Den blbec

 Jsou dny, kdy se zdá, že vesmír testuje moji schopnost zachovat dekorum. 

Zprvu to vždycky vypadá nenápadně. Ráno se probudíte, nic nebolí, káva se nevylije, pes je ochotný venčit se v klidu a rychle, zdá se, že všechno v pohodě  stíháme.

A pak to přijde. Vesmír zavelí:

 „A teď tam pošli exota!“

První byl cyklista. Zralý pán ve sportovním dresíku a na kole, které by mu možná záviděli

i někteří účastníci Tour de France. Jenže místo Alp brázdil Stromovku a zvonil jak tramvaj v poruše.

Měl zřejmě pocit, že když má dres a sluneční brýle a jede na kole, patří mu svět. Děti, psy 

i maminky s kočárky …...Nadával průběžně úplně všem, které míjel.

I my s Torinkem jsme si odnesli pár výživných poznámek o tom, kde bychom neměli bejt,

A zatímco maminky s jejich „harantama“ posílal na dětské hřiště, nás se psy většinou přímo do patřičných míst. 

Zjevně jsme jeho cykloegu leželi v žaludku víc.

 První magor po ránu většinou nic neznamená, byť tenhle nedělní mohl být varováním, že volný den nebude bez mráčku.

Hned za ním přichází dáma s mopsíkem. Elegantní, upravená, s vnoučkem, ale tvářila se tak, že si potřebuje na někom zchladit žáhu. Los evidentně padl na nás.

Vystartovala po pejskovi, zjevně ve snaze ho odkopnout.

Musela jsem zasáhnout a ač jsem se nechtěla s někým v neděli ráno dohadovat, nešlo to jinak.

Prý jsou podle jejích zkušeností jezevčíci agresivní, tak se proti nim preventivně vymezuje.

Musela jsem se tedy rázně slovně vymezit vůči ní, byť pár facek by byl určitě lepší. A mohla bych se pak bránit, že podle mé zkušenosti jsou některé báby arogantní, tak se proti nim preventivně vymezuji.

 „No a pak už to jelo. Agresivní řidič, který měl asi alergii na červenou (tu na semaforu), muž u samoobslužné pokladny, který nadával pokladně, prodavačce a nakonec i všem kolem sebe… Bazén narvaný, hlava na hlavě. Sauna spíš studená než rozpálená.

Když jsem pak večer rozbila oblíbený hrnek, přišla mi to vlastně jako mírumilovná tečka za nepovedenou nedělí.

Ale dobrá zpráva je, že den blbec má taky konec. Dá se přežít. 

Většinou pomůže horký čaj, pes přitulenej u nohou a vědomí, že zítra třeba potkáte někoho úplně jiného – třeba prodavačku, která vám popřeje hezký den, dědu na lavičce, co podrbe Toriho za uchem a dodá: 

„To je ale krásnej kluk.“

/ I když má růžový obojek a mnozí říkají že je to holka/

A vy si řeknete: „Jo, dneska to půjde.“