Profesor

 Asi bych dnes, v čase vlastně  bytostně historickém, ráda krátce vzpomenula historika, kterého jsem měla ráda. Vážila si ho a vnímala ho jako někoho, kdo dějinám nejen rozumí, ale umí je i vykládat. 

Profesor Robert Kvaček. Nedávno zemřel v požehnaném věku 91 let. 

Jeho přednášky bývaly vzrušující cestou za poznáním, plné aha efektů (alespoň pro mě), konečně mi něco docvaklo. Aha, ono je to takhle. 

Jiné úhly pohledu. 

Byl geniální vypravěč. S fenomenální pamětí.  Viděl v historii lidi.Představoval dějiny v příbězích, což mám ráda. Tak dějiny vnímám. Možná i díky jeho přednáškám.

A k tomu všem velká moudrost, laskavost a nadhled. 

Vnímám ho jako ikonu. 

Je mi líto, že už tady není, byť se dožil krásného věku. Vždycky, když někdo takový odejde, mám pocit, že svět je zase o něco chudší místo. 

Vím, má řadu následovníků, ovlivnil velké množství lidí. 

Ostatně, mezi současnými historiky je tolik lidí, co tvrdí, že v jejich zájmu o historii on byl stěžejním bodem. Neznám jiného, o kterém by se v tomto duchu v takovém množství hovořilo. Takže následovníky má. 

Nicméně, on byl originál. A skoro si myslím, že neopakovatelný.

Hrozný..

 "To není jako vyluštit sudoku v neděli po obědě," mohl by konstatovat slavný Champollion, který rozluštil slavnou rosettskou desku a stal se tak zakladatelem egyptologie.  

Dávné texty z desky dešifroval minimálně osm let.

   Není ovšem jediný, kdo luštil dávná písemná či jazyková tajemství. Někteří patří do panteonu světových celebrit, jiní jsou známí jen úzkému kruhu zasvěcených. 

Moc se mi nechce věřit, že do druhé kategorie patří i náš slavný orientalista Bedřich Hrozný, ale když se někde / kromě Lysé nad Labem/ na něho zeptám, většina lidí krčí rameny. 

Ostatně, když jedna historička šla o něm vykládat do médií, moderátorka, která jí měla klást otázky, se ve dveřích ptá, kde že má pána?

„Prosím?“ diví se kolegyně, která žádný doprovod neavizovala. 

„Nu, kde máte pána, mám tady v papírech..“ mrkne reportérka do připravených textů, dle kterých má simulovat odborný dialog, ..."že přijdete vy s Bedřichem Hrozným?“

Co na to říci? 

Na to nelze v podstatě smysluplně reagovat. 

Stejně jako na fakt, že jeden z našich nejslavnějších klínopisců, který rozluštil jazyk starých Chetitů, je širší veřejnosti v podstatě neznámý.

 Možná by to letošní výročí jeho narození mohlo malinko napravit. Je to totiž 145 let od jeho narození, takže takové půlkulaté jubileum.

 Na svět přišel 6.5. 1879 v již zmiňované Lysé nad Labem. Rodina evangelického faráře, do které se narodil jako páté dítě, mu poskytla intelektuální zázemí. Studoval na gymnázium a posléze na univerzitě, což není nic neobvyklého.

 Výjimečné bylo jeho jazykové nadání.

 On byl polyglot, což není nadávka, jak si někteří myslí. Je to schopnost lehce a rychle se učit nové řeči.

 Bedřich údajně ovládal dvacet různých jazyků. Tedy byl minimálně dvacetkrát člověkem. Krom „běžných“ evropských jazyků  či klasické latiny a řečtiny, prý bravurně ovládal i ty, které nám, laikům, zní dost exoticky, tedy hebrejština, perština, sanskrt, araménština a další. Je to v podstatě dost logické, jinak by ony klínopisné tabulky z dob dávné Mezopotámie vyluštil asi dost těžko. 

A nepotřeboval k tomu ani tak dlouhou dobu jako Champollion, zvládl to během roku. V roce 1915 mohl slavnostně oznámit, že tabulky přečte. A nejenže přečetl, ale i o tom napsal řadu publikací a nastartoval další bádání o životě ve starověké Mezopotámií. Jako Champollion Egypt, tak Hrozný přiblížil a objevil Evropě a světu  Chetity a Mezopotámii.

 Květnové výročí tudíž stojí za připomínku života tohoto zajímavého badatele. A vlastně 

i statečného člověka, údajně měl za války vyrazit německé vojáky z fakulty. A hnal je pěkně česky, slovy :

“ Ven, darebáci!“ Jste na akademické půdě, ven!“

Jeho autorita byla zjevně silná, stejně jako charisma. Vojáci srazili paty a odešli. Asi tím zachránil i některé studenty před zatčením. Takže nejen vědátor, ale i hrdina. 

Je tudíž zajímavé, tedy sociologicky, že ho moc neznáme. Čeho si jako společnost ceníme?

