Včera jsme si připomněli výročí osmdesáti let od vylodění v Normandii. Přímí účastníci již podle mého nemohu být mezi námi- myslela jsem si. Ale jsou, kupodivu. Sledovala jsem francouzské oslavy a někteří tam opravdu ještě byli. Nicméně, je jich málo.
Ti, co se narodili v roce vylodění, jsou v pokročilém věku. Pamětníků prostě ubývá.
Když jsem kdysi dávno měla možnost vidět předchozí kulaté jubileum, už tehdy se říkalo, že jde asi o poslední možnost vidět přímé aktéry živě. A ejhle. Ta možnost je i letos.
Vždycky mě trochu udiví, jak lidé, co měli tak drsné mládí, někteří i rané dětství, to se vlastně kryje s válkou, s krizí..., tak se dožívají takové věku. Je to obdivuhodné.
Obdivuhodně se výročí i slavilo.
Francie slavila ve velkém. Umí to. Precizní příprava a velkolepá show.
Však také šlo o velkou událost. Zásadní. Urychlila konec války. Byla ale také nesmírně brutální, zdá se mi naprosto nepochopitelné, že ti vojáci našli tu odvahu a pustili se do toho.
Pláže v Normandii v sobě pořád skrývají atmosféru té doby. Alespoň já to tam cítila. Stejně jako hřbitov těch, co tam zůstali.
Památník mají Francouzi skvěle udělaný a udržovaný. A ty oslavy byly také takové. Viděla jsem jen v televizi, samozřejmě, ale i tak to bylo hezké. Den D.
Určitě je dobré si ho připomenout.
Žádné komentáře:
Okomentovat