Třídní schůzky

 Třídní schůzky jsou takový relikt minulosti, který na mnoha školách z nějaké setrvačnosti přetrvává, aniž by měl v současné době nějaký smysl. Všechno je v digitální podobě, neexistuje věc, kterou by rodiče neměli ve mailové schránce, v datové schránce, školní aplikaci či na nějaké rodičovské skupině. 

Přesto se musí jednou za čas sebrat a přes ucpané město se dostavit do školy. Jistě, prohlédnou si budovu, pohovoří s pedagogy, vidí se s vedením školy. 

To vše se dá ale i individuálně, podle dohody a zájmu, nikoli na povel s pod krycím názvem třídních schůzek. 

Navíc je dokázáno a letitými zkušenostmi potvrzeno, že pokud máte ve třídě někoho, o kom by se dalo říci, že je to problémový žák a bylo by fajn mluvit s jeho rodiči, tak ti zcela jistě nepřijdou. 

Dostaví se ti, kteří si vyslechnou vše, co mají na webu školy a zase mohou jít domů.

Vždyť dneska už ani špatnou známku dítě neutají. Doma jí vědí dřív, než se dítě vrátí do lavice. 

O poznámkách nemluvě. Ty se navíc dnes už ani nesmí dávat, takže se rodiče na třídních schůzkách většinou nedozví nic nového. 

Přesto tam musí. 

Ti naši byli včera. Na šestou a ze školy je vyhánělo zvonění v osm hodin. 

Nesnáším takové dny ve škole. Od osmi učit, pak celé odpoledne porada a pak třídní schůzky, u kterých já tedy mívám určitý pocit provinění, že sem ty rodiče ženu. Ráda si s nimi popovídám, ale vím, že jim neřeknu nic, co by nevěděli. Zdá se mi, že je to takové plýtvání časem. 

Leč, pravidla si to žádají, tak je ctíme a rodičovské schůzky tedy provozujeme. 

Ale byla bych mnohem raději, kdyby to zmizelo v propadlišti školních dějin. Stejně jako zmizela papírová třídní kniha, žákovské knížky či plno dalších věcí, které provázely naše školní dětství. 

Třídní schůzky se ovšem svého práva na místo na slunci drží zuby nehty. 

Tak uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.