Nejen Den Země

       Možná díky rychle se rozbíhajícímu se jaru je duben často vnímán jako zelený měsíc.

A veden jako bojovník za lepší budoucnost Země.

Abychom na to nezapomněli, uprostřed měsíce se vynoří Den Země, zasvěcený právě této bohulibé myšlence.

Není ale mým smyslem agitovat, protože každý z nás má své nastavení k přírodě a okolí jiné a osobité. Lze ovšem v tomto směru nahodit otázky, zda nám podobná jarní aktivita přináší radost nebo si ji spíše nevnímáme? 

Nejpřesnější by asi bylo vytvořit nějakou statistiku. Jenomže cynickým znalcům rázem vytane zprofanované historické tvrzení, že věřím jen těm statistikám, které si sám zfalšuji, 

a rázem tento fakt pozbývá jakousi relevantní vypovídací hodnotu.

Je tedy obecně vztah k přírodě v poslední době víc devastující nebo ochraňující?

 Někdy je to víc o konfrontujícím souboji obou přístupů. Po nás potopa praktikováno na využití až zneužití přírody, a i naopak, v opačném táboře, na její ochranu.

  Řeklo by se, že lidstvo je už poučeno, dobře ví, že bez mnoha tvorů a přírodnin se pobyt na modré planetě může stát nemožným, vždyť i červenou knihu ohrožených živočichů máme.   

    Jenže, řečeno slovy klasika, všechno marný, marný, marný.

Možná proto duben nabízí víc než jenom Den Země. Můžeme narazit na den ptactva, laboratorních zvířat či kupříkladu na den boje proti hluku.

Zkrátka, máme pořád co zlepšovat a co si připomínat. Jednu věc vylepšíte, druhá vyskočí. V dubnovém případě jde hlavně o přírodní věci. Tedy o jakýsi přijatelný status quo. Abychom možná trochu víc koukali kolem sebe.

V dubnu, kdy se dny prodlužují, to již jde skoro samo. Ne, že by to byl jediný měsíc v roce, kdy se nabízí dělat něco pro přírodu. Ale svým nastavením a atmosférou k tomu prostě vybízí. Protože za pecí, navzdory pranostikám, ani v dubnu určitě zůstávat nechceme. 

 

 

 

 

 

Jefferson

 Čas od času se s chutí pouštím do knih, které se dnes s oblibou nazývá young adult. Tedy knihy, které mohou číst jak děti či dospívající čtenáři, tak i ti dospělí. A pro všechny to má nějaký přínos.

Objevila jsem tak kdysi Rutu Spetysovou. A dnes zkouším něco obdobného. Získané v knihkupectví 2veverky. 

Kniha se jmenuje Jefferson. Anotace na obálce mluví o zemi, která je obydlena zvířaty, která chodí a mluví. A v sousední zemi bydlí lidé, kteří jsou nejinteligentnějšími ze zvířat....?:-)

Jde o humorný detektivní příběh, který v druhém plánu řeší zajímavé otázky dneška. 

Ježek Jefferson je obviněn z vraždy, neprávem, ale musí se skrývat, aby ho neodsoudili. Chce najít pravého vraha, aby si zachránil život, když mu odpovědné úřady nepomohou....

Zajímavé čtení....

Baník na Letné

 Před fotbalem je lépe utéct. Před Baníkem zvlášť, je to skoro stejně šílený, jako když hraje Slávie. I když samozřejmě, zlaté časy Baníku jsou díky bohu pryč, bývalo to tady daleko horší. Pochod fandů pod dohledem jízdní policejní eskorty často vytvářel dokonalou iluzi válečné zóny. 

Tak to tedy už nyní tak strašné není, byť pořád není o co stát. I tak je Letná na sobotní odpoledne neobyvatelná.

 Nejsem v tomhle vůbec patriot, v podstatě jsem vždycky raději, když domácí prohrají. Hospody pak většinou zavírají už po zavíračce, neslaví se tady dlouho do noci. Jako majitelka psa sleduji časté diskuse o tom, jak psi močí kde je napadne a znečišťují tady ulice. Když jsem ale viděla opilé močící fandy, kteří nekropí jen kola aut, jak se vyčítá psům, ale s opileckou urputností i skla, dveře, kliky od těch dveří, střechy aut...uf. Jeden ze stěžejních důvodů, proč nemám zdejší fotbal ráda.  