Není to jen Bedřich Hrozný, ale třeba Antonín Holý či kupříkladu Eva Zažímalová či Eva Jiřičná. Většinově nic. 

Zatímco takového Jaromíra Jágra ( nic proti němu) znají všichni. 

A to určitě národ aktivních sportovců nejsme, víc nám jde gaučing a komentáře. Přesto to tak je...

Je to jistě zajímavý námět pro nějakou sociologickou studii. 

Mým dnešním cílem je ale jen docela obyčejně připomenout výročí narození profesora Bedřicha Hrozného, který rozluštil jazyk Chetitů. Jak prosté, že?

A můžete třeba vyrazit na výlet do Lysé nad Labem, myslím, že si svého rodáka považují 

a jeho muzeum za návštěvu stojí.

 

 

 

 

Pražského povstání

 Asi to svádí k projížďce metrem a vystoupit na Pražského povstání. A tam se formou ankety zeptat, proč se ta stanice jmenuje jak se jmenuje. 

Pro děti je to často - bohužel dokonce někdy i až krátce před maturitou - takový až aha afekt. Docvakne jim, proč je v Praze stanice Pražského povstání, ulice 5. května či most Barikádníků. 

Ale dětem to toleruji, s dospělými většinou tak shovívavá nejsem. 

Ale žádnou anketu dělat nechci a metrem také nikam nepojedu. Spíš mě zaujalo, že letos vznikne pomník pražského povstání. 

V dnešní době, kdy si vytváříme k pomníkům  prapodivný vztah, je to možná i trochu kontraproduktivní. Na jedné straně pomníky bouráme, na té druhé vytváříme, abychom je pak zase bourali. 

Já osobně pražské povstání obdivuji. Ti lidé mohli sedět doma, místo toho vyrazili do ulic. Mnozí položili svoje životy. Pomník měl zcela jistě stát už dávno. 

Teď tedy bude, ale je možné, že nějaká vládní garnitura ho zase zruší. Nebude to in. Ostatně, mnozí přímí aktéři povstání by mohli vyprávět, jak se jim společnost za jejich statečnost a nasazené odvděčila. Třeba Karel Kutlvašr. 

Ostatně, i Albert Pražák by mohl přispět svojí troškou do mlýna. A nebyl by sám.  

Nicméně, dneska je výročí, tak připomínáme. A nemusí to být zrovna pomník. Podle mého je nejhezčí a nejlepší připomínkou lidí a povstání jako takového krásný český - respektive československý - seriál Byl jednou jeden dům. 

Letecká havárie

 Před sto pěti lety zemřel Milan Rastislav Štefánik. Slovenský politik a cestoval, šaramantní muž, zakladatel republiky. První republiky, která by asi bez jeho společenských kontaktů vznikala poměrně složitěji. A bůh ví, zda by vůbec vznikla. 

Nedožil ani čtyřicítky. Zahynul při letecké havárii, o které dodnes slovenští konspirátoři tvrdí, že byla českým atentátem. Že ho Češi sestřelili. 

Faktem je, že jeho nehoda ze 4.5. 1919 není stoprocentně objasněná a tím pádem tedy nahrává mnoha různým spikleneckým teoriím. 

Po pravdě, je dost těžké se v tom vyznat. Samotnou mě překvapilo, kolik různých vysvětlení jeho tragického konce se nabízí. 

Sebevražda, nevolnost, selhání stroje, požár na palubě, 

Spolehlivě to objasněné není. Faktem je, že jeho smrt v tak mladém věku, ještě nevyjasněná, z něho rychle udělala mučedníka. A to, že jeho pohřbu se nezúčastnil ani Masaryk ani Beneš, určitě vyvrácení konspiračních teorií nepomáhá. 

O deset let později byl slavnostně zpřístupněna Štefánikova hvězdárna na Petříně, takže je to letos  kulatých devadesát pět let. Asi to nesouvisí, nebyla to úlitba bohům, jen se to tak sešlo. A vede mě to k pohrávání si s myšlenkou souvislostí. Nemám ambice se přiklánět k nějaké teorii ohledně vraždy či sebevraždy či obyčejné nešťastné náhody. Spíš mě láká představa, jak by se asi jeho kariéra vyvíjela nadále? Bez jeho osobních kontaktů by to Masaryk s Benešem měli při budování podpory ohledně vytvoření republiky dost těžké. Ovšem vztahy Beneše / ostatně, dost mstivého, myslím si / a Štefánika nebyly moc dobré. Tak jak by asi dopadl? Udělal by kariéru? Stal by se nepohodlným?  Inicioval by rozbití Československa nebo by ho naopak bránil? Byl by politik nebo vězeň? 

To jsou otázky s oním kdyby, co většinou nemají historici rádi. Mě to ale baví a když je dnes to výročí, tak je zajímavé se ptát. 

Skončil jako hrdina a mučedník. 

Možná by dopadl mnohem hůř? Někde na smetišti dějin, jako úplně zapomenutý... Nebo naopak. A pak bychom neměli na Petříně hvězdárnu s jeho jménem, ale třeba ...žádné mě teď nenapadá, ale mohl by to být kupříkladu Anděl, Štych, Hlad... A nebo třeba Beneš nebo Masaryk. 

