Světýlka kam se podíváš. Někde samozřejmě i blikající, ale většinou jen mohutně šajnující.
Řekla bych, že jde spíš o přehlídku obří světelné techniky, kterou by člověk čekal spíš na koncertě Rammstein než u kostelu a u jesliček.
Vidět
můžeme vánočné dekorace v obchodech, výlohách, oknech či na vánočních
tramvajích.
Často lze vidět zajímavé počiny i na venkově, který rozhodně nesvítí jako celek, ale zase se tam objevují zajímavě nasvícené domečky. Pravda, některé jsou tak kreativně nasvícené, že by se i Santa vylekal. Občas je to kýč, občas kýč na druhou… a někdy čistokrevný, neředěný nevkus, který by snad měl být i trestný.
Ale minimálně jedno pozitivum venkov má, není toho tolik jako ve městě.
Tam se svítí o sto šest. Mnohde samozřejmě i tady osvícení hraničí s kýčem, většinou to navíc kýč je, bez jakýchkoliv přívlastků.
Takový čistokrevný vánoční oblíbený
kýč.
Místy
je to ale spíš docela obyčejný světelný smog, fakt z něj bolí oči, hlava a do
duše se vkrádá spíš smutek než nějaká vánoční nálada.
V
některých ulicích má člověk pocit, že pokud ho nesrazí auto, zaručeně ho oslepí
třpytivý sob na kolečkách, kterého obchodní centrum vypustilo do terénu se
světelnou reklamou mezi rolničkami.
Třeba
v centru Prahy by jeden hezká místa a nějaký vkus sotva našel, přesto se tam
valí davy turistů, které veškerou vánoční atmosféru dovedou spolehlivě zabít.
Světla nesvětla.
Zajímavě na to šli na Praze 3, kde tradiční světelnou výzdobu připravili z námětů a obrázků dětí ze zdejších mateřských škol. Řekla bych, že to působí velmi mile a hezky. Praha 3 z kreseb dětí je podle mě dokonalá a vtipná, navíc skvěle provedená.
Dá se tedy i u profláknutých vánočních dekorací jednak něco vymyslet, co může působit hezky
a vlídně.
Jinde
v ulicích po Praze má vánoční výzdoba zavěšená na lampách jednotnou až
uniformní podobu. Místy bych to nazvala až reliktem minulosti, nějaká varianta
sovětské estetiky.,,,?
Protože mám adventní čas ráda, stejně jako jeho světelné proměny, nejsem většinou příliš kritická.
Jen letos mě při toulkách zejména starou Prahou občas napadalo, že čeho je moc, toho je příliš. Něco je fakt totální úlet, paskvil a již zmiňovaný kýč.
Nejšílenější je Staromák. Prodejní chaloupky sice působí docela hezky, ale ponoříte se tady do absolutního světelného smogu, nemravně předražených výrobků, které se vám prodejci snaží udat, milionu rozličných světelných dekorací, stromů ohýbajících se pod tlakem šílených světýlek.
Pařížská, kterou ale nejdete, nýbrž vás
poponáší dav, je osvícená jako by tam přistálo rozžhavené UFO.
Na Karlův most nezkoušíme ani nahlédnout, odvaha chybí. Tam se totiž nejen nechodí, ani dav vás nepoponáší, nýbrž rovnou nese. Ruce připažené a dav turistů vás nese směrem k Malostranské. Můžete v okamžicích, kdy vám dav rytmicky trochu povolí a vy se malinko pootočíte a hlavně nadechnete, pozorovat osvětlený Hrad. To je vše.
Takové malé svítící hradní okénko v mezičase přežití
při pohybu po Karlově mostě.
A to se Praha údajně pyšní skvělou vánoční výzdobou a atmosférou...?
Musím přiznat,
že pro mě to místy představuje spíš vánoční peklo.
Možná
je to dokonce varianta takového pekla, kde ani čerti nestraší, protože se bojí,
že by je oslnila světelná instalace nad jejich vlastní hlavou.
Ještě že na Letné máme místa, kam světelný smog nedosáhne. I když letos tam zase máme sparťanský vánoční stromek, takže do soutěže o největší kýč se můžeme směle zapojit.
Nicméně, světelný smog a různé vánoční anomálie jsou tu v míře menší
než malé.
Ale
někde je to fakt peklo. Takové vánoční pekelné světelné Hry bez hranic.
Kdo chce do města, tak nasadit sluneční brýle i uprostřed noci....
Vánoční
pohádka, kdy je vidět jen jedna hvězda betlémská, je tak nedostižný ideál.
Já sním o Vánocích jen něžně svítících...
( těch bílých se asi už nikdy nedočkáme, tak alespoň decentní osvětlení.)
Jak to svítí u vás?
Praha je plná podobných pamětních desek.
Tato je z květnového povstání u Hradu, kde zahynuli muži, sepsaní na desce.
Na Letné je jich také plno.
