Jak se z otázek staly prompty

 

Otázku vnímám jako důkaz zvídavosti. 

Zájmu. 

O věc, o člověka, o dialog.

Dlouho jsme se ptali.  Klidně, lidsky, se zvědavostí. Otázka byla začátkem rozhovoru, výzvou k přemýšlení nebo pobídkou k tomu, aby nám někdo něco vysvětlil.

Doba se mění a s ní se mění i otázky. 

Dneska je trendem zadávat prompty. 

Neologismus, který pronikl do jazyka v souvislosti s AI. Umělé inteligenci, když od ní něco potřebujeme, místo otázek zadáváme prompty – stručné, efektivní, pregnantně formulované výzvy, které mají přinést výsledek. A prý i poznání?

Tím se ovšem mění i samotná podstata komunikace.

Slovo „prompt“ znamená v překladu výzvu nebo pobídku.

 V kontextu umělé inteligence však nejde o výzvu k  dialogu jako je tomu  mezi dvěma lidmi, ale o zadání pro stroj. 

Nepíšeme „můžeš mi, prosím, vysvětlit rozdíl mezi barokem a klasicismem?“ 

Píšeme „Shrň rozdíly mezi barokem a klasicismem v bodech“.

Otázka se zkracuje, mění tón, ztrácí se zájmy a zkušenosti tazatele. Už se neptáme proto, že si chceme povídat, něco se dozvědět a pochopit, ptáme se, protože chceme výstup. 

Potřebujeme, aby někdo za nás splnil úkol, třeba.

   Změna formy otázky samozřejmě odráží i  proměnu vztahu k poznání. 

Řekněme, že dosud  byla otázka cestou k porozumění, otevřením prostoru pro hledání.

Dnes má být otázka, respektive prompt, nástrojem pro rychlou orientaci, často s cílem  jen efektivně použít odpověď  a vložit ji do eseje, referátu, mailu, prezentace.

 Prostě moc nemyslet, ale rychle konat.

 Příliš často proto ani nepřemýšlíme nad tím, co odpověď znamená,  důležité je, že ji AI vyplivla a tak ji nějak použijeme.  Hlavně, že nějaká odpověď přišla.

Asi primárně nejde jen o lenost nebo efektivitu, i když já sama pořád vnímám AI jako takovou sofistikovanou formu krádeže.

 Prompt je vlastně svým způsobem nová forma myšlení. Digitálního ho.

V současném světě, kde jsme obklopeni daty a algoritmy, najednou otázka  ztrácí svůj primární význam. Už není cestou k nějakému hloubání nebo nedej bože dialogu mezi lidmi, ale je jasným vypočítavým příkazem směrem k systému, který se učí odpovídat.

 Prompt je jako zaklínadlo, které otevírá knihovnu vědění bez klíče.

Opravdově se ptát je mizející umění. 

 Doba přeje promtům, otázky mizí v propadlišti dějin.

Příkaz zní jasně, učte se klást prompty místo otázek!!!

Prompty jsou rychlé, přesné a neobtěžují zbytečnou lidskostí.

Skoro to svádí k myšlence, že otázky byly jen dočasná chyba v evoluci poznání.

Alespoň současný trend a okouzlení  umělou inteligencí k podobnému závěru svádí.

 Naštěstí – nebo bohužel? ,stále tu a tam zatím ještě někdo zvedne ruku a zeptá se:

 „A co když to celé nestačí?“

Osobně pořád lobbuji za ideu, že skutečné porozumění nezačíná příkazem, ale lidskou zvědavostí. Tu snad žádná umělá inteligence nenahradí. Prompt může přinést odpověď, ale jen otázka dokáže otevřít mysl, myslím si já. 

Jen nevím, zda to není naivní nebo zastaralá idea. Měla bych se někoho zeptat:-)

Zatím s údivem sleduji, jak rychle se z otázek staly prompty.

 Co tedy bude dál?

 Možná se časem obejdeme i bez myšlení? Stačí zadat, zkopírovat, odevzdat.

Možná to bude jinak, těžko říct. Leda bych na toto téma  zadala nějaký výstižný prompt…?

Zatím se mi zdá, ale možná se mýlím, že víme víc než kdy dřív, ale rozumíme tomu čím dál míň…