Na vodě

 Respektive tedy jenom na rybníku. Tudíž veslujeme, nikoli pádlujeme. Jako každý rok.  Vyplouváme vstříc srpnovým zážitkům. 

Defenestrace

 Dnes ani nelze jinak, než připomenutím pražské defenestrace. Té první, z roku 1419, která rozpoutala husitské bouře.  Tehdy, v neděli, před 602 lety, Želivský, po kterém máme bůh ví proč, stále pojmenovanou stanici metra, vyprovokoval dav a ten, jak už to nekontrolovatelný dav umí, vyrazil z kostela Panny Marie Sněžné k Novoměstské radnici. Tam vtrhl dovnitř a vyházel místní úředníky, kterým se tehdy říkalo konšelé, z oken ven. Logicky se to nestalo tak, jak nám učebnice léta zobrazují, že se vyhození napíchli na nastavená kopí. Nicméně, nepřežili to. Všech dvanáct vyhozených bylo dole na chodníku umláceno. A tím začalo husitství, které někdo nazývá revolucí, jiný vzpourou, další husitskými válkami či občanskou válkou. Jsou i tací, co ho vnímají jako dobu největší české slávy. A jiní ho zase definují skoro jako terorismus. Ať to bylo co to bylo, trvalo to patnáct let a přineslo to dost zkázu. Mnohé hrady se trvale přeměnily ve zříceniny, podobné té, jakou jsme navštívili s Tobiášem. ..Tak tolik asi k husitství: a v podstatě se nabízí otázka, jako ho vnímáte Vy? Pozitivně nebo negativně? 

( a to je nečekaně aktuální oslí můstek k dnešku:-), slova pozitivní a negativní jsou na denním pořádku. Všechno vlastně souvisí se vším:-):-))

A ještě odkazy na minulost:-)

Na Václaváku

 Nedávná návštěva Národního muzea mě po delší době přivedla na Václavské náměstí. Kdysi tedy Koňský trh:-), což by dneska mohlo asociovat třeba auto trh? Či nějaký černý trh? Tak nějak totiž ten Václavák vypadá. Když tudy jen projíždím, či přestupuji z tramvaje na tramvaj, případně zaběhnu do nějaké kavárny, nezdá se mi tak odpudivý. Prostě nějaké místo s koněm uprostřed. U koně se všichni vyfotí a pak mizí někam do útrob předražených obchodů. Pohled od Muzea je ale jiný. A jak jsem tu dlouho nebyla, tak se mě to docela překvapilo. Jak je to náměstí fakt hnusný. Jiné slovo mě ani nenapadá. Od Muzea určitě. Je to shluk aut, nyní je tam i nějaký jeřáb, něco se staví. Do toho ti turisté, pravda není jich tolik, ale motají se mezi těmi auty, kontejnery a bůh ví ještě čím, že to vypadá dost bizarně.  Navzdory kovidové krizi v některých obchůdcích asijské provenience stále předraženo. Nevím, zda je to lakota nebo nějaká zásadovost, ale koupit si lahev vody za takřka devadesát korun pořád ještě nehodlám. Zejména, když vidím neochotu těch prodávajících. A i to, že se výpadek v prodeji ( ale to nejen tady) řeší hlavně zdražováním. Nu, ale to je jen detail dokreslující celý ten Václavák.  Takovou top " estetikou" je nekonečná fronta do Primarktu. V horkém upoceném dni, na špinavém žhnoucím asfaltu, u přeplněných odpadkových košů bez jakékoliv ladu to fakt není hezké centrum města. Asi proto sem skoro vůbec nechodím. Ale že je to tak nehezké, to mě pořád udivuje. Zvlášť, když si uvědomím, s jakou ideou kdysi vznikala budova Národního muzea. Jako že tady je krásný klid, hezké prostředí, prostor pro badatele jak dělaný....

Pro koho je prostředí na Václavském náměstí jako dělané dnes, to si tedy fakt nechci ani domýšlet. 