Ale máme Štefánika. Už devadesát pět let. Historie je prostě pořád plná zajímavých příběhů:-)

Koukám na televizi

 Dlouho jsem to tušila, ale s postupujícím časem je to čím dál jistější, na televizi se skoro nikdo nedívá.

Respektive skoro nikdo mladý. 

Potvrzují to občasné rozhovory s dětmi a studenty, kteří se na dotaz ohledně televizní tvorby tváří dost nechápavě.

Proč by se měli jako dívat?

Není důvod jim nevěřit.

Televizní marketéři si to sice z nějakého záhadného důvodu odmítají připustit a neustále se jako Sisyfos snaží přilepit mládež k obrazovkám. Nebo alespoň k i vysílání.

Marně, logicky.

Dneska letí úplně jiná média než televize, což je v měsíci, kdy se u nás připomíná výročí jejího spuštění, pro televizi asi smutná zpráva. 

Ale takový je život. 

V padesátém třetím, když vysílání zahajovali, to byla logicky velká sláva. Skoro zázrak. Malá blikající bedýnka, většinou jedna v ulici či v paneláku. Na sledování se pořádaly sousedské seance.

Taková zpráva může dnešní konzumenty virtuálního světa skoro až zaskočit. Jako že se jdu k sousedům koukat na telku? To je tedy trapný😊…

 Zdá se neuvěřitelné, že jde jen o sedmdesát let. V historii jako když mrkneš…

Nabídnout dětem povinně sledovat nějaký film, jako tomu bývalo kdysi, dnes samozřejmě není možné. Doporučit ano, přesto to většinou ignorují. Staré filmy jsou pro ně většinou moc pomalé, málo akční. A ty moderní zase sledují všude jinde, jen ne v televizi. Ostatně, 

i mobil je dnes lepší příjemce než byl kdysi v televizním pravěku samotný televizor. Společné sledování programu už rovněž dávno nepatří k vyhledávaným rituálům.

  Otázkou zůstává, jak tedy s televizním vysíláním naložit, aniž by se člověk dostal do rozporu s nějakým zákonem, když kupříkladu poplatky platit prý budete muset ať televizi máte nebo ne.

Jestliže může být něco zákonem vnucováno, neznamená to také, že mohou přijít další vynutitelné (nebo naopak zakázané) platformy? Není to nežádoucí precedens?  A jak vlastně s takovým přístupem nakládat?

Každý psycholog vám potvrdí prastarou pravdu, že většinou nejvíc stojíme o ty, co nás moc nechtějí. Ve vztazích.

Tedy otázka je taková, zda si něco podobného může dovolit i veřejnoprávní médium, které nejvíc stojí o mladé, kteří se na televizi ale fakt už dávno nedívají a opravdu o ni nestojí?

A ti, co ji sledují, ať už – překvapivě – se zájmem, nebo prostě z nutnosti, protože nic jiného jim nezbývá, tak ti vlastně televizi vůbec nezajímají. Pořád dokola jim servíruje jakési okoralé menu normalizačních filmů či nějakých blbostí, straší je čímkoliv je možné, ale

 o nic smysluplného se nesnaží.

Naopak, honí se za nějakou chimérou, jako pes za ocasem. Chce k televiznímu vysílání přikovat mladou generaci. Takové nabírání vody cedníkem, ale to zjevně nikomu nedošlo. Nebo došlo, ale proč to nedělat i nadále, za veřejnoprávní peníze a zvyšující se poplatky je to jistě lukrativní činnost.

Takže zbývá asi už jenom dovysvětlit, jak je možné, že všudypřítomná reklama zapleveluje 

i veřejnoprávní program, byť v kabátku sponzora vysílání? Divné, ne?

  Znám mnoho diváků, kteří na sledování čehokoliv rezignovali právě kvůli reklamám. Ovšem v obcházení zákona jsme tady u nás velmistři, tak proč nemít nějaké reklamy i na veřejnoprávní obrazovce, že?

Navíc to celé vypadá tak, že navzdory nesledování budou muset platit zvýšený koncesionářský poplatek všichni. Není zjevně obrany.

 Na druhou stranu si říkám, že někdy ten pohár přetéci musí. Tak třeba tomu bude nyní. Protože kdyby se pořád jen ustupovalo, kam by to asi vedlo?