Většinou jdeme kolem a nevšímáme si jich.
Prostě jako by tu byly odjakživa.
Občas je čtu. A přemýšlím, kdo asi ti lidé byli? Co o nich víme?
Napadá vás to někdy také? Kdo byli ti z pamětník desek, kteří - třeba na tomto místě- právě padli. Zemřeli za budoucnost. A my už je většinou vůbec neznáme. Kolik jim bylo, zda měli rodinu, zda bojovali s pocitem že chtějí, nebo že musí?
Logicky se nabízí reakce, že lépe je zůstat doma, stejně to nemá smysl a po čase po nás ani pes neštěkne. A tak má cenu, že věrni zůstaneme?
Podle mě tedy má, byť si samozřejmě nejsem jistá, jak bych reagovala, kdybych ten vlastní krk měla nasazovat taky. Zda bych šla nebo se bála a čekala, co se z toho vyvine?
To nevím, takovou věc asi prověří až opravdová realita, kterou si zase moc nepřeji zažít, takže se mi chce věřit, že podobný rozhodovací proces mě nečeká.
Ale v dnešní době jeden nikdy neví.
Navíc se docela reálně mluví o válce v horizontu tak dvou let. Někde jsem četla, že jsme na tom jako lidé v roce 1937, také nikdo ( nebo většina) nevěřil, že bude nějaká válka. To se stát nemůže. A stalo, ejhle.
Ono se bohužel asi stane i teď, jako skeptik tomu věřím čím dál víc. A možná i proto mě ty pamětní desky zajímají víc než dřív. Nějaké podvědomí, či co.
I když, ony mne zajímaly vždycky.
Občas to dávám i za úkol studentům, choďte s očima otevřenýma, všímejte si těch desek, vyfoťte je a můžeme o nich debatovat. A většinou jsou to pak zajímavé hodiny.
Vracíme se tam k těm mým úvodním otázkám. Kdo byli ti lidé? Jací byli? Proč jim to stálo za to, nasazovat život v ulicích? Co o nich víme?
Také vás to někdy napadá? Při pohledu na podobnou pamětní desku?
To je vlastnost, která většinou přináší problémy.
Ale s rychlomluvnými jedinci s vnitřním motorem, který běží na příliš vysoké otáčky, kdy hlavě sotva naskočí věta, už ji jazyk vyplivne jako horký brambor, můžou vzniknout i humorné situace.
Když třeba jdeš s kolegyněmi na večeři do vyhlášené rybárny. Všichni si dávají mořského vlka, rybí delikatesu, o které víte jen tolik, že to není kapr. Na dotaz číšníka, zda by si dala také mořského vlka jako ostatní, urychlená jazykářka odvětí, že ne, protože by si chtěla dát rybu a vlka vlastně nejí.
Když jí docvakne obsah sdělení, je již pozdě, historka k dobru
je na světě.
Stejně tak když si druhá, ve snaze vyhodit si z kopýtka,
objedná Crème brûlée. Se vší elegancí, jemně, s francouzským přízvukem, jak se
sluší a patří..
Servírka, buď neznalá nebo hluchá nebo sarkastická, suše
odvětí, že kremrole nemáme. Vtipné pro nás, kolegyně se naštvala, že z ní dělá
hlupačku, která neví, co je Crème brûlée , servírka rozladěná, že se
smějeme.
Baví mě tyhle jazykové karamboly.
Kdybychom mluvili vždycky správně a s rozmyslem, jak nudně by zněly naše historky? Asi těžko nás někdy v životě pobavila rozvážná, věcná a pečlivě formulovaná věta.
Ale takový závod jazyku s mozkem, kdy jazyk vyplivne nesmysl dřív, než ho mozek zpracuje, to je dobrý základ pro vtipné historky.
A u pedagogů to vnímám ještě veseleji, vždyť kolikrát oni napomínají své studenty, ať víc přemýšlejí. Prý dvakrát řež jednou měř.
A pak kremrole a nejím vlka..¨
Zkrátka, i slovní přehmat má své kouzlo. A mnohdy větší než sebelépe vycizelovaná věta.
A tak tedy vlídný úsměv nad všemi, kdo mluví dřív, než myslí! Občas tím vnesou dost humoru do přátelských setkání. Smích, který tím nechtěně způsobí, je někdy víc než trefná poznámka. ¨
Pokud to tedy unesou.
A že Crème brûlée není kremrole?
To asi nevadí, pokud se toho nedělá drama.
A výslovnost si řekneme po dezertu.
Pokud si tedy mezitím neobjednáme něco jiného, co také neumíme vyslovit.
Nebo, a to je klasická historka z Itálie, latté, a oni vám přinesou mléko. To už ale není o rychlosti mluvení, ale o neznalosti reálií.
A o tom příště.
Za svobodu.
Ti minulí i ti současní
Měli jsme se studenty dlouhodobý projekt, kdy nejprve objevovali ve svém okolí lidi, kteří za minulého režimu nějakým způsobem bojovali za různé svobody, svobodu víry, slova, cestování...
