Kafkovský červen

 Pořekadla, přísloví či přirovnání vznikají na základě sdílené zkušenosti.  

Společné empatie. Něco se ujme hned a stane se všeobecně oblíbeným. S něčím máme pak problém, buď se nám to nelíbí nebo tomu nerozumíme. Pak to raději vytěsníme. 

Vzpomněla jsem si na tento neobvyklý jev nedávno při diskusi o našem současném Kocourkově. Termínu u nás v Kocourkově totiž rozumí každý. Ale co když řeknu, že je tady docela kafkárna? Asi je to srozumitelné, leč určitě ne tolik rozšířené. 

Letošní červen může tento zapomenutý termín posunout do širšího povědomí v rámci připomenutí sta let od úmrtí pražského rodáka Franze Kafky.  Čeká nás takový kafkovský červen. A kafkárnou nemyslím ani kavárnu na UMPRUM ani ateliér sochaře Kafky, který se pyšní tímto názvem. Mám na mysli pocit podobný tomu kocourkovskému, že je to tady taková kafkárna, což vnímám jako určitý pocit bezvýchodnosti, někdy až bláznivé bizarnosti. 

Ostatně, nese to odstín Kafkova díla, které si v červnu můžeme připomenout. A zažít spolu s ním nejen Proměnu, ale i se v rámci červnových výletů vydat někam na Zámek, neřku-li do Ameriky. Nějakou kafkárnu vám určitě nabídnou všude. 

Napadá mě, jestli si zrovna červen nese nálepku nějaké kafkovské bezvýchodnosti. Třeba s okamžikem slunovratu, kdy se všechno láme zpět k zimní bezútěšnosti. Ta je ale zatím tak daleko, že si ji nikdo ještě neuvědomuje, proto slunovrat oslavuje. 

Chystá se p(P)roměna, o které zatím nikdo netuší, jak dopadne. 

A tak by se v kafkovském duchu dalo pokračovat celý měsíc, každému podle nálady a gusta. Nenavrhuji ani nic konkrétního. Kdyby nezaujal Kafka jako autor, lze červen věnovat třeba putování Prahou po jeho stopách. Ovšemže podle zažitého pořekadla, že proti gustu žádný dišputát. 

A vůbec to nemusí být v kafkovském rozpoložení.