Možná se mýlím, ale zdá se mi, že zatímco technika se stále
zdokonaluje, lidé na své nedokonalosti kapku rezignovali. Ostatně, i
statisticky, přibývá dětí, které mají problém s výslovností. Neumí mluvit.
Ráčkují, šumlují, polykají koncovky, neumí ř, l, mají jedovaté sykavky… A
mnohdy pak je to i všechno dohromady.
Někteří psychologové to vysvětlují tendencí děti co nejméně
zatěžovat, nestresovat je návštěvou u logopeda. A pak, vždyť to šišlání je u
toho chlapečka tak roztomilé…?!
Schopnost naučit se době vyslovovat s věkem patrně
slábne, takže co se v mládí nenaučíš, ve stáří už fakt roztomilé není! Na
špatnou výslovnost dětí umím reagovat, mám s ní trpělivost, ráčkující či
šišlající odborník mě ale dost rozhodí.
Televizi či rádio mohu vypnout! A jelikož se podobní „ rétoři“ objevují
v éteru častěji, než bych čekala, vypínám hodně často. Horší je to
v osobním styku. Je asi určité procento lidí, které se správnou výslovnost
patrně doopravdy nemohou naučit, ale větší procento je těch, kteří na to
kašlou, vnímají to jako roztomilou slabůstku, která se postupem věku stává
řekněme dost nepříjemnou.
Může za to i pohodlnost? Trend doby? Bývaly doby, kdy vás
s vadou výslovnosti do rozhlasu či televize nevzali. Dnes asi
v pohodě. K přijetí na pedagogickou fakultu se vyžadovalo potvrzení
z logopedie. Dnes není ani ústní pohovor, na školu vás vezmou asi, i když
jste němý nebo koktáte. Ne, že bych proti těmto lidem něco zásadního měla.
Pravda, v médiích je neumím poslouchat, po pravdě mi to leze na nervy,
když někdo ve čtyřiceti roztomile ráčkuje a v televizní debatě zaníceně
cosi vysvětluje. Dětem se snažím pomáhat. Pravda, když pak slyším stejnou vadu
i u tatínka, je mi jasné, že asi na návštěv logopeda moc trvat nebude. Potíž je asi hlavně v tom, že většina
konverzace se dnes odehrává virtuálně a tam nějaké sykavky nevadí. Tam ostatně
zjevně nevadí ani bídná gramatika, ale to je zase jiná otázka.
Kdysi dávno byla problematika špatné výslovnosti limitována
tím, že určité profese jste se špatnou výslovností vykonávat nemohli. Pak jste,
jako dávný řecký řečník Démosthenes, museli se svým handicapem bojovat, chodit
po mořském pobřeží ve snaze překřičet příliv a s oblázkem pod jazykem
bojovat se svým šišláním, abyste mohli dosáhnout na svůj cíl. Nebo to nechat
být a smířit se s tím, že rétor, herec, kantor či třeba moderátor opravdu
nebudete. Kdo by také tehdy stál o šumlujícího herce či ráčkující zpěvačku?
Dneska je všechno jinak, což je ve veřejném prostoru poměrně
dost slyšitelné. I ve škole se s tím setkáváme mnohem víc, než tomu bylo
před lety. Jenže vůle bojovat s problémy je menší.
Řekla bych, že vady řeči se šíří takřka lavinovitě. Otázkou je, zda nás ta lavina zadusí či zda se
s ní nějakým způsobem vyhrabeme. Zdá se mi, že zatím to vypadá dost bledě.
Bernardýn s rumem- rozuměj se snahou o správnou mluvu- je
v nedohlednu.
Žádné komentáře:
Okomentovat