Mezi maturitou a budoucností

  Květen je pro studenty posledních ročníků středních škol takový čas mezi psem a vlkem, doba mezi maturitou a budoucností. ¨

Dost věcí končí, začátky jsou zatím ještě v nedohlednu, ale už se s nimi kalkuluje. 

Je to klasicky měsíc lásky, ale zároveň i měsíc práce, studijního vypětí, velkých nadějí

 a někdy i velkých zklamání. 

Je to měsíc, kdy se rozhoduje, co s nimi bude. 

Je to vlastně taková „existenciální“ díra mezi 

„Já jsem úspěšně prošel((a) “  a „A (ne) vzali mě.“

Případně pragmatická varianta:

„Kam dál?“.

 Maturita, přijímačky, závěrečné hodiny na střední, kde se díváte na tabuli střídavě otráveně

a nostalgicky. 

Konec jedné éry.

  Napínavá životní etapa a zároveň kolem divoce bující květnová příroda. Potřebujete ven, do společnosti, ale zároveň se musíte učit.

Smrtící koktejl, na který ale většinou všichni po letech radostně a s láskou vzpomínají.

Když ho žijí reálně, tak to tolik radostné nebývá, ale vzpomínkový idealismus je ozkoušené anestetikum. 

Většina maturantů se i přes náročné květnové dny většinou dívá na budoucnost s nadějí, že nějaká bude. 

Věří tomu, že to všechno nějak dopadne.

 A to i navzdory tomu, že po didaktických testech z matematiky se éterem šíří lavinovitá panicky hysterická reakce, že to bylo neadekvátně těžké a že se to prostě nedalo spočítat. Už je dokonce na světě i petice, která žádá o nějakou revizi či snížení hranice úspěšnosti. 

Je to takový každoroční Kocourkov. Loni to prý bylo neadekvátně lehké. ¨

Tam jsem tedy petici, která by žádala o revizi či zvýšení hranice úspěšnosti nezaznamenala, ale kritika testů rezonovala veřejným prostorem stejně dynamicky jako letos.

 Je to takový školní evergreen, za kterým se skrývá neochvějný monopol Cermatu, nulová reforma školského systému, nesmyslnost státních maturit a celá řada problémů, které bublají školami už roky a nic se neřeší. 

Pak to akcentují problémy u přijímacích zkoušek a u  maturit, které ale za chvíli vyšumí, nikdo to neřeší, zapomene se na to, aby to s novým maturitním ročníkem znovu vyvřelo na povrch. 

Prostě Kocourkov. Možná ještě lépe blázinec.

Někteří studenti se proto utápějí v obavách, depresi či pylových alergiích. Případně ve všem dohromady, ale květen jim nabízí svoji tradiční vyzkoušenou sílu, že to nakonec všichni nějak zvládnou, protože je to prostě každý rok stejné.

To je ostatně i pozitivní zpráva pro nestudující zbytek národa. Že to nakonec vždycky nějak dopadne.

Květen je měsíc, kdy se to  kolečko znovu začíná rozjíždět.

Tak směle do toho!