Hasiči

 Nedávné povodně znovu nelítostně připomněly sílu přírody. A nezbytnost IZS. 

Hasiči byli opět za hrdiny.

 Ostatně, jako již mnohokrát v minulosti. A jako tomu bude mnohokrát v budoucnu. Zvládli to super. 

S tím logicky vyplouvá na povrch letitý paradox naší politické scény. Teď se spolu s hasiči bijí statečně do prsou, jak to super zvládli. 

Když ale mají hasičům přidat na výplatách, najednou se bít přestávají. Nějak jim to nejde. 

Osobně neznám žádného hasiče, který by měl takový příjem, jako mají naši politici. K tomu milion dalších náhrad. Přesto jim zvýšit pravidelný příjem nechtějí. 

Takových paradoxů nabízí náš veřejný život plno. Mně aktuálně s povodněmi vyplaval ten záchranářský. 

Jistě bude brzy nahrazen jiným, doba je turbulentní. Nicméně otázka, proč si nevážíme těch, co pomáhají, ta nějak zůstává.

Vůbec je zajímavé, že je to u nás nastaveno tak, že lidé v pomáhajících profesích jsou bráni za charitu a pořádnou výplatu jim stát nechce dopřát.   

Nechci srovnávat příjem záchranářů kupříkladu s příjmy letenských fotbalistů /vím, že je to opakující se, ale nemohu si pomoci:-)/.  

   A tak raději jen suché konstatování, že povodňový víkend před dvěma týdny hasiči a záchranáři bravurně zvládli. 

Celé to bylo katastrofální. Navzdory předpovědím se tak stalo. Vodě se prostě nelze ubránit, i když myslím, že poučení z historie tady nějaké bylo. Ale v mnohém se zase historie opakovala.

Nicméně, celé to dnes chci zakončit myšlenkou, že bez IZS,  dnes tedy konkrétně bez hasičů, by to vypadalo úplně jinak.

A to nechci zarypovat do těch politiků, co se tam přijeli podívat. Pěkně v obleku a v lakýrkách. Vyfotit se. Prohodit pár vlídných, asi i empatických, slov a zase hurá zpátky do Prahy. 

Teď už se zase mohou dohadovat, zda hasičům přidat. Nebo spíš jak nepřidat. 

Asi tolik některé moje povodňové dojmy.