pondělí 7. října 2024

Injekce

 Posezení na zubařském křesle je dnes už doprovázeno injekcí. Prý, aby to nebolelo. Když injekci odmítnu, paní doktorku vždy totálně vykolejím.

Pokusila jsem se jí vysvětlit, že odkojená socialistickým zdravotnictvím něco vydržím, ale moc to nepomohlo.  Na injekci  trvá a vždy je to poměrně kuriozní dialog, když vysvětluji, že fakt ne. 

Nepopisuji jí ten stres, kdy nás odváděli rovnou ze školy do ordinace, kde probíhalo vše pěkně naživo, bez jakékoliv empatie k dětskému strachu ze zubaře 

/ až se stalo, že jeden vystresovaný chlapec máchnul pěstí, bránil se té šílené vrtačce, ta vylítla zubařce do brýlí - tehdy dioptrických, žádné ochranné nebyly - které jí samozřejmě praskly. Šlo tehdy o celoškolní skandál, co si to ty děti dneska dovolují! A vůbec nic nevydrží...!/ 

   Takže po takových zkušenostech mě dnešní zubařská ordinace naplňuje nadšením. Cítím se tam tak trochu jako na kosmetice, jen s tím rozdílem, že trvale otevřená ústa mi brání v příjemné společenské konverzaci. A těch moderních vychytávek, to je zase skoro jako někde v NASA.

   Nicméně, nabyla jsem takového podezření, že ti zubaři nabízejí injekci víc kvůli sobě, protože se pak nemusí bát. Alespoň to na mě tak působí, protože bez injekce vidím v očích paní doktorky viditelné obavy, ba snad i strach. Je maximálně opatrná a pořád se ptá, zda to nebolí... 

No, nebolí. Fakt jsem zažila, co znamená, když bolí i běžný zubařský zákrok. Nebo čištění kanálků. 

V poslední době ale často vyměknu. Je to takové pohodlnější, nabízí to jistotu, že zákrok mohu víceméně proklimbat.

Injekce  u zubaře se  navíc dneska v podstatě nabízí už při pozdravu, jako by vznikl dojem, že bolí samotná návštěva ordinace.

  A tak přikývnu a nechám si ji dát. Pak otupěle vydržím zákrok. V očích paní doktorky vidím znatelné uvolnění, práce jí jde víc od ruky 

Opustím ordinaci a nastává minimálně půldenní doznívání injekce, které znamená, že nekontrolovatelně slintám, nemohu pořádně mluvit, jsem taková apatická...

A to je ta lepší varianta. 

Nemám  totiž s injekcí problémy. Naštěstí.

 Znám ale lidi, co  po vpichu omdlívají, někteří dokonce  skončili někde v nemocnici - prý jim při podávání injekce proti bolesti napíchli nerv? 

Někdo prý na látku utlumující bolest má i alergii. To je pak asi peklo v případě, že máte nízký práh zubařské bolesti, alergii a ještě se bojíte. 

Co tím vším chci říct? 

Vlastně nic. Jen mě zaujalo zděšení paní doktorky, když jsem odmítla injekci. Ato nejsem žádný hrdina, a už vůbec ne odpůrce injekcí ( či dalších prostředků) na tišení bolesti nebo snad odpůrce nějakého pokroku. 

Naopak. 

S injekcí u zubaře to byla spíš taková setrvačnost. Která vybudila dominovým efektem celou řadu dalších asociací a domněnek. 

Inu, grafoman:-)

A mimochodem, jak to tedy máte ze zubařem vy? Bojíte se? A s injekcí nebo bez? 




1 komentář:

  1. Jako člověk pamatující socialistickou zubařinu si dneska rovněž připadám jako na kosmetice :) I to čištění kanálků jsem zvládla bez omdlévání :) Moje zubařka nenutí injekci před každým vrtáním, dokáže nějakým šestým smyslem zhodnotit, že by mě to bolet nemělo a umrtvení nebude nutné a kupodivu, zatím to vychází :)

    OdpovědětVymazat