Nechodím moc na nákupy (krom běžných potřeb, samozřejmě J) ale jednou za čas
zajdu. Nakouknout do obchodních center,
abych viděla, jakým směrem doba kráčí, jaké jsou trendy a oč se dobrovolně
ochuzuji. Nedávno jsem se vydala dokonce cíleně, s jasným záměrem směnit
darované poukázky za konkrétní zboží.
Metou bylo knihkupectví, kam obecně chodím ráda a užívá si to. Tak proč
to pro jednou nezkusit v mega obchodním centru a dosytnosti si naprohlížet
a navybírat. Ukázalo se ale, že to
nebude až tak jednoduché a že za knižní rozkoš se bude platit J. Už při vstupu do supermoderního
(prý) prostoru jsem měla mnohem jasněji v tom, proč řada lidí trpí neurózou,
případně vyhledává pomoc psychologa potažmo psychiatra. Bzučící davy lidí
valící se sem a tam, do toho permanentní muzika, telefonování, výkřiky, hluk
eskalátorů, hádky nakupujících, blikající reklamy, měnící se poutače, ba i
jezdící rekvizity, které lákají do některých z nesčetných obchodních kójí
mě rozcukaly hned po několika minutách. Ale rozhodla jsem se vytrvat, když už
jsem tady, s prázdnou se nevrátím. V záplavě blikajících neónů jsem
našla informační tabuli a na ní i kýžené knihkupectví. Spustila jsem se podle
návodu do minusových pater a poměrně snadno zde objevila cíl mých večerních
nákupů. Zde bylo, na rozdíl od okolí, ticho a klid. Kdo taky dnes kupuje knihy,
že? Pospávající mladinká prodavačka byla takřka překvapená, co že tu
pohledávám. Nebyla agresivní, to vůbec ne. Spíše udivená. Nedala jsem se ale
odradit jejím ospalým výrazem a směle se dotázala, zda zde mohu proměnit své
poukázky za knihy. Otázka mi připadala logická, dívku jsem ovšem poněkud
zaskočila. Líně se zanořila pohledem do počítače, aby posléze přikývla.
Nevěřícně uznala, že jde o legální, byť pro ni asi výstřední přání,
v pátek večer za tolik peněz nakupovat knihyJ.
Vpustila mě do arény. Užívala jsem si to. Nikde nikdo, jen já a knihy a pro mě
takřka neomezený výběr. Luxusní zážitek. Objevila jsem svého oblíbeného autora
Kena Folleta v zataveném obalu. Žádná anotace. Zkusila jsem se
zeptat prodavačky, cože tato kniha nabízí? Tím jsem ji vyděsila podruhé, jak to
proboha má vědět? Napověděla jsem ji počítačovou databázi, když fakt, že
prodavač v knihkupectví by mohl o knihách něco vědět, mi ani na mysli
nevytanul. Žijeme v jiné době. A omluvou jí budiž fakt, že knih je všude
mraky. Zabralo to, nakoukla a něco
vyčetla. A vlastně pomohla. Šikulka. Víc už jsem ji netrápila, nebo jsem si
alespoň myslela, že ji netrápím. Jenže jsem potřebovala mezisoučet, abych
věděla, jak na tom jsem. Pomocí kasy ho poměrně rychle udělala. 2698 korun,
konstatovala otráveně. Kolik mi tedy zbývá do tří tisíc? Automaticky jsem
pokračovala v rozhovoru. Vytřeštila oči? Jak to mám vědět? Něco kolem čtyř
set korun, odpověděla.
Já bych ráda přesně, řekla jsem ještě ze setrvačnosti, ale
už jsem si to sama spočítala. Abych věděla, co si ještě mohu dovolit. Máte
ještě nějakou knihu za 302 korun? Pokračuji tedy plynule. Nevím, odvětí zmatené
děvče za pokladnou a hledí na mě, jako bych byla Majka z Gurunu.
A proč
zrovna za 302 korun?
No tolik ještě zbývá, ne?
Jak to víte?
Boží prostoto…
Jsem dobře naladěna, nenaštve mě, nerozhodí, laskavě se
usmívám a vysvětluji, že jsem si to sama z hlavy spočítala, což na dívčině
tváři vyloudí nedůvěřivý úsměv, ale už nic neříká, já si koupím knihu
v dané ceně, nechám si to všechno spočítat a s nákupem opouštím
tichou zónu v knihkupectví, abych se šílícími davy ve vyšších patrech
dostala někam na tramvaj.
Žádné komentáře:
Okomentovat