Tak si tu během léta dumám o stáří. Možná proto, že se s nastupujícím
stářím těžko srovnávám, možná proto, že plně vnímám fakt, že tahle země není
pro starýJ
Když člověk stárne vedle někoho, vnímá to přirozeně. Či spíš
to ani nevnímá. Stejně tak u sebe, ráno v zrcadle si řeknu slovy Heleny
Růžičkové: "Neznám tě, ale umyju těJ."
Když ale přijedete někam, kde vás dlouho
neviděli, to je pak oříšek. Také ty
řeči, "jejda, ani jsem tě nepoznal!" Lze samozřejmě docela dobře přeložit," jejda,
tys ale zestárla." J
Vnímám tak svoje občasné návraty do míst prožitého dětství,
kde jsem léta nebyla. A nyní v těch tvářích starých lidí horko těžko
rozpoznávám své dávné spolužáky. Támhle ten tlustý plešatý děda že chodil se
mnou do třídy? A tamta šourající se šedivá paní také? Uf, to je ale pohled do tváře reality.
Je mi naprosto jasné, že oni to mají také tak, myslí si o té
babce, co je upřeně pozoruje, to samé. A udiveně z té současné podoby dolují tu vzpomínkovou, školní, mladou....
Někteří moji spolužáci dospěli do podoby svých rodičů, jak
si ji pamatuji z dávnověku. Automaticky jim pak říkám:
"Dobrý den."
„Co blbneš?“ reagují ti s nadhledem.
"Promiň, ahoj. Jak se máš?"
Ti, co jim nadhled chybí, a nebo naopak , ti co zase nepoznali
mně, na pozdrav neodpoví. Případně odseknou:
"Dobrej"
Nebo odpoví tak automaticky, že je naprosto jasné, že neví,
o koho jde. A to je vlastně tak trochu
ta další skupina, ti, co neví. Často k nim patřím i já. Někdo mě osloví,
jako bychom byli dávní známí a já nevím. A tak tlacháme do okamžiku, kdy prozřu
nebo kdy najdu odvahu zeptat se: "Kdo ty vlastně jsi?"
Léto a jeho cestování a návraty do dávno známých míst
přináší podobných situací nespočet.
Někdy je to úsměvné, někdy mě to docela rozhodí. Poznáním, že všechno je jinak.
Jak ten čas neúprosně
letí.
Když mě ale onehdy jeden cápek žoviálně oslovil,
„Hej, babi,
co máš v tom batůžku,“ tak to mě tedy regulérně naštval.
Leč čas letí, a tak to musím nějak vstřebat, i když mi
to nejdeJ
Žádné komentáře:
Okomentovat