Současná situace mě, někdy i proti mé vlastní vycepované vůli, častěji vrhá do
minulosti.
Věci dávno zapomenuté, události pohřbené nánosem let, se znovu
vynořují, s konturami mnohdy jasnějšími, než poslední pedagogická porada.
A tak najednou bloudím po domě, kde se narodil
tatínek a který už dávno vlastní někdo jiný. Vidím babičku, kterou jsme
navštěvovali a jejíž dům byl pro nás zdrojem neskutečných dětských
dobrodružství. Dědeček byl jako kulak v padesátých létech vězněn, za
což bylo kdysi tatínkovi přiznáno finanční odškodnění v závratné výši sto
korun. Docela jsem zírala, když jsem onen dokument objevila v pozůstalosti.
Ale o tom nechci psát. Spíš o tom, jak dědečkovy stopy ( zemřel ještě před mým narozením) budily naši dětskou fantazii. Prolézaly jsme jeho statek, který si zachoval kouzlo minulosti a objevovaly věci, které dnes vévodí mnohým muzeím.
Moje probuzené vzpomínky nás vyprovokovaly k výletu
do míst, která jsem nenavštívila snad dvacet let. Projeli jsme vískou, kde jsem
kdysi prožívala neděle i prázdniny a něco se vrátilo. Znovu jsem viděla tu
holku, co tu prolézá staré venkovské budovy. I ta zapomenutá vrátka k potoku
jsem objevila. Něco ale bylo nenávratně pryč. Stála jsem na místě, kde kdysi
byla část naší chalupy, a nic.
Zapomenuto, vymeteno.
Jen pocit zůstal. Tady jsem kdysi byla. A něco hezkého
prožila....
Ono se to časem asi vrátí, s postupujícím věkem se ta
minulost připomíná mnohem intenzivněji.
Babiččinu kuchyň, kde byla ještě pec,
vidím naprosto jasně. A sebe, jako
malého cvalíka, tátovi na klíně. Obrazy, co jsem léta neviděla.
Nyní je vidím
jasně jako by to bylo včera. Jako to maminčino povzdechnutí: „ To tak uteklo........“
Jen vzpomínky nám zůstanou...
OdpovědětVymazatTo co prožiješ Ti nikdo nevezme:-))))JÁ................
OdpovědětVymazatJe asi přirozené, že člověk se v určité fázi života vrací do vzpomínek, do minulosti. Je v tom určitý druh nostalgie.
OdpovědětVymazat