čtvrtek 29. května 2025

Ať chceme, nebo ne.

 Poplatky.  

Věčné téma.

 Evergreen.

Nebude to dnes o těch v silničním provozu ani o těch bankovních. Bude to o těch, které si platíme za možnost dívat se na televizi. Přesněji řečeno, za možnost dívat se na Českou televizi. Třeba i když se na ni nikdy nepodíváme. 

Nebo se podíváme. Ale rozpačitě. Nebo s nostalgií, protože program občas vypadá, jako by ho někdo vytáhl z archivní krabice s nápisem „Retro - zachovejte klid a sledujte dál“.

Od května se poplatek zvýšil. 

O patnáct korun. 

Dramatické slovo „zvýšení“ u takové částky působí možná směšně. Ale ono nejde ani tak o těch patnáct korun. Jde o princip. Vždycky to tak nějak skončí u principu, byť tentokrát to naštěstí není ten Vyšší.

Já osobně platím. Protože televizi sleduju. Rozhlas poslouchám. A dokonce jim i důvěřuji, 

v rámci možností.

 Ale co mi trochu (hodně) vadí, je to, že platit musí všichni.

I ti, co o ČT nikdy neslyšeli. 

Nebo je nezajímá. Nesledují ji.

 A proč? Protože – jak se praví – mají možnost se dívat. 

Skvělá logika. Mám možnost plavat v moři, tak ať zaplatím cestu k oceánu. Mám možnost si koupit kolo, tak ať přispěju na cyklostezky, i když trpím rovnovážnou poruchou a padám i ze židle.

Ale dobře, říkám si, dejme jim ty peníze. Ať to tedy stojí za to.

 Jenže pak si zapnu televizi. A co vidím? Opět „Pelíšky“ (a ano, mám je ráda – ale pořád?), dokument o Českém ráji z roku 2003, a stopadestáté opakování Televarieté.

 Jasně, kvalita něco stojí. Jenže  v ČT to berou doslova, že stojí. Protože se vůbec nehýbe. Už roky.

A do toho se neustále připomíná, ( působí to na mě jako něco mezi žebrotu a vyhrožováním) že když nezaplatíme, nebude tvorba, nebude kultura, nebude demokracie. A nejlépe – nebude nic. 

Jenže zároveň se dozvím, že ředitel televize, kterého odvolali, dostal nejprve odměnu. Malou, prý. Jen několik set tisíc. A pak ještě dvanáct platů jako odstupné. 

A mezitím se z televizního veřejnoprávního éteru vytrvale ozývá: 

„My nemáme peníze! Musíte všichni přispět!“ 

No, nevím. Možná by stačilo o jedno odstupné méně?

A tak si říkám – co ti lidé, kteří se opravdu nedívají? Co jim televize nedává nic? Ti, kteří si místo Otázek Václava Moravce raději přečtou knihu nebo jdou ven? 

Mají možnost se dívat, ale nedívají se. A stejně platí. Možná i s větším znechucením než já. Protože já jsem aspoň ten divák. 

Ještě. 

Ale asi i mně jednoho dne dojde trpělivost a přestanu ji sledovat…!

Jenže je to na nic, protože poplatek televizi budu muset platit i tak. Protože mi zůstane ta možnost…

No, nevím…




 

2 komentáře:

  1. Souhlasím do posledního puntíku.

    OdpovědětVymazat
  2. Mám podobný problém s chápáním tohoto nařízení. Televizi mám, ale na českou se nedívám a na tu zahraniční opravdu velice sporadicky. Nemám na to čas :-)
    Zato rádio poslouchám, když jsem v domě téměř celý den. Tak mě celý ten humbuk okolo ČTV přijde, že jsme rukojmí v kontroverzním konfliktu!

    OdpovědětVymazat