Květnový koloběh života

 Ač je květen vnímám jako měsíc lásky, nabízí také poměrně velké množství zásadních, v letošním roce kulatých, výročí úmrtí. Jako by tím chtěl potvrdit životní koloběh. Nelze v roce hudby, tedy české hudby, neakcentovat ta muzikantská jména, která nás právě v květnu kdysi opustila. Jako první se samozřejmě nabízí Bedřich Smetana, kterého každoročně připomíná Pražské jaro svým zahajovacím koncertem. Letos je to tedy kulaté výročí, zemřel před sto čtyřiceti lety. Ale v květnu odešli skládat hudbu do nebeského ansámblu i Antonín Dvořák či Vilém Blodek, před patnácti lety pak kupříkladu I Waldemar Matuška. Ale i jiné obory v květnu ztratily své velikány. Tragicky zahynul Milan Rastislav Štefánik. Zemřel kardinál Josef Beran nebo malíř Josef Váchal. Zdá se tedy, že kvetoucí máj s sebou nese i smutné dny. Ovšem ze své podstaty nedovolí klesnout k nějakému pesimismu. Je to měsíc plný květin, hudby a vizí. Navzdory všemu. Překonal i hrůzné první máje, alegorické vozy a mávání na stojící potentáty. Zlomil i dávnou pověru o svatbě v máji, která nesla do roka máry. Dnešní máj naopak svatbám docela přeje. Je to přeci jen, hlavně měsíc lásky. Tak se mějte láskyplně. A s láskou vzpomínejte i na ty, co už s námi nejsou.

Račte vstoupit

Račte vstoupit, říkává se radostně v romantických filmech. Výzva má symbolicky vyjadřovat radost z návštěvy, upřímně ji vítáme a nabízíme prostor ke společnému pobytu a strávení času.

Skutečnost ale není tak jazykově vzletná. Račte vstoupit se už asi běžně moc neužívá, přesto mě s letošním květnem tak nějak automaticky napadá. Račte vstoupit symbolicky zaznělo před dvaceti lety a zvalo nás do EU. Chtěli jsme tam. A dokonce tehdejším referendem většinově rozhodli, že vstoupit chceme. Prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní byl tehdy s evropskou příchutí.

 Bude i letos. Jubilejní. Dvacetileté soužití je už nějaká doba. I pro manželství je to jubileum. Slaví se porcelánová svatba. Račte tedy vstoupit na její oslavu.

O porcelán je totiž také třeba náležitě pečovat, aby i nadále vydržel v plném lesku.

 Je sice zjevné, že někteří si s tím faktem moc neví rady, zvlášť, když není pochyb, že být součástí celku znamená nejen určitou stabilitu a rovnováhu, ale zároveň i nějakou vlastní aktivitu a snahu. Není to jen račte vstoupit a berte si.  

Vydržet s někým dlouhé roky vůbec není jednoduché. Ale zatím se to daří, což lze vnímat jako pozitivní fakt.

 Při přípravě oslav vstupu do evropských struktur sinavíc lze hezky uvědomit, jak čas letí jako bláznivý. V kolektivní paměti lze totiž ještě poměrně snadno vystopovat myšlenkové mapy ohledně touhy po tom patřit do Evropy.

Pak se sen splnil a dnes mám pocit, že si ho dokonce někteří, ba i mnozí, už zase nepamatuji. A mají nové sny. Přitom ten evropský není z historického hlediska zas tak vzdálený.

Z lidského ale asi ano. A proto je výročí a s ním spojené oslavy důležité. Připomenout si ty důvody, proč ano. Oslavit a zaradovat se. A jít dál, ruku v ruce. Jako když po svatbě s přívlastkem porcelánová míříte k té stříbrné.  Takové to vzletné, račte vstoupit na další kus společné cesty. A rovnou od prvního května. S polibkem pod rozkvetlou třešní s jubilejní evropskou příchutí.

 Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

 

 

 

Na hranici

 V dubnu se můžeme ocitnout na mnoha hranicích. Kupříkladu na hranici zimy a jara, někdo je na hranici bídy či naopak za hranicí svých možností, cestovatelé stále ještě přecházejí hranice bez závor a omezení.

 Stěžejní roli v dubnových zvycích pak hraje hranice na čarodějnice. Živé už díky bohu neupalujeme, nicméně zvyk upalování čarodějnic na hranici přetrval v kolektivním povědomí do současnosti. Upalujeme mnohdy fiktivně, když oběť dostaneme za hranici zoufalství. Oheň na hranici je dnes už vnímán symbolicky, očistně. Jako že se radujeme nad koncem zimy a netrpělivě vyčkáváme nadcházející měsíc lásky. Zapálí se oheň. Minulý režim, který lidové zvyky intenzivně mýtil, leč naštěstí nevymýtil, dubnové ohně někdy nazýval vatrou přátelství a míru. V podstatě šlo o to, že se vlk nažral a koza zůstala celá. Nepálily se čarodějnice, ale oheň a lidové radovánky zůstaly zachovány. Ne snad, že bych chtěla lobbovat za nějaké vatry či dokonce zvyky z minulého režimu. Ale proti pálení čarodějnic mám ostré výhrady. Ten termín mě dráždí už roky, zdá se mi krutě necitlivý. Jako kdyby se nějaké lidové slavnosti v budoucnu zaštítily termínem monstrprocesy.  Nebo nějaké jiné hrůzy. Protože upalování lidí hrůzné bylo, proto se mi nechce tolik rozšířený zvyk poslední dubnové noci nikterak glorifikovat. Navzdory tomu, že duben sám si určitě takovou ohnivou tečku nezaslouží. Je to vlastně měsíc plný naděje, tudíž lze v souvislosti s ohněm na jeho konci spíš přát, ať jde o naději žhavou a hřejivou. Aby nás přenesla na hranici veselejší a zářivější části roku.

