Pomsta

 Lidice byly jednoznačně pomsta. 

Za atentát. 

Nešlo jim chytit atentátníky, navzdory vypsané odměně, tak se náckové uchýlili k brutální pomstě na  nevinných Lidicích. 

Její průběh asi všichni známe. Je to natolik emotivní, že ani po letech to nelze ignorovat. 

Lidice. Ty zná každý, byly první. 

Pak Ležáky. Javoříčko, Prlov, Ploština, Vařákovy Paseky...

Vždycky nějaká forma pomsty.

Lidice byly po válce obnoveny, kousek vedle, ale byly. 

Ty zbývající obce většinou jen z části, Ležáky kupříkladu jsou jen památník, Vařákovy Paseky jsou jen takové pietní místo uprostřed lesa.

Zdá se mi, že ty vesnice jsou tak trochu jako zrcadla, ukazují nejen minulost, ale i to, co je 

v nás. Jakou máme empatii, jak se učíme z historie.... ??

Pokud bych se naladila víc pateticky, zdá se mi, že ty vesnice přežily jako naše svědomí... 

Ale na svědomí mnozí vůbec nehledí, takže bych se s těmi pocity a přirovnáním točila 

v jakémsi bludném kruhu. 

Vlastně  dneska chci připomenout jenom Lidice. Je výročí.

Taková růže pro Lidice. 

Vzpomínám si, jak tam kdysi ukradli sochu jedné holčičky, z toho slavného sousoší, které je dílem Marie Uchytilové. 

Zjevně platí, že ukrást se dá cokoliv!

Naši studenti se tenkrát na její repliku také skládali, aby přispěli do veřejné sbírky. 

Socha holčičky se tehdy znovu vytvořila a vrátila do sousoší. 

Je to už dávno, z oněch studentů jsou již hodně dospělí lidé, mně ale to sousoší vždycky jejich tehdejší dobrovolnou, a hlavně spontánní, aktivitu připomene. 

Hledám tím vlastně  dneska i trochu jinou cestu, jak připomenout tragédii Lidic. 

S důrazem na ty dětské oběti. 

A jako frankofonní smutnou zajímavost přidávám, že přesně o dva roky později, tedy 10.6. 1944, němečtí vojáci zmasakrovali francouzskou vesnici. 

Jde o masakr v Oradour-sur-Glane. Náckové brutálně ( jak ostatně bylo jejich zvykem) vyvraždili celé městečko, které poté vypálili.