Tomu věřím. Vlastně bych chtěla věřit, hlavně kvůli
zachování duševní rovnováhy. V jisté
fázi společenských kontaktů stále totiž existuje reálné nebezpečí, že se při
střetu s hloupostí, arogancí či nespravedlností pořádně rozčílím a nadhled
je v trapu. K tomu, abych vyletěla jak čertík z krabičky už
samozřejmě nestačí tak málo jako kdysi, ale pořád určité impulsy nezklamou.
Spirálu mých výbuchů většinou zastaví až magická apatie. To se pak člověku uleví,
zklidní se a znovu začne tvrdit, že má v podstatě nadhled.
Mimochodem, i s nadhledem se člověk může vytočit, což
ovšem neznamená, že by hledání nadhledu bylo zbytečné. Někdy to přitom není zas tak složité. Stačí kapka
rezignace a je to tady. Dochází mi to hodně pozvolna, ale o nadhled nepřestávám
usilovat.
Pravda, pořád mě trochu zlobí, že nejde o trvalý stav, ale
co je dneska trvalé, že ano?
Já v podstatě nechci rezignovat, ale kolem je tolik
věcí, které jednoho vyvádějí z míry, že bez určitého nadhledu a apatie
nelze se stavem současnosti koexistovat. Vaše negativní emoce se stabilizují,
utlumí a zároveň se zvedne radost ze života. Třeba z toho, že se
nerozčilujete nad již zmiňovanou všudypřítomnou hloupostí, arogancí, ostrými
lokty, hamižností. Nebo vás nechává v klidu nevzdělanost ve veřejném
prostoru, plebejství či arogance moci. Člověk je pak v klidu a v podstatě
může být pořád jen příjemně překvapený. S nadhledem.
Myslím, že mít nadhled, je skutečná výhra. Aspoň pro mě by
byla. Čas od času se jím obaluji a cítím se báječně. A pak zase bouchnou saze….
Žádné komentáře:
Okomentovat