A pokud se ohňů na konci dubna nemůžeme a nechceme vzdát, je zde varianta návratu ke starým keltským tradicím, že jde o Beltain, tedy svátek ohňů jako oslava plodnosti. Na hranici mezi dubnem a měsícem lásky není lepší inspirace a důvodu k oslavě. 

Májky

 Někde na vesnicích se krom přípravy na oheň chystají i májky. Budou se asi mnohde brzy  stavět. Jako symbol jarních slavností. 

Nevím, zda jde o zvyk či o tradici, někde už je totiž zcela zapomenutý. A jinde zase staví aniž by věděli, co to vlastně symbolizuje. Prostě zvyk. Hezký. 

Když v tuto dobu projíždíme po středočeském venkově, mnohde stojí. Na Moravě nebo ve východních Čechách je jich jistě mnohem více. 

Má to být ozdobený kmen stromu. Ostatně, kdysi na Letné s jedním kmenem stromu chodil takový podivín. Míval ho celoročně, asi jako hůl. Jen v květnu na něj navázal barevné stužky, prý má chodící májku. Už zmizel v propadlišti dějin. 

Podle wikipedie má májka přinést do vsi lesního ducha a požehnat jí. Ale to je víc v anglosaském světě. Často ještě spojováno s lesním králem a královnou.

V Čechách nejde tolik o strom, jako o holý kmen. Ozdobený věncem s fábory. Dřív se navíc májka musela celou noc hlídat, aby ji ze sousední vsi neukradli. Také se stavěla před okny vyvolené dívky. K tomu ale dneska asi slouží víc sociální sítě než ohoblovaný kmen stromu.

Přesto jich ale v českých městech postává poměrně velké množství. Asi dobrý signál ohledně toho, že pořád ještě nějaké osobní soužití a tradice potřebujeme a vyhledáváme. Alespoň já to tak vidím.

Motýle

 V poslední době nešlo nezaznamenat debatu o využití veřejného prostoru. Instalaci soch. Konkrétně teď jde o motýlí přehlídku na fasádě  socialistického Máje, kterou vytváří David Černý. 

Památkáři a část veřejnosti s tím nesouhlasí. 

Další část  zapojené veřejnosti adoruje výtvarníka, takže nadšeně souhlasí. 

Zbytku je to upřímně jedno, takže možná ani neví, co se děje. 

Je to víc mediální diskuse, mě ale docela zaujala. Ta síla médií. A obdiv sprosťáctví, které se nese v podtextu. 

Není to  určitě první spor o umístění nějakého uměleckého artefaktu do veřejného prostoru. Nejde jen o Davida Černého. Nové věci se tady prosazují těžce. Většinou se to děje divoce, emoce víří. 

Bylo tomu asi tak vždycky.

 Četla jsem o vášních, které kdysi vyvolala stavba Obecního domu. Něco v duchu toho, že tak hnusná stavba nemůže hyzdit prostor vedle vznešené Prašné brány. 

A dnes jde o respektovanou kulturní památku. 

Ostatně, ani Tančící dům nebyl vítám s otevřenou náručí. A Kaplického knihovna bohužel tím odporem neproplula a na Letné nestojí. 

   Takže vždycky to budí nějaké vášně. Zajímavé je, že většinově se těm změnám asi víc bráníme, na první dobrou je nechceme. Asi nám chybí nějaká odvaha, kreativita či smysl pro krásu. Nebo smysl pro dobrodružství? Nevím, Třeba knihovny na Letné dodnes lituji, že nevyšla, ta mě hodně bavila a líbila se mi. 

Co se týká Černého motýlů, tak nevím. Dosud jsem jim nevěnovala pozornost a na Máji bude příjemnou změnou cokoliv, myslím si. Zaujala mě až ta tolik omílaná televizní debata. A to, jak uznávaný umělec zůstává i v pozdním věku arogantním nezdvořákem. Takovým zastydlým puberťákem. A co kdysi působilo možná sympaticky a zavánělo mladickou odvahou a rebelstvím, vypadá nyní jako zatrpklost stárnoucího bručavého dědka. 

Osobně nemám některá jeho díla moc v oblibě. Něco mi přijde vtipné, neotřelé, rebelské. Něco je zajímavé a má to myšlenku. Asi i výtvarnou hodnotu. Ale něco, ba skoro bych řekla že mnohé, je postavené na prvoplánovité vulgaritě, laciném populismu a čas to nemilosrdně odvane. I slavná žena objímající domy na Rohanském nábřeží je toho takovým důkazem. Na mě to tak působí. 

