Pobyt na dětském hřišti je pro vývoj dítěte určitě žádoucí aktivitou. Pro dospělého jedince pak často velmi frustrující záležitostí.
Osobně vnímám tuto situaci jako prostor pro pozorování, které často přináší zjištění netušených rozměrů. V první řadě je diametrální rozdíl mezi menším hřištěm kdesi v parku nebo na venkově a městským pískovištěm v pulsujícím centru města.
Zatímco na těch prvních si většinou děti hrají, dohodnou se mezi sebou a často je vidět
i interakce mezi dítětem a rodičem, druhá varianta je zjevně příprava na život. Tedy na fakt, že život je boj.
Pokud by někdo chtěl kupříkladu napsat povídku situovanou do městské džungle, určitě by na pískovišti nalezl vstupní metu.
Asi by nás překvapilo, jak moc jsou na takovém dětském hřišti aktivní dospělí. Tedy v případě, že nejsou na mobilu. Jedna skupina rodičů – chodí totiž genderově vyrovnaní, tatínky i maminky potkávám na hřišti poměrně rovnoměrně zastoupené - tak tedy jedna skupina rodičů ostře monitoruje, s kým si jejich potomek hraje. Nežádoucí kamarády pak ostře eliminuje, stejně tak snahu svého děcka o získání či udržení frekventované hračky. Dítě si je samozřejmě své opory dobře vědomé a pokud se nedaří vyrvat kamarádovi autíčko, spustí křik, že já to chci. Šanci vyříkat si to mezi sebou nemají, neb do hry vstoupí rodič a rázně zasáhne.
Mě kupříkladu dost zarazil agresivní tatínek, který pro svého synka bránil bagr, o který měli zájem další dva chlapečci. Jeden dokonce i hezky poprosil, zda by si nemohl pohrát právě s tímto bagrem, protože, jak známo, nejvíc láká hračka, která je právě v držení jiného dítěte. Děti by se podle mě i domluvily, ale tatínek si dupnul“ to je náš bagr, teď si s ním hrajeme my.! Dokonce se neubránil mohutnou dlaní dobře pětatřicetiletého muže přikrýt žádané vozítko, aby náhodou děti po žádoucím bagru nesáhly.
Troufám si tvrdit, že jde u něho o jakousi anomálii, kterou si nese z dětství, ovšem na současném pískovišti to působí poněkud bizarně.
Stejně jako o kousek dál, kde si hrají ještě menší děti. Kolem nich sedí maminky s očima zabořenýma do displaye mobilního telefonu. Kontrolují asi koutkem oka, to jim nechci křivdit, že by o dětech nevěděly. Ale nekomunikují, nehrají si s nimi, nebaví se ani mezi sebou....
Škála lidských povah, které se sejdou jako doprovázející na dětském hřišti, je odjakživa velmi pestrá. Určitě by se vyplatilo kupříkladu psychologům zaskočit sem na vzdělávací stáž. Určitě by se jim částečně osvětlil nárůst frustrací i dětí.
Už na pískovišti je to buď boj nebo únik do mobilního světa. Vidí to kolem, učí se nápodobou.
Někdy se docela upřímně divím, kdo všechno a jakým způsobem vychovává děti.
Na pískovišti je to svým způsobem komické,
když se tatínek agresivně bere za erární bagr, protože oni si ho vybojovali a
je tedy jejich. Ale je naprosto jisté, že to z dětského hřiště plynule
přechází do školky, školy a pak do života....
Napadá mě také, zda by se na některých
pískovištích nehodil jakýsi arbitr, který by usměrňoval příliš agilní rodiče,
ať nechají domluvu na dětech a represivně do jejich dialogů nevstupují, ale to
by zjevně neprošlo. Pod hlavičkou vědomí o své pravdě ( a tím pádem o své
vlastní výchově) tomu i rozumím, že by se to neshledalo s úspěchem. Ale jako
sci-fi idea je to myslím dobrá vize, která by mnoha dětem usnadnila život.
Protože moc často na pískoviště nechodím, nepropadám žádné frustraci. Je to pro mě zajímavý objekt k pozorování.
A kdyby se pak selektivně mělo mluvit o rozvíjejícím prostředí pro dětskou duši a první vznikající přátelství, určitě ho najdeme na těch menších pískovištích. Zatímco v centru města pak lze najít tréninkový prostor pro budoucí nemilosrdné dravce.
S tím, že samozřejmě každé pravidlo má svou výjimku.
Ale osobně, když můžu volit, jdu si na menší
pískoviště. A jdu si s dítětem hrát, ne se vymezovat proti ostatním.
Žádné komentáře:
Okomentovat