Ztraceni v kontaktech

   Říká se, že změna je život. 

V případě mobilních telefonů je to ale život, který trvá zhruba dva roky, maximálně tři, pokud jsme odolní vůči svodům novějšího modelu.

Změna telefonu tak bývá záležitostí několika minut a většinou s sebou na první dobrou krom vyšší ceny nenese nic neobvyklého.  

Snad až na ztrátu čísel z telefonního seznamu.

Děje se to, alespoň tedy mně, navzdory tomu, že je všechno zálohované v cloudu, i postaru na flash disku, synchronizované přes účet, propojené s vesmírem a snad i s mimozemskou civilizací.

Přesto: některá čísla zmizí. 

Prostě nejsou. Jako by nikdy neexistovala. Možná si vzala dovolenou, možná byla na okraji databáze a sfoukl je digitální vítr.

A pak  přichází ta avizovaná změna. Nevíte, s kým komunikujete.

Kupříkladu se  objeví záhadná zpráva.

Třeba: „Ahoj, dík, bylo to fajn!“

Zpráva bez podpisu. Bez nápovědy. Bez šance.

Kdo jsi? 

Kolegyně z práce? Někdo z širší rodiny? Soused?

 Náhodný spoluvenčící, se kterým jsme včera krafali o příhodách našich pejsků?

Co vlastně bylo fajn?  Proč to bylo fajn? 

 A proč mám nutkání odepsat: 

„Taky!“ 

a doufat, že se další zprávou nějak dešifrujeme?

Většinou se na férovku zeptám, ale někdy na to nedojde a pak je z toho taková drobná detektivní záhada.

Oblíbenou disciplínou se tím pádem stává  dedukce.

Kdo píše „Čauky“ a kdo „Zdarec“?

 Kdo posílá smajlíka s pusou a kdo se drží suchého „OK“?

Občas to typický styl pisatele zachrání, protože někdo má opravdu nezaměnitelný jazykový otisk, ale často to bez přímé otázky nerozluštíte. Nebo alespoň já to nedokážu. .

Zvláštní na tom je, že jsme přesvědčeni, že všichni vědí, kdo jim píše. 

I když máme nové číslo, nebo jsme jim naposledy psali před rokem a tehdy jsme byli jen

 „Ten člověk s krabicí buchet z pracovní oslavy“.

Digitální identita je křehká věc. 

V realitě jsme rozpoznatelní, viditelní, hluční a nosíme nějaké oblečení, které nás identifikuje. 

Je to ta s červenou čapkou, kupříkladu.

 V telefonu jsme jen +420 s několika písmeny. 

A když zmizí číslo, zmizí i kus vztahu, alespoň dočasně. Než se znovu identifikujeme.

A tak si myslím, za všechny zmatené příjemce,  že není od věci se podepsat. Tedy v případě, že někomu píšeme jen občas a po hodně dlouhé době. 

Aspoň stručným přívlastkem „Jana z jógy“ nebo 

„David, soused“. 

Ušetří se tím  pátrání, a někdy i trapasů. kdy se kupříkladu do telefonu nejistě ptáte, protože číslo je vám nějak povědomé?

„Tati?“ 

„Tady ředitelka!!Vy nemáte uložené moje číslo??.

No měla jsem ho uložené, samozřejmě, ale odešlo do věčných lovišť spolu s posledním mobilem. 

 Takže, když vám i navzdory zálohování zmizí půlka kontaktů ,vítejte v klubu.

Potkáváme se v něm my zmatení, hledající,  čísla ztrácející, tipující. 

Možná se jednou sejdeme. 

Třeba v pět. 

Ale kdo to vlastně píše:-)?