Dnešní ostravský nájezd je pikantní paralyzovanou letenskou dopravou. Chytří radní, kteří  (prý) v dobrém úmyslu opravit vše najednou, v podstatě odřízli Letnou od světa. Zablokovali hlavní tepnu pro automobilovou dopravu, vytrhali koleje v páteřní tramvajové trati, uzavřeli letenský tunel a mnohé uličky zjednosměrnili či osadili zákazem vjezdu. 

A do toho zájezd z Moravy, čili davy baníkovců. 

Ti budou koukat, že jedou z nádraží na Spartu mnohem déle, než z Ostravy do Prahy:-).

Pěknou sobotu všem. 

Jak to bylo s Benešem?

 Dneska je to spíš taková pracovně historická vsuvka. Přemýšlení o Benešovi. 

O národní povaze. 

Hodně teď totiž učím o době, ve které figuroval, neřku-li dominoval, Edvard Beneš.  

Studenty, logicky, většinou nechává naprosto chladným, byla to prostě nějaká historická osobnost, o které se učí. 

Svůj osobní názor, že jde spíš o padoucha než o hrdinu, respektive, že já ho řadím mezi ty temné postavy našich dějin, jim nevnucuji. 

Vlastně, většinou ani neříkám, snad jen na odborných seminářích, když dojde na diskusi a na lámání chleba. 

A často jsem se svým náhledem na jeho osobnost dost v opozici.

Učebnice ho prezentují jako výborného politika, studenti to tak většinou berou také. 

Mě to tedy vnitřně trochu dráždí, proč tomu tak je?  Ono je to asi více než o Benešovi víc 

o nás, jako o lidech a společnosti. 

   Meditovala jsem o tom  totiž nedávno v OC Stromovka. Nějaké geinus locci či co.

 Atmosféra, která místo nakupování provokovala úplně jiné myšlenky. 

Co je OC Stromovka? 

Jde o obchodní dům, který tady před časem vyrostl. Na místě, kde za války bylo shromaždiště židovských obyvatel, kteří pak z nedalekého nádraží Bubny odjížděli do koncentráků. 

 A jako nebyla tehdy vůle se těch lidí zastat, nebyla ani tady moc velká vůle zachovat zde pietní místo. 

Radši chrám konzumu než si připomínat složitou minulost. 

 Proto asi taky vnímáme více Beneše jako hrdinu, ne jako padoucha. Je to prostě cesta nejmenšího odporu. 

   On tehdy po Mnichově nejen zdrhnul a nechal tady lidi na holičkách, ale vlastně ten diktát posvětil. Stejně jako později naši cestu do sovětské náruče. Do komunistické diktatury. 

Zde na sedmičce věnoval budovu po židovských majitelích ruské ambasádě. 

Má jí dodnes. 

Řešit to není vůle. 

 Máme totiž asi takového prezidenta, jakého si zasloužíme. Děláme to po něm / po nich/. Řešit to všechno trochu vyčůraně, jako Beneš. Zdrhnout, když hoří koudel u pozadí. 

   Asi proto jsme tam, kde jsme. A lepší už to asi nebude. Takových navenek hrdinných Benešů, kteří ve skutečnosti vlečou národ úplně jinam, než hlásají, naše dějiny nabízejí přehršel.

    Beneš si navíc nese nezaslouženou aureolu hrdiny. 

Přičemž odpověď je, že je spíš padouch.

 I když, nám vlastně tak imponuje myšlení Limonového Joea: Padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina. 

A tak to u nás je. 

Funguje to. 

Jen se musíme mít na pozoru, aby nevypukla nějaká domácí zabíjačka:-(

Čtenářská gramotnost

 Česká školní inspekce zjistila, že čtenářská gramotnost českých studentů je dost špatná. Ani základní úrovně prý nedosahuje čtvrtina páťáků. Ve druhém ročníku střední školy pak je to prý pětina. Testování se zaměřovalo na schopnost dětí pochopit autora, vyhledat informace a rozhodnout, zda je test důvěryhodný. 

