Ztracený pejsek

 

Tori se rozhodl prozkoumat Stromovku. Tedy, „rozhodl“ je možná silné slovo. Kráčel si spořádaně vedle mě, občas si cvičně začuchal občas hodil očkem po okolí, zda se tu nevyskytuje nějaký psí kámoš, když tu se zčistajasna vynoří...

Velký pes. Rozdivočelý, který k němu běží. Rychle, docela divoce

Já tu situaci nejprve vyhodnocuji jako vlažně nebezpečnou. Tori ale na rozdíl ode mě nemá čas dělat analýzy – v mžiku mizí v křoví jako špunt z flašky. Což je překvapivé, neboť za normálních okolností se při náznaku nebezpečí schovává ke mně za sukně.

Pes se mezitím radostně vrátil ke svému pánovi, který celou situaci uzavřel pověstným mávnutím ruky: „On je hodnej.“

No to určitě. Hodnej jako povodeň.

Zůstávám stát, čekám, že se Tori objeví. Neobjevuje. Hledám. Volám. Nic. Přibývá nervozita, stoupá krevní tlak.

Zkouším se zeptat trojice mužů postávajících u zdi nad tratí, tváří se, že tam žádný pejsek neprošel. Pochybuju. Vím přesně, kam vběhl. Ale co naplat

Stromovkový Sherlock Holmes ve mně se rozbíhá do všech stran, křoví, trávník, pěšina, běžecký okruh...

Zatím nic.

A pak – opět u těch mužů – se dočkám „rady“. Jeden z nich se na mě dobrosrdečně usměje a praví:

„Jděte domů, panímámo, voni se někdy vrátěj.“

Panímámo.

To slovo se mnou málem seklo víc než ztracený pes.

Panímámo??? Co to jako je? Hospodyně z románu Karoliny Světlé? Babička od Boženy Němcové?

Dobrá. Nejsem ve svém nejlepším denním outfitu. Možná mám v očích paniku a na čele pot. Ale že bych rovnou panímáma?

Neodpovídám. Nemám na to kapacitu, musím najít pejska. Hrdě mizím v další vlně pátrání.

A pak... telefon. Nálezce! Tori byl odchycen na opačném konci parku. Živ, zdráv, dezorientován. Pán na mě čekal, Tori do mě radostně vrazil a vypadalo to, že i on si prožil své malé psí drama.

A já? Taková rozpolcená. Psí Stromovka mi ukázala, že je plná spřátelených duší. Dívka, co se nabídla pomoct s hledáním a běžela na psí louku. Starší paní, co mi ukazovala směr. Rodinka, která se snažila pomáhat. Běžci, kteří naznačovali, že tam někde je.  A pak pán, který ho našel, zavolal, a ještě na mě počkal…

A do toho „panímáma!?!!

Asi tedy musím vypadat šíleně, když mě takhle oslovují. 

Nu, byl to dramatický den.

S poučením. Nepouštět psa na volno a nemyslet si, že vypadám normálně. 

Panímáma, skandální:-)