Válka

Vzhledem k mým ob (časným) výletům na venkov se občas dostávám do tradičního sporu venkov versus město, v Čechách ještě zpestřený celonárodním sportem : všichni versus Praha, přičemž Brno samozřejmě protipražskou ligu suverénně vedeJ.

 Člověk se stane účastníkem oné nevyhlášené války ani neví jak. Stačí poznávací značka na autě a může se stát cizincem, náplavou nebo nedej bože, i skutečným nepřítelem z města. A že jsou i tací, co si takového vetřelce rozhodně nenechají stát na „své vlastní“ ulici J.

 Moje pozorování rozdílných návyků lidí z různých aglomerací je většinou úsměvné. Zůstanu- li u automobilů, tak zatímco Pražáci neumí jezdit bez semaforů, mimopražští zase mají pocit, že jim patří celá vozovka v obou směrech. Tudíž když se ploužím středočeskými okreskami a řítí se proti mně nějaký domorodec, velmi často to vypadá, že mě vytlačí až do potoka. A když zjistí, že mám pražskou značku, okoření svou jízdu vítězným úsměvem, aby mi dal najevo, kdo je tady na silnici pánem.  V bezpečí pražských semaforů se situace obrací, jen bez mého vítězného úsměvu, neb za volantem mám vždycky plné ruce práce J. Není pochyb, že jde o nevyhlášenou válku. Mnozí to tak opravdu prožívají. Vím to, protože jsem párkrát byla autem i v Brně J.  

   Koneckonců, nejde jen o dopravu. Vlastně se podobných rozdílů dá najít dvanáct do tuctu. Stačí vzít třeba češtinu, která by na našem miniaturním zeměpisném prostoru mohla být všude stejná. Pokud ale nejsme striktně spisovní, stává se něco zvláštního. Najednou jako bychom se nemohli domluvit. To, co pro někoho zní jako roztomilý akcent, je rudý hadr do koridy pro jiného.

Existuje příliš mnoho nářečí a narušuje se tak rovnováha. Tedy minimálně v tomto úhlu pohledu. Z hlediska znalosti cizích jazyků jsme na tom naopak nejhůře z celé Evropy. Možná proto, že vynakládáme velké úsilí, abychom si porozuměli ve vlastním jazyce, nezbývá energie na studium jazyků cizích. I filmy si pro jistotu nadabujeme, abychom si naše nářeční spoje nezatěžovali poslechem cizího jazyka, který by se, nedej bože, mohl usídlit v našich neuronech.

Pak se divte, když naší hlavní starostí je vymezit se vůči jinému regionu.

Zajímavé je, že když se člověk přesune z jednoho do druhého, stane se amébou a s novým prostředím dokonale splyne. Dokonce mnohdy potvrzuje pravidlo, že poturčenec horší turka. J

   Jedna tato moje teorie se potvrdila nedávno v pražské MHD. Do metra se nahrnula skupina mladých lidí z Ostravy, což šlo naprosto přesně identifikovat dle kratkeho přizvuku. Šlo zjevně

o studenty, měli nocovat někde v Dejvicích (nešlo přeslechnout, rázem jich byl plný vagón). Svými obřími batohy docela terorizovali své spolucestující, kteří se rázem rozdělili na dvě skupiny. Jedna shovívavě sledovala jejich nadšení z Prahy, metra, jezdících schodů i z toho,že  - cituji:

„ Vylezli jsme z vlaku a hned šli do metra, pořád jsme pod střechou a už jsme přejeli půl města, tý jo…“

 Druhá přezíravě vnímala jejich akcent, neznalost poměrů i to, že je svým hlukem i batohy dost obtěžují.

Pravda, když mě chlapec při svém svatém nadšení málem srazil báglem do kolejiště, také jsem nebyla zrovna nejspokojenější, ale jinak jsem se, asi vzhledem k víkendové pohodě, hlásila k první skupině. Docela mě ostravská skupina pobavila. Nebo potěšila? Viděla jsem v jejích očích ten úžas a nadšení, které tolik kontrastovalo s lhostejností těch (i mou), kteří se tu denně valí do práce.

To je důležité si uvědomit. Že nové impulsy nás obohatí a není třeba proti nim bojovat.

  Některé příčiny sporů by mě samotnou totiž ani vůbec nenapadly.  Mnohé ale popuzuje jen samotná existence těch druhých. Pak hledejte něco jako kompromis. Těžko se objevuje. Leda, že podobné napětí nevnímáte. Nebo přesněji, snažíte se nevnímat, protože někdy to prostě přehlédnout nelze.

Abych ale nebyla nějak mravoučná nebo negativní. Ve skutečnosti mě podobné pozorování docela baví.  Je zajímavé sledovat, čím se lidé vymezují, ať už vědomě či podvědomě. Třeba taková venkovská hospoda o víkendu, místní versus víkenďáci, to je skvělý studijní materiál...

  Žiji ve městě, ale kořeny mám venkovské. Troufám si tedy tvrdit, že se dokážu vcítit do obou skupin. Často se pobavím i zkreslenými představami, které jedni o druhých tvrdošíjně prosazují. 

Někdy se ale asi vymezuji i sama, stala jsem se dokonalou amébou.

    Jen v Ostravě jsem asi snadno odhalitelná J.