Šlo o zprávu na netu, nečetla jsem oficiální vyjádření ČŠI. Zaujalo mě to. Nejen proto, že s porozuměním textu pracuji. I proto, že je to trochu nespravedlivé k dětem. Porozumění textu a boj s dezinformacemi je problém u mnoha dospělých, nelze se pak divit dětem. 

Doba je zrychlená,až abnormálně. Děti ujíždějí na nesmyslných videích, kde se během tří vteřin člověk zamiluje, pomiluje, rozejde, případně ještě zažije nějaký adrenalin. Klik, a jede se dál. Dětská mysl se nastaví na rychlé a nesmyslné tempo, těžko pak doluje informace z pomalých médií. 

Virtuální prostor navíc zaplavila deepfake videa, mnohdy velmi věrohodná, nemají čas ani kapacitu rozlišovat, co je pravda a co ne. 

Umělá inteligence testy vytvoří za ně, nic je nenutí se nad smyslem hlouběji zamýšlet. 

Často nechápou základní věci a na vysvětlování není čas. 

Jedou na první signální. Zažila jsem jejich přesvědčení o tom, že rehabilitace politických vězňů je lepší wellness pro bývalé vězně. Že převlékání kabátů je módní přehlídka na oslavu vítězství. Přestavba jako přestavba zahradní chatky je vůbec neudivila, však jim to vyhledávač nabídl na první dobrou.  

A to bylo před revolučním vpádem umělé inteligence. 

Teď to bude mít jiné grády. 

Zajímá mě, kam až se to posune. Je to evoluční tlak. Kdysi se díky změně životního stylu například pralidem posunul palec do opozice. Potřebovali to na sbírání. 

Co se posune nyní? Analytické schopnosti či zmiňované porozumění textu zjevně nejsou in. AI to udělá za ně. Posune se do popředí jiná, dosud ukrytá schopnost? Rozbor textu to patrně nebude, na to nejsou naladění, to je moc pomalé. 

Dešifrovat deepfake by se jistě hodilo, ale když chybí analytické schopnosti, trpělivost, snaha o pochopení detailů, asi ani to nebude většinovou vlastností.

Bude to empatie? 

Co vlastně nyní potřebujeme pro přežití? Lze od dětí odchovaných tiktokovými videi vůbec chtít schopnost porozumět psanému textu? 

Ani s tím mluveným to není žádná sláva. Chybí schopnost naslouchat a analyzovat. 

Tak co lze dneska vnímat jako gramotnost?

Těžko říci. ČŠI zatím jde po pochopení psaného textu. To není, dle oné zprávy, žádná sláva. 

Je to ale klíčová schopnost pro budoucnost? 

Podle mě tedy ano, ale realita vypadá úplně jinak. A nejen mezi dětmi, i v dospělém světě tomu tak je. 

Hlubší pochopení psaného textu je opravdu výlučnou dovedností. Disponuje jí čím dál méně lidí. O čtení mezi řádky ani nemluvím. Svět jede na bleskových nesmyslných videoklipech. 

Co z toho bude, uvidíme. Nechme se překvapit. 

Děláme to pro naše děti.

 

  Výrazné opozitum proti hedonistickému myšlení, že po nás potopa.

Líbivé heslo, kterým se dneska ve veřejném prostoru ohání kde kdo. Myslíme na budoucí generace, děláme to pro své děti…

Děláme pro ně všechno, škrtíme či naopak podporujeme ekonomiku, revidujeme či spíš nerevidujeme školství, podporujeme udržitelný či neudržitelný rozvoj, spoříme kde se dá, utrácíme pro budoucnost…, prostě, na to se dá napasovat vlastně úplně vše.

V podstatě jde o myšlenku a vizi, které nemůžete nic vytknout.

