Jeden za druhým

Jako apoštolové na orloji, tak rychle se střídají šéfové v čele vzdělávacího resortu. 

Za třicet šest let od revoluce se ve funkci vystřídalo dvacet čtyři ministrů školství. 

To už není jen číslo, to je diagnóza. 

Každý z nich asi měl nějakou vizi, plán, reformu.

V lepším případě ji nestačil realizovat, v horším ji začal a někdo další ji zase zrušil.

Výsledkem je, že české školství není řízené, ale spíš opakovaně znásilňované momentálními prioritami politických garnitur. 

Zcela zásadní roli pak také vždycky  hraje nějaký impulsivní nápad z ministerských kanceláří, něco, co teď zrovna někoho nadchlo. 

Nikdo pak už nezjišťuje, zda to lze implementovat, zda to má nějaký smysl či efektivitu, nebo naopak, zda to kupříkladu už třeba dávno nefunguje, jen pod jiným názvem... 

V zemi, kde je vzdělání ústavně zaručené, ale školství prakticky stále hledá směr, to znamená jediné: chybí kontinuita, důvěra i dlouhodobá strategie.

Ministři přicházejí a odcházejí, ale děti mezitím stárnou v lavicích, kde se učí podle osnov 

z minulého století a čekají, kdo je zítra povede. Tedy asi nečekají, dětem je vskutku celkem jedno, kdo je šéfém na ministerstvu, al odnášejí to docela fest. 

Otázka nezní, kdo bude další ministr, protože bohužel asi není žádný, který by zanechal trvalou pozitivní stopu. Snad jen kdysi Ondřej Liška, ale to už je tak dávno, že ani učitelé dějepisu si ho nepamatují.

 Otázka tedy zní: kdy se školství konečně přestane točit v kruhu? 

 Čtyřiiadvacítka ministrů a ministryň ten kruh totiž pořádně rozkmitala a to je asi tak jediné, co lze o českém školství tvrdit, že je nestabilní, rozkývané a nevyzpytatelné. 

Těžko se dá v nejbližší době očekávat nějaká pozitivní změna. Blíží se sice volby, tedy doba slibů a vizí, ale výsledek bude stejný. 

Vždycky , když se sestavuje nová vláda, ministerstvo školství je taková Popelka. Je to podobné, jako když děti hrají vybíjenou a kapitáni si vybírají lidi do týmu. Každý chce mít ministra financí. Nese to sebou prestiž, moc, kamery, tvorbu rozpočtu...Stejný zájem je o ministerstvo zahraničí. Ale školství? To je většinou ten, kterého nikdo nechce, ale on se chce dostat do sestavy a také si zahrát.  

Smutné a hodně zarážející je i fakt, že školství je často takový pokusný králík. Stává se takovým testovacím polem. Vymýšlí se nové RVP, mluví se o digitálních strategiích, mění se systém příjimaček, maturit, inkluze. Každý chce učit jinak, což je nová floskule otvírající mediální pozornost. ..

Ale skutek utek, nic se neděje. 

Nebo děje, to zase ano, ale pro školy jako takové většinou nic pozitivního. 

Možná, kdyby školství, tedy jeho ministerstvo, bylo považováno za jeden z klíčových postů, možná by se něco smysluplného stalo. Ale ono je většinou jen jakousi náplastí na koaliční vyjednávání, trafikou za nějakou loajalitu nebo černým Petrem, který se ve vládě rozdává jako poslední karta. 

Čeká nás tedy pětadvacátý ministr. Uvidíme. Lepší už to nebude, tak jen aby to nebylo zase výrazně horší.