Když už jsem nedávno pro sebe objevila autorku Zuzanu Dostálovou, nešlo nevyzkoušet další její knihu. Zejména, když ji avizují jako příběh z Letné. A čte se to velmi hezky. Není to depresivní. Mně osobně to vtahuje do světa mě moc neznámého, mezi podnikatele. Ale je tam Letná, zajímavé vztahy, prostě hodně dobré čtení na neděli.
Historické okénko ke dnešnímu dni míří k setkání českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho bývalého zetě, uherského krále Matyáše Korvína. Sešli se právě 27. února roku 1469, měli dohodnout mír. Matyáš slíbil, že dá pokoj:-) A také, že domluví smlouvu s papežem, který o Jiřím pořád prohlašoval, že je kacíř. Rozešli se smírně, ale jelikož Matyáš byl zjevně vyznavačem trendu, že slibem nezarmoutíš, tak nic z toho, co svému bývalému tchánovi slíbil, nedodržel. Hodně mě bavilo, když nám v Národní galerii dělali rozbor slavného obrazu Mikoláše Alše, kde je tato schůzka zachycena. My, s dnešními médii a vnímáním podtextu to už ani nedovedeme pobrat, je to prostě jen obraz, který Aleš nakreslil. Ale co všechno se z něho dá vyčíst, jak Jiřího vztah k husitství, tak Matyášovu nedůvěryhodnost, falešnost, jak je úlisný a je zcela jasný, že ten slib nedodrží... Prostě úžasné detaily, které lze na obraze najít. Stejně jako to, že byl ve své době vnímám jako manifest, jako protest proti dualismu, tedy vlastně politický manifest. A Aleš měl problémy, že ho namaloval. A Pražané před ním prostáli hodiny, dlouhé fronty se zatajeným dechem dešifrovaly, co všechno to znamená pro tehdejší neutěšenou politickou situaci.
Nu, asi bychom také nějaký velký obraz potřebovali. Nebo jiné médium, které by nějak poukazovalo na blamáž, ve které se nacházíme. Ale mistři typu Mikoláše Alše nerostou jako hrušky na stromech, tak si asi musíme počkat:-(
Obrázek, který zde je, je ilustrativní a vypůjčený z netu, konkrétně z wikipedie. Snad tímto prohlášením činím zadost autorskému právu:-)
Projektové dny a týdny jsou oblíbenou výukovou metodou v naší škole ve dnech normálních. Snažíme se je překlopit i do onlinu. Již několikrát se nám to povedlo, a nejinak tomu bylo i dneska. Největší problém nám nakonec působil Google, který najednou ( tedy podle mě najednou:-), nevím, zda je to nějaká inovace přímo od Googlu, která tedy vše komplikuje, jak tomu ostatně často bývá, nebo zda to prostě nefungovalo jen dnes:-). Google nás prostě nechtěl pustit všechny na jedno místo.
A tak jsme se rovnou rozdělili a projektový pátek mohl začít. Starší děti pracovaly s těmi menšími. Nutno konstatovat, že překvapivě dobře, empaticky a edukativně:-). Sice jsme byli ochuzeni o ten stěžejní bonus projektů, a totiž, že jsme spolu napříč všemi ročníky, ale to už je doba, která toto přináší.
I tak jsme si projektový den na téma zdravý způsob života náležitě užili.
A nyní už můžeme na jarní prázdniny.
No, ono není kam, budeme zavření doma, ale minimálně nemusíme být online. I to je zdravý způsob života. Nebo alespoň zdravější než ten, ve kterém už rok žijeme
Dnešní den jasně a zřetelně evokuje dobu minulou. Kdysi se slavil tzv. Vítězný únor. Pak nastala doba, kdy byl tento den označován jako komunistický puč, poté převrat. Dnes se hovoří o změně politiky v rámci ústavy. A nebo se ten den nepřipomíná vůbec.
A to navíc 25. únor 1948 není jako temný den v našich dějinách jediný. 25. 2. 1950 soudruzi umlátili Josefa Toufara, kterého známe z vykonstruovaného příběhu tzv. číhošťského zázraku. Docela zajímavé je v tomto kontextu přečíst si knihu Jako bychom dnes zemřít měli. Výborná věc.
A další 25.2. se pojí s rokem 1969, kdy mladý student Jan Zajíc vstoupil do dějin jako druhá pochodeň po Janu Palachovi. A jak to už ti druzí mají, mluví se o něm mnohem méně, než o tom prvním. Ba i byly doby, kdy byl zapomenut skoro úplně. Dnes tento osud zapomenutých nesou ti další sebeupálení, Zajícův příběh už do širšího povědomí veřejnosti trochu pronikl. Kdyby se tehdy nerozhodl k tak fatálnímu činu, mohl by dnes ještě žít, je to dvaapadesát let a on byl tehdy sedmnáctiletý. Ale historie na kdyby nehraje, a tak tu máme několik 25. únorů, kdy se dějiny začaly točit jiným směrem.
