Jak se cítíte je v poslední době vrchol kreativity mnoha reportérů a zpravodajů.
Jak se cítíte?
Jak asi, chce se odpovědět, ale místo toho většinou zazní klasické: Určitě.
Kupříkladu takový atlet, právě vyčerpaně vydechuje za cílovou čárou, kam doběhl jen silou vůle a gravitačního zrychlení. Lapá po dechu, nohy se mu třesou, v očích smrt a mikrofon.
„Jak se cítíte?“ zahřmí do jeho osobní zóny reportér, který na tenhle okamžik číhal jako dravec na kořist.
Odpověď?
Určitě jsem chtěl vyhrát. Případně ve štafetě, určitě jsme bojovali. Určitě jsme do toho dali všechno.
Určitě – hlavní slovo všech sportovních rozhovorů.
Přímý přenos, kde si nejspíš nahluchlý televizní divák zacpe uši, protože to je zoufalé a pořád dokola.
Představme si opačnou situaci. Uznávaný profesor po hodinové přednášce o kvantové mechanice. Nikdo ho nenutí do sportu, aby ještě cvičně zaběhl stovku na čas. Nikoho to ani nenapadne, umí mluvit, nemusí umět běhat. Proč to není naopak je mi záhadou
Nechápu, proč sportovce nutíme do nějakých sofistikovaných dialogů?
Je to asi vina právě reportérů, nemyslím si, že by nějaký sportovec toužil po doběhnutí do cíle nebo o přestávce stěžejního zápasu ještě diskutovat, proč jim to nejde a jak se cítí.
Určitě.
Reportéři, kteří mají sportovní zážitek zprostředkovat, většinou ovšem disponují tak uzoučkou škálou otázek, že by se vešla do popisku k dětskému pexesu.
„Jak se cítíte?“ zní univerzálně, ať už někdo vyhraje Ligu mistrů, zlomí si nohu, nebo mu umře tetička. Co na to říct?
„Skvěle, pane redaktore, konečně se mi splnil sen! Celý život jsem toužil po zlomené lýtkové kosti a teď se to podařilo!“
Ještě nikdy se nestalo, že by, kupříkladu zpovídaní pozůstalý, po klasické novinářské otázce:
„Jak se cítíte?“
zavýskl radostí: „Parádně! Konečně jsme se ho zbavili, čtyřicet let jsem se těšil, až natáhne bačkory!“
Zajímalo by mě, jak by asi takový novinář reagoval. Čeká své určitě a najednou tohle?
No, to se asi nestane, a tak tuhle otázku budeme slýchat pořád. Po zápase, po pohřbu, po dopadu asteroidu.
„Jak se cítíte?“
No, já právě teď docela dobře. Určitě jsem ráda, že jste si to přečetli. Určitě jsem to psala s nadšením. Určitě…
Máte to podobně, že vás dráždí nějaké otázky?
Jak se cítím? Dneska jsem se při čtení bavila :))
OdpovědětVymazatUž jsem alergická na otázky typu: jak se máš, jak to jde, od člověka, se kterým se vidím třeba 4x týdně. A pokaždé stejná otázka.
A pokaždé viditelné neposlouchání, to je další prvek, který vnímám:-) Děkuji, Majko. Příjemný den přejeme:-)
OdpovědětVymazatNo jo, žvanění posloucháme rádi, o obsah nejde. Když jste zmínila sportovce, všimla jste si, kolik toho moderátoři namluví, ať se na obrazovce děje, co se děje? Nezavřou ústa a jedou a jedou, a to v jakémkoliv sportu. Když si to však rozeberete, většinu tvoří bezobsažná sdělení nebo popis toho, co vidíme, mnohdy jejich řeči nedávají smysl, často podávají lživé informace, v tom fofru si toho málokdo všimne. (To mám od někoho, kdo to z tohoto pohledu soustavně sledoval a zkoumal.) Pokud jde o mě, při fotbale v televizi například snižuju zvuk tak, abych moderátorům nerozuměl. :-) A cítím se při tom báječně…
OdpovědětVymazat