Titanik

 Když se v dubnu 1912 potopil nepotopitelný Titanic, plnila tragédie titulní stránky novin.

Aby také ne, šlo o výkřik tehdejší techniky, která nepochopitelně selhala. Pýcha moderní civilizace, plovoucí důkaz, že člověk už si s přírodou ví rady. A pak stačil kus ledu a bylo po jistotách.

Dubnový žertík?

Spíš hodně drsný apríl.

Asi by se o osudu Titanicu hovořilo ještě roky, kdyby no nezastínila tragédie výrazně větší, kterou byla o dva roky později Velká válka, dnes zvaná první světová. Ledovec vystřídaly zákopy. Jedna víra v pokrok se potopila, druhá se rozstřílela.

Na Titanic, který během své dubnové panenské plavby dramaticky ztroskotal, se zapomnělo. Pak se začal hledat vrak a slávu Titanicu vrátil americký hollywoodský trhák, který z něj udělal romantickou love story století.

Taková fatální aprílová sinusoida, která odstartovala během dávných dubnových dní. A pokračuje současným dubnem, který také v sobě nese dotek nějakého aprílu.

I ztroskotání byl vlastně apríl, byť hodně drsný. Selhalo úplně všechno, lehkomyslně se věřilo moderním technologiím, které jsou na obdivném piedestalu i dnes.

Podobně jako na Titanicu věříme víc v umělou inteligenci než v tu vlastní.

Aby to byl jen apríl, v plné míře toho slova, měli bychom se nějak poučit a víc tlačit na svou přirozenou inteligenci. Nezatracovat ji, abychom nenarazili na nějaký současný dubnový ledovec, který nás totálně paralyzuje.

Proto mě napadá, že by dubnové dny mohly nabídnout určité poučení z onoho dávného karambolu nepotopitelné lodi. Pravda, můžeme se jít do Letňan podívat na slavnou megavýstavu o Titanicu.

Nebo zažertovat na úkor rádoby neomylných technologií.

Ale také by šlo prostě se v dubnu jen tak vrátit k prostému přemýšlení o probouzející se přírodě, přemýšlet o prodlužujících se dnech bez klasického googlování a spoléhat víc na vlastní úsudek.

Jako takový aprílový pokus o vtipné vnímání mírného pokroku v mezích zákona.

Ostatně, i dubnové výročí narození satirika Jaroslava Haška k tomu přímo vybízí. I on by nám nejspíš s lehkým úsměvem a ukradeným psem po boku připomněl, že největší tragédie začínají ve chvíli, kdy si někdo příliš věří. A že humor je někdy ten nejlepší záchranný člun.

Tak tedy pozor na letošní dubnové ledovce. Nemusí být z ledu. Stačí, když budou digitální.