Žijí mezi námi, byl leitmotiv celé akce.
Našli jsme ochotného a vlídného pána ve Vinoři a děti ho navštívily, vyzpovídaly, zpracovaly jeho životní osud.
Už to byl pro ně docela zážitek.
V další fázi projektu se pak seznámily s dnešními bojovníky za svobodu.
Všechno bylo hezky zpracované a propojené.
A v pondělí děti výstupy své práce prezentovaly ve škole.
Pro spolužáky.
A za účasti médií, protože šlo o sledovaný projekt.
Tím pádem se do klasické prezentace kapku vloudila nervozita, ale na výsledku to znát nebylo. Podařilo se tedy tímto udělat za projektem úspěšnou tečku.
Přineslo jim to nové poznání, spoustu nových dovedností i velkou zkušenost. Oni sami vlastně byli také bojovníci. Za jiný úhel na studium dějepisu, třeba:-)
Šlo se do Opery. V rámci plnění přání nadace Moje velké přání jsem doprovázela paní do Opery. Vybrala si Nabucca.
Verdiho mám ráda, baví mě jeho hudba, byť znalci o ní mluví trochu s despektem. Prý je to takový pop devatenáctého století. ...?
Možná tedy proto se mi líbí:-). Asi na vyšší hudební umění nemám úplně kapacitu, prostě Nabucco mě zaujal.
I proto, že příběhy krále Nabukadnezara učím a vždycky je pro děti velký problém to jméno vyslovit, neřku-li si zapamatovat. Zkrácenina slova na Nabucco je jazykově mnohem přívětivější.
Státní opera je krásná. Mám ji ráda.
Ukázali se i jako vstřícní k plnění přání a lístky byly na velmi hezká místa.
Pak ovšem vstřícnost trochu zakolísala, neb když naše původní paní, která si Nabucca přála, onemocněla, k vrácení peněz či výměně lístků se postavili záporně, to prý nejde.
Tato varianta prý neexistuje.
Nu co, poradíme si.
Ale, ne každý má rád operu, a komu tedy věnovat lístky, z nichž jeden stojí skoro dva tisíce?
Naštěstí se našla dáma, která si přála operu také.
Sice jinou, byla tedy v pořadí, ale na Nabucca šla ráda.
Bylo to krásné, nádherné výkony.
Pravda, kostýmy mě poněkud zaskočily, ta modernizace prostě frčí a dobové oblečení se nekonalo. Naopak, současné a pro Židy válečné?!!
Ale i tak, zážitek. Ani to nebylo dlouhé, jak opery většinou bývají. Dvě a půl hodiny byly pro nedělní večer úplně akorát.
Takže, nebojte si něco přát.
Umět mluvit je skutečné umění. Rétorika.
Ve starověku třeba velmi ceněné umění.
I dnes je dobré být dobrý rétor.
Mistři slova ale mizí jak pára nad hrncem. Nenajdete je ve velkém už ani mezi herci, které by mělo mluvené slovo živit.
To, že mnozí neumí promluvit sami za sebe, to je věc známá, mnozí se tím ani netají. To, že ale neumí mluvit v roli, to už je na pováženou. Špatná výslovnost, šumlování, drmolení, to vše jsou klasické věci, které dnes provázejí veřejnou mluvu.
Vady řeči
jsou běžnou záležitostí, jako by neexistovali logopedi. Někteří protagonisté jsou na svou špatnou výslovnost ještě pyšní, jako by to byla jejich obchodní značka.
O spisovné češtině už ani nemluvím. Přesto, že by měla minimálně z veřejného prostoru znít, tak nezní. Spíš tam slyšíte hovorovou češtinu, různé typy ráčkování, šišlání, sykavky či patlavost.
O rétorických schopnostech lze také velmi často s úspěchem pochybovat.
Mě osobně hodně rozčiluje opakování slov a začátku vět. Takové to, že pořád opakuje nějaké slovo, buď proto, že neví, jaké použít dál, nebo mu to přijde zajímavé, nevím..
Je jich čím dál víc, i mezi moderátory.
Takového řečníka většinou
nevydýchám a musím to vypnout.
Pak nevydržím u projevů, které se nedrží tématu, neustále odbočky, dovysvětlování, odklony do tématu.
O těch, co myšlenku neudrží ani neumí opustit, o těch ani nemluvím. To je na další úvahu o jazykové kultuře ve veřejném projevu.
Nedávno jsem náhodně zahlédla projev jednoho z nastupujících ministrů. Úplně mi u toho naskočil starý Milouš Jakeš a jeho rétorická vystoupení. A pak, že se dějiny neopakují.
Umění mluvit je tedy fakt umění. Je to ale nedostatkové mistrovství. Dnes se spíš při poslechu mnoha veřejných vystoupení taková povzbuzující mantra, typu: tak už se konečně vymáčkni...
