Delete

„Protože jsem rozhodla,“ zdůrazňuje nadřízená, když jí dojdou argumenty, cítí se nejistá nebo zcela prostě nemá pravdu.
Není rozhodně jediná, kdo spoléhá na sílu z pozice moci. Někteří rezignovaně krčí rameny, jiní říkají, že každého určité postavení změní.
Jednou jsem se rozhodla jí oponovat. Když mi sáhodlouze vypočítávala všechny moje reálné i smyšlené nedostatky, napadlo mě pomoci si absurdní silou.
„Protože to tak je,“ pokusila jsem se použít její vlastní zbraně.
Zřejmě to na ni udělalo dojem. Poznala jsem to na výplatní pásce. Dopídit se zdroje radikálního snížení mých nenárokových mzdových složek, vzhledem k omezené ochotě k diskusi, které jsem byla svědkem, nebylo vůbec snadné.
Mně osobně však argumentace silou, provázená tvrdošíjným mlčením a přikládající fatální význam otrávenému protáčení očí, k srdci nepřirostla.
Nechce se mi totiž věřit, že o problému se nemá diskutovat. Že se nemá dát prostor druhé straně či po vzoru starých latiníků pátrat, komu to prospěje?
Dám spíš na smysluplný dialog. Mám s nimi jenom jeden problém. Na můj vkus se příliš mnoho podobá dvěma monologům, asi proto, že naslouchat je velké umění. A tak se stává, že něco sděluji a můj protějšek vypráví o něčem úplně jiném. Klasické já o voze ty o koze. Přitom často může jít o podstatné věci.
Vezměte si třeba osobní problémy. Dlouho váháte, a když nakonec dospějete k odhodlání se svěřit, váš protějšek si zcela nezaujatě řeší třeba poslední nákup. Určitě to bude někde levnější.
Mně se podobné věci stávají jak na běžícím pásu. Prostě asi proto, že poslouchám. Nebo se o to alespoň snažím. Potom na moje problémy už ani nedojde. Popravdě řečeno, někdy mi to moc nevadí, protože nikdy není jisté, co z řečeného půjde bez vašeho vědomí zase někam dál. Někdy ale ano.
Samozřejmě vím, že je to trochu nefér. Jestliže někdo nechce poslouchat, tak ho k pozornosti nepřinutíme. Ale k zamyšlení by to vést mohlo.
Představuji si to tak, že by se určité rozhovory legálně nahrávaly, aby se pak mohl udělat rozbor smyslu vyřčeného. Pravda, ke zvýšení sebevědomí by to jistě nevedlo, spíš naopak. Z tohoto hlediska by bylo lepší, kdyby existovalo jakési univerzální delete. Vyřčené bláboly definitivně zmizí a vydolovat je z harddisku dokážou jen těžce zaplacení odborníci. Ale kdo by si platil za záznam vlastní blbosti, že?
Někteří z deletovaných by si ale mohli stěžovat. Dneska, kdy si po americkém vzoru lze stěžovat na kde co, bych se ani nedivila. A najmout si na to právníka z Plzně, aby to bylo rychlé.
Možností ovšem vyvstává víc. Když totiž začnu přemýšlet o rozhovorech se svými nadřízenými, musím si přiznat, že ztrácím jistotu, jestli by takový delete měl význam. Pak by totiž nastalo výhrůžné ticho, protože často nic jiného než výhrůžné blbosti neslyším.
Přesto musím přiznat, že bych to velmi často uvítala. Jenže to bych pak deletla celou školu a ještě řadu dalších přidružených souborů.