A abychom nebyli jen ve století dvacátém, i třeba v roce 1634 nebyl 25. únor ledajakým dnem, byl zavražděn Albrecht z Valdštejna. Takže docela temné datum napříč staletími.
A tím, že se dnes očekává zasedání vlády, lze tak trochu předvídat, že ani dnešek nic radostného nepřinese.
Objevila jsem nové rádio. Rádio Kašpar. Už jeho název napovídá, že má co do činění s divadelním spolkem Kašpar. Když nemůžeme my za divadelníky, vydávají se oni za námi. Na rozhlasových vlnách.
Je to takový balzám na duši. Dohledejte, poslouchejte, stojí to za to:-)
Cítím se být kapku monotematická. A štve mě to.
Pořád jen covid, tedy přesněji řečeno čínský virus. Respektive ten chaotický přistup k němu.
Sama se tomu cíleně vyhýbám, zprávy dobrovolně nesleduji, nechci řešit neschopnost vlády, ale pořád se k tomu obloukem vracím. Většinou proto, že mám alespoň pocit, že něco dělám. Nechci být ta mlčící většina, která apaticky přijímá, jak se někde rozhoduje o jejím osudu.
Protože naše vláda si tam spokojeně vrní ve své neschopnosti, dohaduje se mezi sebou...ne o tom, jak pomoci lidem, ale jak je co nejvíce ujařmit, případně, jak na tom co nejvíce vydělat.
Opozice se veze, stažený ocas, není vidět ( bože, koho pak budeme na podzim volit?) a do toho hejtmani, jejichž gesto, podmíněné důvěrou! ke slovu premiéra nebo čím, jsem prostě dosud nepochopila. Stejně to dopadlo, jak se dalo čekat. Děti do školy nepůjdou! A navíc došlo na pandemický zákon, který už jednou byl odmítnutý. Dnes ho schvalují, navzdory tomu, že dělá z naší už tak pochroumané demokracie naprostou totalitu.
Jen s úžasem sleduji, kam se to řítíme.
No, a přitom jsem zoufale monotematická. Tak se pokusím to změnit. Nevím teď sice přesně jak, ale zkusím to. Kdysi jsem blog začínala s myšlenkou, že bude reklamou pro moje knihy. To nevím, jestli funguje, navíc vydávání už chvíli docela stagnuje. Ale vzhledem k tomu, že se něco málo nejasně rýsuje, zkusím se vrátit k tomuto bodu.
A pak bych asi ráda něco kulturního. Kultura je spolu se školstvím prvním a trvalým oborem, který hned a definitivně zařízli. A nikdo se nesnaží to změnit, byť o školách se občas alespoň mluví. Ale jsou to prohlášení typu, že řeči se mluví a voda teče, tedy skutek utek. Kultura jako by zmizela ze světa vůbec. Divadlo zakázané. Zajímavé třeba v kontrastu s fotbalem, tam se smí do VIP lóže. Do lože Národního divadla ale ne. Opera takřka na úrovni trestného činu, zpívat se prostě nesmí...
A tak bych mohla pokračovat, protože třeba tanec, muzikál, prostě cokoliv...
Ministr kultury jakoby zmizel.
No, ten školství není o moc lepší, je sice vidět, ale je to k ničemu.
A tak jsem opět monotematicky zase u covidu. Uf, tak nevím, jak se z toho vyvleču.
Napadá mě historické okénko...Únor k němu dost směřuje. Jako třeba výuka, jak se rodí totalita... No, uvidíme:-)
Jarní prázdniny ( a nejen ty) jsou letos takové prapodivné. Skoro jako by postrádaly smysl. Pravda, děti si mohou přispat a youtubeři v podobě učitelů se na pět dní odmlčí, ale to je asi tak jediná změna v totálně stejném rytmu školních dní. Děti nemohou na hory, do bazénu, společně si zasportovat, nic. Takže až se vyspí, usednou k počítači, kde budou hrát hry či chatovat s kýmsi ( což ostatně dělají i jindy, ale občas jim do toho krafe ve vedlejším okně ten zoufalý učitel.
Jistě mohou vyjet jako doprovod rodičů na služební cestu na hory, ale ne každý rodič má žaludek na manévry tohoto typu, byť se zdá, že je to letos na našich horách jev dosti rozšířený.
Loni to o jarňákách prudce nastartovalo. Po italských lyžovačkách se svět zavřel a od té doby se nic nezměnilo, leda tak k horšímu.
Letos o jarních prázdninách žádné cesty do Alp opravdu nehrozí. Říkám si, asi trochu kacířsky, zda vůbec mají takové prázdniny smysl?
Asi ano, minimálně tam, kde se děti opravdu dokáží odpojit.
Ale svoje kouzlo úplně ztratily. Copak se lze těšit na takovou podobu prázdnin? Škoda.