To je asi vlastně dobře, umění má být o pocitech, ale ze strany umělce asi taky trochu o obhajitelných pocitech. Nebo má mluvit beze slov. Úplně nesdílím vizi, že když dojdou argumenty, pošlu všechny kolem do patřičných míst . 

 Navíc, vzpomínám blahé paměti, kdy jedna moje studentka psala seminární práce právě 

o zmiňovaném "mistrovi". Pojala to jako rozhovor s ním. Práci napsala hezkou, ale když vyprávěla, v jakém byla šoku z toho, jak strašně je vulgární a sprostý, skoro jsem jí litovala, že ten osobní rozhovor musela absolvovat. Takže mistr se prostě neovládá nikdy, takže to, že byl v televizním přenosu hnusný na kurátorku, není vlastně žádné překvapení. Skoro se nabízí myšlenka, že televize, která ho tam zvala, to čekala a přistupovala k tomu s myšlenkou, že bude šou a zvedne se sledovanost. I taková devótnost moderátora, který to nijak nereguloval, nechal to rozjet, tomu nasvědčuje.

 Takže takhle se u nás diskutuje o instalacích ve veřejném prostoru. Když nevíte kudy kam, jste sprostí. Případně nazvete oponenty komunistou. 

Ale musí se to dít ve světle kamer a za přítomností médií, aby to budilo náležitou pozornost. Protože jinak po tom ani pes neštěkne. Jako třeba dílo stejného mistra v Kobylisích v metru. Válí se tam kýble a mopy, nazvané Poločas rozpadu. V okamžiku, kdy si všimnete popisku a dojde vám, že nejde o zapomenuté náčiní pracovníků úklidu, kterým právě padla, zjistíte, že jde o umělecké dílo nazvané Poločas rozpadu. 

A o tom se v médiích nediskutuje. 

Nechci tedy dělat rozbor jeho umělecké hodnoty, osobně mám pocit, že tady spíš překáží než inspiruje, ale do médií neproniklo. A mě by vlastně jen zajímalo, jak by se o nim vedla debata. Asi stejně, jako na téma motýle:-).

 Takže tím zavírám dnešní kulturní okénko, které je asi hlavně o kultuře vyjadřování a společenské diskuse, i když navenek to vypadalo, že šlo hlavně o motýle:-)

Poslední zvonění

Pro mě  po dlouhé době první poslední zvonění v novém prostředí. 

Úplně jiné, než jsem dosud znala. 

Tradice je stejná, přesto pro každou školu vlastní a neopakovatelná. 

Tady to bylo celé dopoledne. 

Veselé a uvolněné. Bez zbytečné devastace. Nic se neničilo, nevyhazovaly se lavice z okna. 

Kreslilo se po spolužácích, to asi každý bral jako tradiční recesi. Nečmáralo se po zdech ani po zemi. 

Zpívalo se. Každá maturitní třída měla svou píseň. Prostě se loučili s písní na rtu. 

Ve finále jim celá škola zazvonila a zatleskala při jejich "posledním" školním odchodu ze střední školy. 

Teď už jenom zkouškově:-)

Bylo to vtipné a milé. 

 

Černobyl

Vždycky mi to v tento den naskočí. Automaticky. Bouchnul Černobyl.

Moje úchylka na data tomu napomáhá. Ač si o sobě rozhodně nemohu myslet, že jsem znalec či dokonce krotitel čísel, matematika není moje silná stránka, data si pamatuji tak nějak mimovolně. Automaticky. Vždycky se nějak vynoří. 

Není to tedy jen dnešní katastrofa, i jiná data tam jsou. 

To dnešní je jen takové historicky symbolické. Katastrofické, byť si myslím, že dneska už to nikoho vůbec nevzrušuje. Co je to, nějaká bouchlá elektrárna, když dneska může bouchnout daleko větší nálož?

Tehdy se o tom pro jistotu zase vůbec nemluvilo. Ticho po pěšině. Navíc hezké počasí, velké přípravy na první máj. Jako by se nic nestalo. Jak pravil Karel Kryl, rylo se hubou v zemi, takže to více měně prošlo. Nikdo nikoho nehnal k zodpovědnosti. Jel se dokonce Závod míru, kolem Kyjeva, aby se ukázalo, že vzduch je čistý. Docela by mě zajímalo, kolik tehdejších závodníků je ještě dneska naživu!

Dneska je tedy výročí. Jaderné.  Takové memento mori

A také vzpomínka na Guernicu. Z roku 1937. Kdy bylo vybombardováno, jen tak, baskické město Guernica. Kdo zná Čapkovu Matku, má k tomu i ty emoce. Je to dneska dramaticky historické datum.

 

V bazénu

 Jít si zaplavat se víceméně dá vnímat jako sport. Pro kavárenské povaleče určitě.

 A to i v případě, že plavete jako paní radová. Nebo se cácháte v dětském oddělení, hlídáte děti na tobogánu a užíváte si teplé vody. O to drsnější je pak přechod do "dospělého" bazénu, ale dá se to obejít přes saunu:-).

Chodím plavat ráda. 

