Jak mohlo....?

 

Jak mohlo lidstvo tak dlouho existovat bez mobilních telefonů? 

Často o tom přemýšlím, zejména, když se ocitnu někde ve veřejném prostoru. Třeba v MHD, kde všichni sedí s pohledem přišpendleným k displayi. 

A v žádném případě nejde jen o mládež, je to napříč všemi věkovými spektry.

Některé situace mě dráždí, jiné mi lezou na nervy, něco sleduji s úžasem.

Dráždí mě to, jak mnohé matky vrazí mobil do kočárku, aby junior nezlobil. A sami pak do toho čumí taky. Místo, aby se tomu dítěti nějak věnovaly, zkusily ho zabavit jinak. Ne, řeší to mobilem. Ten funguje, ale co to s těmi dětmi udělá, bůh ví. Většinou je na takové mamince také vidět, že nebude nejostřejší tužka v penále, což mě zase vede k úvaze nad tím, zda zvýšená porodnost není v některých případech kontraproduktivní. Nechci zažít, až tohle jednou dorazí do školních lavic, generace odkojená mobilními chrastítky.

Leze mi na nervy hlasité telefonování všude na veřejnosti. V MHD, v kavárně, na ulici. V poslední době se navíc rozmohlo volání stylem, kdy mobil drží jako chleba s máslem.

 A do toho hovoří. Jako by si chtěl zároveň kousnout a zároveň u toho přednášel pro kolemjdoucí.

Nebo to mají ve sluchátkách a mluví do éteru, většinou dost hlasitě.

Stejně jako klasický hlasitý odposlech.

Koho to kruci zajímá? Zejména v tramvaji mám často potřebu se ohradit, většinou se nesetkávám s pochopením. Zjevnějsem ještě nepochopila, že veřejný prostor už dávno patří telefonním hovorům, videím, podcastům a všem ostatním zvukům, které si jejich majitelé potřebují pustit právě teď a nejlépe nahlas, ať to hezky slyší všichni kolem.

Jak to sakra měly generace před námi?

Na zprávu či dopis se čekalo několik dnů, týdnů, kdysi dávno i let. Dneska se mnozí hroutí, nebo jsou minimálně nervózní, když někdo neodepíše do pěti minut.

Telefonovalo se z budky a málokdo měl tolik drobných,aby se vykecával jako se vybavují dneska v tramvaji.

Ale není to zdaleka jen o telefonování.

S úžasem sleduji, jak všichni ujíždějí na trapných videích, na hrách nebo čímkoliv jiném, co na ně z mobilu bliká či kvílí. Vidím děti, jak nejsou ochotny od toho odlepit zrak. Nedávno jsem sledovala chlapce z primy, jak jde do školy. Zakopl, upadl, chvíli se zmítal na zemi, poté se mu povedlo vstát a pokračoval dál. A pořád čuměl do mobilu.

To snad už je víc než závislost? Je to nějaká forma evoluce??

Dospělí to ale mají stejně. Jdou po chodníku, čumí do toho. Sedí v mhd, často to vidím i v autě. Vždycky, když se někdo nerozjíždí nebo nečekaně zpomalí, je jasné, že i za jízdy čumí do mobilu.

Když se kolem sebe rozhlédnete, musíte to vidět také. Kde kdo jde s pohledem upřeným na display.

Vlastně je to dnes trochu paradoxní. Nikdy v historii jsme neměli tolik možností dívat se do světa, něco zažívat.

A kolik lidí radši jen čumí šestipalcový displej.

Tak si říkám: Jak to jen lidstvo mohlo tak dlouho vydržet? Bez mobilů.