. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou o půvabu třicátého pátého výročí sametové revoluce, ale tam vidím spíš prostor pro rekapitulaci a kritické myšlení než něco dojemně půvabného, byť věta, díky, že můžeme, ta hodně rezonuje a za půvabnou ji brát určitě lze. Že můžeme cestovat, studovat, volit, diskutovat, volně dýchat… to k výročí letošního listopadu určitě patří.

Ale jako od podstaty půvabné mě nakonec napadly taneční. Asi v atmosféře ovlivněné hvězdným tancem mi vytanulo rovnítko mezi požadovaným termínem a pravidelnými kurzy tance, které v tomto čase vždycky probíhají. Ty jsou půvabné od své podstaty. Vnímám jejich jedinečné kouzlo, které rozhodně netkví jen v pokusu ovládnout taneční variace různých tanců. Bez nadsázky lze říct, že se v nich kloubí fyzická aktivita s kulturním dědictvím, tudíž o nich jednoznačně můžeme mluvit jako o půvabné listopadové aktivitě.

Pokud sofistikovaně hledáme jejich přesah do běžných situací, pak tam najdeme respekt, spolupráci, rovnováhu, koordinaci naslouchání i vedení a hlavně vzájemnou důvěru. Prostě samé pozitivní, respektive půvabné, záležitosti.

 A jak všichni víme, tanec vnáší do života krásu, graciéznost, eleganci i vzrušení, prostě půvab sám. Z tanečních kurzů si můžeme odnést rytmus i umění spolupráce, vědomí, jak se nechat vést a zároveň vést ostatní.

 Jeden by neřekl, co všechno takové taneční kurzy nabízejí. A to nemluvím o prvních láskách či pocitu, že se stanete králem parketu.

  Nechť je tedy listopad, s letošním bonusovým výročím sametového revoluce, takovým půvabným sledem dní, kterými se s elegancí radostí spokojeně protančíme. 

A ať najdete svůj vlastní listopadový půvab.

Má pro vás listopad nějaký osobitý půvab?

 

 

.

 

Dnešní výročí

 Ve škole jsme dnes měli velkou akci k výročí revoluce. 

Den svobody. 

Bylo to takřka velkolepé. Jsem vlastně poprvé po mnoha letech na obrovské škole, takže vnímám, jaký je to kolos. Zorganizovat takovou akci je jiné, než tomu bývalo na malé, rodinné škole. Tam jsme si prostě řekli, že sejdeme se na dvoře nebo 

v nějaké učebně a tam všechno proběhne. A bylo. 

Tady musela proběhnout řízená evakuace, abychom se nějak normálně dostali ven, aniž bychom se ušlapali. 

Ale klaplo to. Hlavně díky dětem. Chopily se toho s vervou a jen jsem zírala, jaké organizační i jiné schopnosti se v nich ukrývají. 

Já jsem byla jen takový nenápadný dirigent.

Celá akce dělila den na dvě půlky. 

Ráno a dopoledne v totalitě, to si všichni užili v kostýmech. Všudypřítomná policie, stb, normalizační šeď. 

 Den pak  půlila demonstrace a cinkání klíčů o velké přestávce. Modlitba pro Martu v jejich podání. Vyvěsili si vlajku. Všechno samostatně.

Poté se svobodně  všichni vydali na besedu a přenášku s panem Václavem Bartuškou a Jaroslavem Šebkem.Mladší děti měly program v různorodých dílnách s tématiku revoluce. 

Měli jsme dílnu výtvarnou, hudební, filmovou, novinářskou. Všude byli v pozici vyučujících, či lépe průvodců, studenti septim a třetího ročníku. 

Na závěr každého cyklu workshopu dostali účastníci na cestu domů trikolóru. 

A teď už jen slavit v reálném čase na Národní. 

Bylo to náročné, ale skvělé. 

Emotivní a inspirativní. Myslím, že tito účastníci s sebou nějaké povědomí 

o poselství 17. listopadu ponesou. Mám z nich radost.