Navíc, bazén není daleko, je snadno dostupný, takže vlastně u nosu. Byl by skoro hřích ho nevyužívat. 

Jde o nenáročnou a vlídnou sportovní i relaxační aktivitu. 

Ale i zajímavou sociologickou sondu, alespoň v okamžicích, kdy mám chuť a zájem pozorovat okolí a přemýšlet o něm. 

Třeba o tom, jací návštěvníci vyhledávají bazén a plavání? 

Jsou dny, kdy mám pocit, že zaplavat si přijel nějaký odtučňovací kurz. Bazén se zaplní lidmi s nadváhou, neřku-li s obezitou, a vody je rázem víc než obvykle. 

Lze to pochopit z toho úhlu, kdy si říkám, že plavání je ideální sport pro tyto typy lidí. Ovšem z jiného úhlu pohledu, kdy si říkám, proč jsou tak obézní, když mají alespoň snahu se hýbat? O tom, že by všichni byli nějak nemocní, metabolicky, se mi nechce spekulovat. Tolik se jich na jednom místě sejít nemůže. 

Určitou odpověď nabízí zdejší občerstvení, plné smažených jídel, přeslazených nápojů a rychle ohřívaných uzenin. A že je tam vždycky narváno. Takže pokud už nějakým nedopatřením něco vyplavete, rychle to doplníte u bazénového baru.

Takže odpověď se celkem jasně rýsuje. 

   Opozitem k tlusťochům jsou závoďáci. Záměrně neříkám závodníci, protože nejde 

o oficiální trénink ani závod. Je to o odpočinkové bazénové plavání. V tomto konkrétním případě o předvádění se. Protože tito závoďáci disponují plavkami a brýlemi nejnovějších značek a na kraji bazénu si okatě seřizují ty nejchytřejší hodinky, které trh nabízí. Plavou totiž na čas, tak to musí všichni vědět. Nekonečně dlouho si rovnají brýle, kontrolují čas a pak šup, už to sviští. A na druhém konci padesátky se to opakuje. Ještě s rozhlédnutím, jestli všichni viděli.... 

 Další skupinou jsou krafající kámošky. Šinou si to plaveckými drahami, pěkně vedle sebe 

a s hlavou vysoko nad vodou, aby si nenamočily melírovaný účes. Docela se tedy motají do cesty, ale to jim většinou nikdo neříká, dají se obplavat. Ony to stejně dlouho nevydrží, velmi brzy se nalepí ke kraji bazénu  a krafou tam. A nejsou to vždycky jen důchodkyně, jak by se třeba nabízelo. Prostě dvě kámošky si šly pokecat a naložily se u toho do chlorované vody. Lepší to zní, byly jsme si zaplavat, než prokecaly jsme celé odpoledne. 

Pak jsou typy, zaplavu a jdu. Rituál. Nebo rutina. Těžko odhadnout. 

Další se zase chtějí naučit plavat, tak mají instruktora. Trénují. Pro mě překvapivé, že i tady to jsou lidé napříč věkovým spektrem. I staří se chtějí naučit plavat. A to je hezké!

Někteří zase jen usilovně ve vodě cvičí, ale neplavou. To se také někdy pokouším, ale nemám ten drive na přitahování kolen k břichu a ani se u toho nepohnout. 

 Pár jedinců zase jenom skáče či se potápí. 

Je toho prostě dost, co jeden bazén nabízí. Baví mě to pozorovat a vytvářet vlastní laické sociologické sondy do společnosti. Asi to s tím naším vztahem k pohybu nebude tak zlé. 

Stejně zajímavé je ale třeba i zjištění, že nás, co nejsme nějak potetovaní, je opravdu málo. Některá tetování na vysportovaných tělech jsou samozřejmě zajímavá, jiní lidé ale dost nápadně připomínají omalovánky, a to už neshledávám ani zajímavým a většinou ani esteticky hezkým. Někdo je doslova počmáraný, jako by tatér pracoval pod vlivem. 

 Komické jsou ale kresby na těch neudržovaných tělech. Když se z původní něžné sedmikrásky stane obří slunečnice.... 

Tady se většinou opravdu neubráním protočení očí, to snad ne. 

Ale ano. A čím dál víc. 

Takže v podstatě je nejlepší jen plavat a plavat a plavat a nedělat žádná pozorování či studie. Protože něco je fakt síla. 

Hadi a štíři

 Dneska vylézají. Možná už dávno vylezli, pokud se tedy řídí počasím. 

A teď pěkně cvakají zuby, protože je pořádná kosa.  

I když vlastně hadi moc zubů na cvakání asi nemají, snad jen ty jedové. A štíři asi taky budou převážně bezzubí. Tedy ti zvířecí.

 Lidští hadi a štíři mohou pěkně cvakat. Někteří dokonce i těmi jedovými, respektive u lidí spíš jedovatými. 

Možná proto se v dubnu rodili diktátoři, tedy hadi a štíři.  

