Dnes určitě nelze jinak než připomenout atentát na Heydricha. Jeho zatáčkou mířím pravidelně do práce, kolem pomníku, který je tam sice chvíli, ale už patří neodmyslitelně k místu.
Letos má atentát i místo v panteonu významných dnů, poslanci ho označili jako Den národního vzdoru.
Zapadá do koloritu těch mnoha květnových válečných výročí, byť atentát nemá letos výročí kulaté. Ale určitě v jeho souvislosti chci tradičně připomenout svoje knihy i audioknihy, zejména Svatobořické děti, které jsou jen jako audio. A jejich propojení s atentátem je nejvíc emocionální, protože oni, jako děti, se k tomu dostaly vlastně úplně nevědomky, jako slepý k houslím.
Atentát je dobré připomínat, byť mnozí na něj mají rozporuplné názory. Někteří ho dokonce i zavrhují, jiní zase naopak, absolutně glorifikují. Dokonce se i hledají ostatky atentátníků, existuje petice, která žádá otevření nějakých hromadných hrobů v Ďáblicích.
Hroby tedy otevírat nechci, ale připomenout tehdejší dramatickou středu a události, které následovaly, zcela určitě. Jednak proto, že o tom píšu. Druhak, že to učím. A do třetice, a to je podle mě stežejní, že na takové události a lidi kolem nich se prostě nemá zapomínat.
Tak tedy, dnes je Den národního vzdoru. Možná by mě zajímalo, co vy si s těmi událostmi spojujete, jak o nich přemýšlíte?
Mě třeba napadá, jak by asi žili dál? Třeba v komunistickém režimu? Jestli by tedy žili, protože ten hrdinům moc nepřál.
Nebo jak by byly jejich děti? Jak by se ony zapojily do dalšího dění?
A určitě dnešek připomínáme procházkou po Praze 8.
Aktuální i vzpomínkové
Obávám se, že jako všichni hrdinové protinacistického odboje, kteří přišli ze Západu, by po komunistickém puči 1948 dopadli špatně. Pokud by nestihli utéct. Komunisté se statečných lidí báli jako čert kříže.
OdpovědětVymazatJen to píšu, už mám zase vztek. Jak je možné, že je pořád dost lidí, kteří je podporují a souhlasí s jejich názory? Přenesla bych je v čase do 50. let, ať si to teda užijí.