Za našich mladých let...

  To za našich mladých let rozhodně nebylo, bývala dědečkova oblíbená mantra. Reagoval tím na všechno, co se mu jen trochu nelíbilo či co se vymykalo všeobecně přijímané realitě. Myslel tím tedy stejně hlučnou mládež jako zkorumpované politiky, nedochvilnou dopravu či třeba nedostatek sněhu v zimních měsících.

Někdy také připsal vinu na přírodních anomáliích i nám, když jsme jako děti trochu víc skotačily, hned za to mohly erupce na slunci, které ale za jeho mladých let zcela jistě nebyly. Nebo když mu přívalový déšť zničil jeho s láskou budovanou zahrádku, s naprostou jistotou dokázal označit viníka, kterého viděl v současných neschopných politicích. Za jeho mládí takoví „kazisvěti“ rozhodně u moci nebyli.

S přibývajícími léty jeho mantra nabývala na intenzitě a nakonec současnost definitivně zavrhnul, protože za jeho mládí bylo všechno lepší.

Nikdy bych nevěřila, že jeho modlitba postupně pronikne i do našeho slovníku. Fakt, že najednou zjišťujeme, že za našich mladých let bylo všechno jinak, může člověka trochu zaskočit. Je to genetika? Známka stárnutí? Nebo nějaké zvláštní úchylky na minulost?

 Tahle myšlenka mě zaměstnávala zejména poté, kdy jsem podobnou hlášku vyřkla poprvé, tehdy vlastně ještě tak trochu mimoděk. První, co mě napadlo, byla otázka, proč to vlastně říkám?  A myslím to doopravdy nebo je to skutečně nějaká mantra, která se v určitém věku objeví u všech? Chvíli jsem o tom pseudoproblému dumala. Popravdě řečeno, nic světoborného jsem nevykoumala. Jde logicky o vzpomínkový optimismus, který asi nemá žádný racionální základ. Ale vydrží jako váš průvodce dlouhá léta. Ne, že by se člověk občas nepokoušel mlčet, ale projevy sebezapření v tomto ohledu lidé dvakrát nešetří.

 Jistě mnozí z nás došli k názoru, že za našich mladých let to bylo stejné, ba někteří dokonce jdou tak daleko, že sarkasticky tvrdí, že to bylo mnohem horší než dnes.

Přitom reálné srovnání by jistě nebylo od věci. Jenže s realitou je trochu potí. Každý si ji upravuje k obrazu svému, chápe ji po svém a realitu jiných moc nebere na zřetel. I můj dědeček rozhodně neměl idylické mládí, co také chtít od válečné doby, ale přesto se k idealizujícímu výroku uchyloval více než často.

Pamatuji si, že mě to jednou vedlo ke zvědavým otázkám, jak mohlo být lépe třeba za války? Podíval se na mě jako bych promluvila cizí řečí a pak jen rezignovaně mávl rukou. Tomu ty nemůžeš rozumět, řekl mi a pustil se do pletení košíků, které měl jako uklidňující terapii. Dodnes s nimi chodím na houbyJ. Výsledkem bylo, že jsem si myslela něco o nepochopitelných myšlenkových pochodech starců, což se mi po letech vrátilo jako bumerang.

Dovedu si představit, jak by se dnes tvářil na moje prozření. Pokud by ale už zase nebyl myšlenkově jinde a nehleděl na veškeré dění kolem sebe se shovívavostí a moudrostí stáří, které ví, že všechno tady už bylo a s úsměvem sleduje, jak se všichni kolem pinoží, aby objevili dávno objevené.

To se samozřejmě už dnes nedozvím, protože dědeček je dávno na pravdě boží a mě přepadají pochybnosti o tom, jak to vůbec za našich mladých let bylo.  A rozhodně nemyslím politické systémy či náladu ve společnosti. Co vlastně myslím jde jen těžko říct. Asi jen to, že to prostě za našich mladých let nebyloJ

Prázdniny

Či abychom byli přesní, prodloužený víkend. Čas jako stvořený k odjezdu na nějaký relaxační wellness či na krátkou lyžovačku. Protože po půlročním snažení je třeba nějaký relax. Pro obě strany. Pravda, kantoři mnohde musí do školy, asi proto, aby z přemíry volna nezvlčili, leč i tak je to příjemné, protože škola bez dětí je úplně jiné pracoviště.  A pokud mají někde štěstí na normální vedení, mají i oni volný den, aby se vzpamatovali a vydrželi ještě jedno pololetí.  Je sice starou osvědčenou kantorskou pravdou, že co nenaučíte do Vánoc, už stejně nestihnete, protože v druhém pololetí jsou hory, jarní prázdniny, Velikonoce, sportovní hry, jazykové výjezdy, školní výlety, maturity, přijímačky, svátek práceJ, konec války, a dalších asi milion nezbytných akci, které vždycky nějak tu výuku nabourají. Nehledě na to, že od začátku června jsou děti stejně duchem na prázdninách, takže výuka se podobá házení hrachu na stěnu. Tento fakt si ale pořád vlastně zkoušíme nepřiznat, takže prostě nás čeká celé dlouhé druhé pololetí.... A před ním je třeba si náležitě vydechnout. Já budu vydechovat na masáži. Už se těším. A doufám, že cestou domů potkám nějaké prvňáčky, protože ti jediní z celého našeho školského systému ještě mají ze svého vysvědčení opravdovou radost, září jim oči a je to prostě radost. Tak ať si jí dneska náležitě užijí. I s oslavou. 