Na voru

 Na voru jezdíme obyčejně jen ve Stromovce, kde máme jedno malé plavidlo, které jezdí sem a tam po malinkém rybníčku a vzletně ho nazýváme plavidlem. Ale při letošní návštěvě Šumavy jsme se kousek svezli na pořádném voru, který zde vznikl jako nová turistická atrakce. Jelikož bylo po deštích, bylo i dost vody, takže to neslo určitou příchuť dobrodružství. Výlet byl spojen i s edukací, vyprávěním o historii vorařství.  Takže jsme si jednak něco užili a jednak se něco dozvěděli. 

              A kolem Vydry je krásně i na pěší túře. 

Sluneční králové

 Konečně:-)

Tolik oslavovaná výstava v Národním muzeu. Trochu jsem se bála, že jí nestihnu, ale prodloužení mi to umožnilo. A tak jsme vyrazili. Na časový slot, protože jinak to nejde. Časy, kdy jste se jen tak toulali městem a z náhlého popudu zašli tu na výstavu, tu do muzea, ty jsou, asi nenávratně, pryč. Tak na objednávku. 

Pustili nás na čas, to zase ano. Kontrola jak na letišti, dovnitř by bez kódu a roušky neproklouzla ani myš. Takže napětí roste. 

Ale nemá se to, velká očekávání nebývají vždy naplněna. Nechci říci, že se mi to nelíbilo. Ale nikterak mě to neohromilo. Docela obyčejná výstava. Pravda, s archeologickými kousky, které asi už nikdy jindy neuvidím. Prohlédla jsem si to, asi spíš se zvědavostí než se zájmem. Ale asi, proto, že nejsem zanícený archeolog mě to až tak nebralo? Nebo možná proto, že nejsem duší egyptolog... Nebo proto, že jsem čekala něco bombastického, těžce interaktivního, vzrušujícího... 

Nevím, spíš jsem se místy nudila. Možná jen chybné naladění. Každopádně, jsem ráda, že jsem to viděla. Jinak bych žila v dojmu, že jsem byla o něco hrozně zásadního ochuzená. 

Jsem ale ráda, že jsem zase byla v novém Národním muzeu, ta opravená budova je pořád krásná a nese si svou atmosféru. Takže to ve finále vlastně byl celkem hezký kulturní zážitek:-)

Český Krumlov

 Český Krumlov má své neopakovatelné kouzlo. Řekla bych ale, že poměrně dlouho ho ničily návaly turistů, nebylo tam k hnutí. 

A vlastně i vodáci by mohli vyprávět, jak je v Krumlově na vodě narváno...

Tak to je dnes jinak. Krumlov je vlídně poloprázdný, pro návštěvníky, kteří nemilují davy a hlavu na hlavě, je to ideální. 

Nevím tedy úplně jistě, jak na to hledí místní, zejména podnikatelé. Ale troufám si domnívat se, že běžný obyvatel Krumlova si také trochu vydechl. 

Město je najednou jiné, svěží, dýchatelné, dá se tam chodit, toulat se,  a jistě i žít. 

A samozřejmě, krásný zámek a jedinečné barokní divadlo. 

Dva jihočeské skvosty. 

Čas na kávu

 V neděli se chodí do kavárny nebo do cukrárny. Naše mantra, kterou učíme i tu nejmladší generaci. Aby měla nějaké návyky:-) A opravdu, pokud to je jen trochu možné, v neděli do kavárny zavítáme. Rádi objevujeme, tak není pravidlem, že chodíme stále do jedné, i když i to má své kouzlo. Takže je to takové na střídačku. Chvíli tradičně, pořád do jedné. A pak chvíli objevujeme. A Čas na kávu je půvabná kavárna. Pro nás trochu bohužel, není v Praze, je v Benešově. Sice v Benešově u Prahy, ale i tak je to kapku z ruky. V létě to nevadí, hodně cestujeme a v Bene jsme často. Tak si to skvělou kavárnu náležitě užíváme. Protože v neděli se prostě chodí do kavárny:-). A vlastně, lze i s knihou, takže nedělní čtení v kavárně. Třeba jako když nyní čtu skvělý Duben v Paříži. Asi mám pomotaná roční období:-)