Občas provokuji ráda. Lehce, slovně. Třeba, když ve vinárně
žádám po vzoru pana Hornička deci Muller a deci Thurgau. Nemíchat, prosím.
Obsluha, většinou již klasiků neznaje, na mě pak hledí jako na exota. To
v lepším případě. Většinou ale jak a úplného blba, kterému oni, cool
kluci, vůbec nerozumí. Někdy ale vyvstane kouzlo nechtěného. To, kdys stejného
efektu docílím neúmyslně, náhodou. Jako onehdá. Jdu po Milady Horákové a dumám
o jakémsi jazykovém oříšku. Nořím se do staré češtiny, v duchu samozřejmě.
V tom mě do očí udeří výzva, že zde nabízejí burčák. Tož zajdu, napadne mě
okamžitě. A stále v duchu se svými jazykovými hříčkami vstupuji do šenku.
Chvíli tápu, šero je pro můj slábnoucí zrak již určitou zkouškou, je třeba se
rozkoukat a zorientovat. I číšníkovi pár okamžiků trvá, než mě započítá mezi
svoje hosty. Nu a na dotaz, cože chci, tak nějak automaticky odpovím, že „kráčejíc po ulici unavená rozhodla jsem se
koštnout nabízený mok.“
Asi si chvíli myslel, že mu nadávám či mluvím marťansky.
„Co si přejete?“
Opakoval poněkud nevlídně. Tím mě nahodil zpět do reality.
„Burčák bych si dala.“
„Dvojku?“
„Ano.“
„OK“
Už si rozumíme, i napětí zmizelo. Hezky česky to jde.
Staročesky už ne. I když to OK a hezky česky….
Ale dobrá, jinak to nejde. Uznávám, že taková staročeština je trochu
nenormální. Na druhu stranu, je to stejný komunikační nešvar, jako jj, omg, lol….
Prostě, všichni máme své úchylky.
Ale burčák byl tedy skvělýJ
Občas provokuji ráda. Lehce, slovně. Třeba, když ve vinárně
žádám po vzoru pana Hornička deci Muller a deci Thurgau. Nemíchat, prosím.
Obsluha, většinou již klasiků neznaje, na mě pak hledí jako na exota. To
v lepším případě. Většinou ale jak a úplného blba, kterému oni, cool
kluci, vůbec nerozumí. Někdy ale vyvstane kouzlo nechtěného. To, kdys stejného
efektu docílím neúmyslně, náhodou. Jako onehdá. Jdu po Milady Horákové a dumám
o jakémsi jazykovém oříšku. Nořím se do staré češtiny, v duchu samozřejmě.
V tom mě do očí udeří výzva, že zde nabízejí burčák. Tož zajdu, napadne mě
okamžitě. A stále v duchu se svými jazykovými hříčkami vstupuji do šenku.
Chvíli tápu, šero je pro můj slábnoucí zrak již určitou zkouškou, je třeba se
rozkoukat a zorientovat. I číšníkovi pár okamžiků trvá, než mě započítá mezi
svoje hosty. Nu a na dotaz, cože chci, tak nějak automaticky odpovím, že „kráčejíc po ulici unavená rozhodla jsem se
koštnout nabízený mok.“
Asi si chvíli myslel, že mu nadávám či mluvím marťansky.
„Co si přejete?“
Opakoval poněkud nevlídně. Tím mě nahodil zpět do reality.
„Burčák bych si dala.“
„Dvojku?“
„Ano.“
„OK“
Už si rozumíme, i napětí zmizelo. Hezky česky to jde.
Staročesky už ne. I když to OK a hezky česky….
Ale dobrá, jinak to nejde. Uznávám, že taková staročeština je trochu
nenormální. Na druhu stranu, je to stejný komunikační nešvar, jako jj, omg, lol….
Prostě, všichni máme své úchylky.
Ale burčák byl tedy skvělýJ
Žádné komentáře:
Okomentovat