Za volantem

 Pravidelné ježdění po Praze mě naučilo, krom jiného, třeba podélné parkování. 

Situace, kdy parkování na ulici připomíná boj o místo, vás naučí vejít se i do myší díry. A to jsem se tomu roky vyhýbala, ale jak se říká, nouze naučila i Dalibora housti, tak už celkem v pohodě - někdy-  parkuji i podélně.

 A vůbec, dobře se mi po Praze jezdí. 

Což je pozoruhodné, protože kdysi jsem se městského provozu bála, jet do Prahy, jako do centra, znamenalo mít oči navrch hlavy a žaludek jako po ráně pěstí. 

Dneska to mám jinak. Ona je překvapivě Praha vlastně řidičsky docela přívětivá. Vlečete se v koloně, všude semafory, víte, kdy se pohnete o pár dalších centimetrů, kdy jet na zelenou, kdy je přednost zprava. 

Mnohde je rychlost snížená na třicítku, jinde jsou sloupky, takže se vlastně jen tak zvolna kulíte na čtyřech kolech.

Zato mimo Prahu, kde mi to kdysi, bůh ví proč, přišlo bezpečné, tam je do divočina. 

Žádné semafory, ba co hůř, žádné pruhy, takže často potkávám auta v půli silnice a jak se jim vyhnout?

Běda, když někde jedete přikázanou rychlostí, to jste hned za šneka, vytroubí vás a okamžitě předjedou a někdy i vzápětí za odměnu ještě vybrzdí.

Prostě je tady třeba rychle pochopit, že pravidla jsou asi i tady dobrá věc, ale místní řidič je znalý cest a na pravidla má svůj vlastní názor.

Možná je to jen můj pohled, ale několikrát jsem teď na silnicích mimo Prahu měla pocit dost velkého dopravního dobrodružství. 

S radostí jsem se vrátila do pomalých pražských ulic a takřka se dojala nad kolonou, spořádaně stojící ve svém vlastním pruhu.

Prostě jsem se s úlevou vrátila do bezpečného pražského šnečího tempa.