Mezi křížem a národem

 Je titul jedné z mnoha knih od Jaroslava Šebka. Stojí za přečtení- zde odkaz.

    S autorovým svolením jsme si název jeho knihy vypůjčily jako leitmotiv naší včerejší přednášky na téma česko- německé vztahy, která se celkem symbolicky odehrávala na našem česko -německém gymnáziu. Šlo o určité vyvrcholení celého dne otevřených dveří, kdy měla česko-německá veřejnostJ velkou přlíežitost nahlédnout nám až do kuchyně... (někteří by to mohli vzít doslova a do písmene, protože máme několik nových kuchyňských koutů, kde si děti mohou aktivně připravovat jídlo, leč cílem bylo nahlédnout spíš do výuky...). Jaké to bylo informuje naše paní zástupyně na webu- zde odkaz. Já se otočím už za zavřené dveře, tedy za včerejším podvečerem, kdy jsme se sešli s panem profesorem Jaroslavem Šebkem. A bylo zase plno ( s tím jsme tak trochu počítaly, neb revitalizovat naše Hovory jsme mohly jen s touto hvězdou našeho současného historického nebe:-)). 

A tak jsme pana profesora pozorně poslouchali a kochali se jeho vědomostmi. Dozvěděli jsme se mnohé a velmi nás těší , že naše Hovory napodobily Fénixe a vstaly z popela. ...

Den otevřených dveří

  Dnešek bych označila jako den hektický.  Začal již brzy ráno, kdy jsem za hluboké černé noci opouštěla Prahu. S bolestí nikoli v srdci, ale v zubu, který mě zákeřně bolí už druhý den a nechce přestat. Budu muset k zubaři. Dnes jsem ale byla dopoledne na autorském čtení, které bylo velmi příjemné. Leč musela jsem vypálit rychle zpět, protože v jednu už jsem zase učila. Jedeme dnes na dvě směny, ráno malé děti a odpoledne ti velcí, kteří mají rozvrh až do šesti hodin. Máme tedy dneska pěkně dlouhou směnu. Nejvíc pikantní je tahle skoro noční výuka. Za okny tma a my se pokoušíme o jakýsi přednes. Z venku už kapku táhne, protože dveře máme otevřené nejen obrazně…Nu, zajímavá středa před vysvědčenímJ. Skoro se cítím, že je to Odnikud nikam, ale to Není nic nového pod sluncem...J

Akční zítřek

Zítra tedy bude v jednom dni tolik akcí, kolik jich mnohdy není za celý týden. Jsem v napjatém očekávání, zda se s některými z Vás někde potkámJ? Na čtení, na dni otevřených dveří či na Hovorech. Prostě tři (a možná i více) v jednom.  A všude i budu prodávat svoje knihy, tak snad zde učiním i něco pro svoje nakladatelství i pro průnik svojí čtveřice mezi čtenáře.  Statistiku dodám ex postJ.

HOVORY O HISTORII

Doc. Jaroslav Šebek, Mgr., Ph.D.

Mezi křížem a národem, aneb problematika česko- německých vztahů 19. a 20.století.

  Srdečně Vás zveme na setkání s Jaroslavem Šebkem a tématem, které je stále živé.

28. ledna 2015 v 19 hod. v multimediálním centru

Gymnázia Thomase Manna, Střížkovská 27/32, Praha 8

(5min.pěšky ze stanice metra Střížkov)

A protože tento den realizujeme DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ, můžete přijít i dříve: podívat se, jak se tady pracuje a učí.

To kdyby na naší škole chtěly studovat vaše děti.

Na vaši účast, debatu a dobrou kávu se těší Míša Šédová a Jitka Neradová

Pomáhat a chránit

 Pěkné a známé heslo. Ale asi platí jen občas. Stejně jako postihovat nepravosti. Prostě asi jak komu. Abych jen tak lacině nekritizovala, použiji příklady z vlastního života. Sice jen motoristického, ale i tam mají pomáhat a chránit. Mě tedy zrovna v těchto případech moc nechrání, tak si tu pofoukám svoje křivdy. No, křivdy, zas tak velké křivdy to nebyly, byť v daný okamžik jsem to tak vnímala. Nyní jsem to samozřejmě už rozchodila a vnímám to spíš jako údiv, že někdy trestají hned a pohotově, jindy zase raději zavřou oči.