Je to taková náhodně zajímavá číselná hříčka, že se dvacátého dubna narodil německý tyran a dvaadvacátého ten ruský. Tedy Hitler s Leninem. Vždycky mi to přišlo zvláštní, že takoví dva mizerové mají dost podobné číslo v datu narození. A kdyby se mezi ně nevtěsnala anglická královna, už by tu byla konspirace, že v tento dubnový čas opravdu lezou ven ti nejhnusnější štíři tohoto ideologického typu. Ostatně ani Napoleon III., který se rovněž narodil dvacátého dubna, nebyl žádný dobrák od kosti. Ovšem k o osmdesát let mladšímu Hitlerovi měl hodně daleko. 

Je to celkem zvláštní úvaha, která mě v souvislosti s hady a štíry leze do hlavy. Navíc nemá žádnou pointu, jen taková číselně slovní hříčka pro dnešní den. 

Možná proto, že svatý Jiří by měl s podobnými démony bojovat a zničit je. Jak nám ale historie ukazuje, mnohdy se mu to moc nedařilo. 

V našich zeměpisných podmínkách střední Evropy je navíc poražen svatým Vojtěchem. Ve většině zemí se totiž jeho jméno připomíná 23. dubna. U nás ale musel ustoupit slavnějšímu světci, Vojtěchovi. Na Slovensku tedy tady. A pak ještě v Polsku, kde ho uctívají snad ještě víc než u nás. Máme tedy dva slavné světce za sebou,

Tak zůstaneme u klasického dnešního, že na svatého Jiří vylézají hadi a štíři... A slaví skauti, protože dnešek je také dnem skautů. Potkáte dnes mnoho chlapců a dívek se šátkem na krku. Den plný inspirace....

Na Vojtěcha...

 Svátek Vojtěcha patří k těm, které / alespoň myslím/ dlí ve všeobecném povědomí. Asi ne tak silně, jako Josef, o kterém  jsem onehdy psala. ...

Kdy že? No, na Josefa, přeci:-). 

Že když se řekne, je to na Josefa, každý ví, kdy. 

Na Vojtěcha to není asi tak silné, ale dost se tomu blíží. Mnozí vědí, které datum se skrývá pod Vojtěchem. 

A mě to vrací k naší nedávné návštěvě kláštera v Břevnově, který založil svatý Vojtěch.

 V roce 993. Tehdejší biskup Vojtěch, dnešní svatý Vojtěch, byl v podstatě asi rebel. Netuším, kam by ho jeho složitá osobnost katapultovala dnes. Zda by byl ve Vatikánu jako první český papež nebo zda by z něho byl kontroverzní pražský arcibiskup, který všechno ví a všechno zná. Mohl by být mediální odborník na církev či profesor na teologické fakultě. 

Mohl by i z církve vystoupit, protože byl v podstatě kariérista. Nebo naopak, byl by z něho televizní komentátor církevního dění. 

Učitel náboženství by asi nebyl, trpělivostí určitě neoplýval. 

Byl to vzdělanec, o tom žádná. Také ale paličák a egoista. 

Ale stopu zanechal. Poměrně výraznou. 

Břevnovský klášter je jednou z nich. 

Proto stojí za to o tom něco vědět.  

Přikládám  sem tedy studentský kvíz, vyzkoušejte, co o svatém Vojtěchovi, potažmo Břevnově, víte. 

A všem nesvatým Vojtěchům posíláme blahopřání:-)

KVÍZ 

Svatý Vojtěch

Kdy má svátek?

Jaké jméno při křtu přijal?      A________________

Z jakého pocházel rodu?

Jakou významnou funkci získal?

Kdo byl v tomto úřadu před ním?

Proti čemu vystupoval? _____________________, ______________________, __________________

S jakým panovníkem se dostal kvůli svým zásadám do konfliktu?

Do jakého řádu vstoupil a kde?

Jaké je heslo tohoto řádu? ___________ et _____________

Co se stalo v roce 995 na Libici?

Kdy, kde a jak Vojtěch zemřel?

Kde byly uloženy jeho ostatky a kdo je přivezl do Čech?

Jaké jsou jeho atributy (podle čeho ho na obrazech poznáme)?

 

Břevnovský klášter

Kdo založil Břevnovský klášter (uveďte dvě osoby)?

V kterém roce to bylo?

Jak se jmenoval první opat (představený kláštera)?

Kdo byl Vintíř?

Kde Vintíř žil a jaký zázrak učinil při hostině s uherským králem Štěpánem?

V jakém slohu je dnešní klášter a kostel postaven? Popište ho.

Jací slavní architekti se na stavbě chrámu podíleli (otec a syn)?

Komu je dnešní kostel zasvěcen?

S jakou bytostí bývá tato světice nejčastěji zobrazována?

Který slavný malíř je autorem obrazů v kostele?

V jakém slohu jsou stavby v podzemí? Popište je.

K jaké události došlo podle legendy u studánky zvané Vojtěška?

Co se stalo s klášterem v době komunistického režimu (1948-1989)?

Kdo byl Anastáz Opasek a jaký měl osud (po roce 1948 a po roce 1989)?