Snad jen o okamžiku, kdy objevíte, že pod líbivým pláštíkem je plno různých akcí typu  „malá domů“, kdy si ti hlasatelé pozitivních hesel odklánějí prostředky ryze pro svoji vlastní současnou privátní potřebu, nikoli pro fiktivní veřejné blaho generací budoucích.

Je jistě chvályhodné snažit se, aby se příští generace měly lépe a radostněji. O tom určitě nemůže být sporu. Ale okázalé promluvy, jak moc to děláme pro své děti, jak ony si tady neporadí, jak budou vyčerpané, zničené a bůh ví jaké, tak ty vnímám jako totální úlet. Nejlépe mi k tomu sedí rázný termín kecy o ničem. Ještě by se hodilo označení falešná slůvka, ale to by získalo úplně jiné konotace.

Prostě láry fáry.

Každá generace to nějak zvládne.

 Co by měly říkat válečné děti? Poválečné? Normalizační? Devadesátkové?

Vždycky byl nějaký dluh minulosti, děsivá vize budoucnosti / za války i současnosti/.

   Nevím ale, jestli se vždycky tak usilovně lkalo, jak to jen ty děti zvládnou? Co ta další generace bude dělat?

Nu, co by dělala. Bude se s tím prát, jako se praly generace předchozí. Nějak se k tomu postaví.

Takže ty fráze, že něco děláme pro budoucí generace brnkají na dost falešnou strunu.

Ale je zjevné, že hudební sluch tady totálně schází, protože to vybrnkávání o tom, jak to děláme pro budoucnost, zní éterem dost intenzivně a vytrvale.  

Protože jestli opravdu reálně něco dělá současnost pro mladou generaci, tak je to pořádně medvědí služba. Ovšem to by byla obdoba po nás potopa, takže o tom se nemluví. Mluví se o tom, že vše se děje pro budoucí generace…

No, není to vlastně Kocourkov?

 

Zahradníku, zavaž mi střevíček...

Nevím, zda dnešní zahradníci čelí takovým výzvám, jako ten z Pyšné princezny. Vzhledem k módě suchých zipů a všudypřítomné korektnosti a genderové rovnosti si myslím, že dnešní zahradníci dostávají úplně jiné úkoly než jen někomu zavazovat tkaničky. 

Osobně bohužel žádného profesionálního zahradníka neznám, i když jsem kdysi dávno mívala jednu tetu zahradnici. Ale to už je tak dávno, že si to někdy pletu s historickými událostmi.

Dnešní zahradníci navíc nejsou jen zahradníci, jak si ho klasicky představujeme. Patří sem určitě i ovocnářství, květinářství, sadovnictví, vázání a aranžování, výroba věnců a plno dalších dovedností a činností. 

Můžete být florista nebo zemědělský dělník. Zelinář či květinář. Ovocnář nebo zahradní designer. Můžete zakládat a udržovat zahrady nebo pečovat o veřejné parky. Mít skleník nebo obří zahradu. Květiny vázat a prodávat. Aranžovat. 

To vše a ještě spousta dalších je skryto pod krásnou profesí zahradník. 

A píši o tom hlavně proto, že ve Stromovce máme asi obzvlášť šikovné zahradníky. Tak krásné květiny a květinové záhony, nápadité a udržované, nejsou asi ve veřejných parcích úplnou samozřejmostí. Stromovka to štěstí má. A my si to náležitě užíváme. 

Je to opravdu zahradnický ráj. 

Navíc mě v závěru napadlo, že vlastně nějaké zahradníky, floristy znám. Jednu rodinu, která se stará o květinářství na Miladě Horákové. Tam chodíme rádi a často, Tobiáš si často návštěvu i vynutí. Mají tady totiž rádi jak květiny, tak i pejsky.

A pak floristu Hrušku. Dokonce jsme loni byli na květinové dražbě, kde jsem viděla jak profesionály, tak i šikovné děti ze zahradnické školy v Litomyšli. Zahradníci určitě budoucnost mají.

 Zážitek to byl. 

Ale dneska je to hlavně o zahradnících ze Stromovky. Dělají nám ji krásnou a krásnější. Aniž by museli někomu zavazovat střevíčky:-)