Poprvé jsem dostala pokutu za rychlost. Asi jsem opravdu jela rychleji, než pravidla dovolují, ač si toho nejsem vědoma a nikdo mě v daný okamžik nezastavil. Jen mi přišla složenka s výhrůžkou, že když nezaplatím, bude soud, exekuce, vězení … atd. Vysvětlení bylo, že mě na benešovské přeložce měřili a že jsem překročila…. Tak jsem tedy benešovské Policii, která mě takto odchytila, uvěřila, zaplatila a od té doby jezdím spořádaně. A je to další problém, protože si opravdu rychlost hlídám, čímž jsem velmi často vytroubená, předjížděná na plné čáře a častována velmi jasnou gestikulací od ostatních řidičů, kteří zdejší povolenou devadesátku rozhodně nedodržují.  Že by tu snad někdy někdo stál, hlídal či dokonce pokutoval, jsem si nevšimla. A pokud ano, pak měla pokuta výchovný účinek jen na mě. Ale spíš si myslím, že tehdy jsem byla jediná, kterou dohonili, tak si na ní smlsli.  

     Stejně tak si na mě smlsli letos před Vánoci, kdy jsem zase blbě parkovala. Moc blízko u přechodu. Podle fotografie, kterou akční příslušník vyrobil, dva metry. Ne požadovaných pět. To se v Praze na přecpaném sídlišti většinou dost blbě dodržuje, a pokud jsem si všimla, u nás u školy (kde mě sejmuli) to nedodržuje nikdy nikdo. Vyhmátli jen mě. Příslušník zjevně neměl dobrou náladu, tak si na někom vybil svou zlost (to mi tak nějak nepřímo potvrdili přímo u zdrojeJ). Nu, byl sice v právu, pět metrů jsem fakt nestála, leč jindy se tam ruka zákona neobjeví. A pokud ji potřebujete, jako třeba když tam zahraniční návštěvníci hotelu dělají dost velký hluk, odhazují láhve od alkoholu na náš školní pozemek, stojí přímo na zákazu či na přechodu, otáčejí se v křižovatce, kde přímo ohrožují naše děti a tak bych mohla pokračovat do nekonečna, se nikdo pomáhat a chránit nehrne. Ba naopak, buď dělají mrtvého brouka, nebo se s cizincem nedomluví nebo vynadají tomu, kdo je zavolal.  A pak fláknou pokutu na nějaké české auto, které jim přijde pod ruku. V prosinci jsem to byla jáL. Od té doby jsem tam lísteček za stěračem neviděla, ač na přechodu stojí Němci stále. A že by někdo ostatní dodržoval oněch pět metrů od přechodu také ne. No, mají to na devítce podobné jako v Benešově. Pomáhají a chrání jen někoho, někdy, a když mají náladu…J

A to jen v motoristickém světě. Nechci si ani představit situaci mnohem závažnější….

Červenobílá

aneb vítězná kniha Literární ceny Knižního klubu. Již ji neobesílám, rezignovala jsem. Nicméně vždy mě zajímá, co zvítězí, kdo zvítězí a jak se vlastně píše vítězná kniha. Některé vítězky mě vskutku překvapily...A protože mě nebavily, usoudila jsem,že mám zcela jiný vkus, styl i způsob psaní, než tato soutěž vyžaduje, proto už nesoutěžím. Některé mě ale zase naopak bavily, velmi. A jestli je u toho vždy stejná porota, pak tomu nerozumím. Ale to také není účel, abych tomu rozuměla.Cílem je, aby se knihy trefily do módního tématu, do čtivosti a toho, co si trh žádá. To jsem asi zatím netrefila, tak jsem raději jen pozorovatel. A konzument. Letos vyhrála kniha, která se věnuje legiím v Rusku. V době výročí první světové války je to téma více než aktuální. Tedy se chystám do knihy začíst. Abych si početla, něco se dozvěděla, poučila. Zatím jsem na počátku.Jde nejen o osud legií, ale hlavně o postavu Rudolfa Medka, tedy rodáka. Rudolf Medek bydlel na Letné, má tam dokonce pamětní desku. Bydlel tu i Ivan, jeho syn, ten ale asi desku nemá. Nicméně Červenobílá se týká právě generála Rudolfa Medka,ale i dalších slavných legionářů. Zatím se zdá být čtivá, takže asi mě bude bavit. A jsem zvědavá, co nového se dozvím.