Život je boj

 Život se někdy komplikuje. 

Tím myslím komplikuje se fatálně, nemám na mysli klasické životní problémy, starosti, zákruty či komplikace. Ba nemám na mysli ani nedávné povodně. 

Je to boj a jeho rány někdy bolí.

Přemýšlím o těch osudových komplikacích. Těch definitivních, bez možnosti návratu. 

Prostě rozhodnutí a tečka. 

Vlastní rukou. 

V mladém věku. 

Co si s tím počne okolí už hlavu ani duši nezatíží. Vše je vyřešeno, už je mi dobře. 

Okolí se s tím těžko vyrovnává. 

Ale je to tak, že život se prostě komplikuje. A někdy tak, že to nejde řešit. Není světlo na konci tunelu. Slepá ulička. veverka v kleci. Je to asi pro rozbolavělou duši asi jediná cesta. 

Pak  ale to fatální rozhodnutí všechno vzdát zase komplikuje život ostatním.

Tak to prostě chodí. Začarovaný bludný kruh. 

 Nevím, jestli ta fatální rozhodnutí lze nějak zvrátit či změnit.. Něco udělat, aby k němu nedošlo....? 

Většinou si to pozůstalí říkají. Mohli jsme vidět, vnímat, zabránit, pomoci....? Ptají se proč? Co jsem neviděl či neudělal?

  Nejsem ale psycholog, neumím to pojmenovat. 

Jediné, co vím, že nejhorší je situace, kdy zůstane máma, která vlastně neví proč. 

Co se stalo? 

Proč?

Šlo něco udělat lépe? 

I kdyby šlo, už je pozdě. 

Ale ono vlastně nešlo. 

Vždycky všechno děláme podle svého nejlepšího svědomí. Radíme, podporujeme, pomáháme. 

Ale ve finále život každý žije sám.  Se svými démony. Někdy jim nejde porozumět. Někdy se povede jim zabránit, zbrzdit je, někdy je to nad naše síly. 

Život se prostě komplikuje. 

     Dnes jsou to dva měsíce od dobrovolného odchodu našeho Tomáše.