středa 21. května 2025

Zombíci

 


Někdy je škola jako továrna. 
Ne že by tam vyráběli součástky (i když mnozí studenti tvrdí, že po čtyřech hodinách matematiky se cítí jako převodovka), ale ten provoz…

Ten je v mnohém průmyslový. 

Ranní směna začíná v 7:45, končí odpoledne ve čtyři, někdy i později. 

V zimním období tedy od tmy do tmy. 

V letním v dusivých vedrech.

Prostě továrna běží na plné obrátky. 

Výrobní linka jménem rozvrh přesouvá studenty z jedné učebny do druhé. Efektivně. Bez emocí. Bez zbytečných zastavení. A hlavně, bez úsměvu. Protože kdo by se smál na školní chodbě?

Studenti se sunou v houfech, někdy připomínají zombíky, někdy účastníky podivného tichého protestu. V očích někde sedí  apatie.

Před sebou mají viditelně jeden zásadní cíl: přežít, projít, mít to z krku.

Tváře bez výrazu, oči zakryté kapucí, v uších hudba, která jediná dává poznat, že "žiju", zatímco tělo plní pokyny jako robotická paže ve skladu Amazonu. Vlevo český jazyk, vpravo chemie, rovně test z matematiky.

Hlavně žádné emoce...

  I z výuky se občas stává zvláštní druh tiché dohody:  

Vy mi řeknete, co po mně chcete, já to řeknu zpátky, dostanu známku, a jdeme dál.“

O nějaké vášni pro poznání či objevování, nedej bože pro učivo, se nemluví, protože vášeň je podezřelá.

Je to zvláštní svět. 

Jakési paralelní vesmírné zřízení s vlastními zákony. Tabulkami, normami, výstupy.

Funguje to. Všichni vědí, co mají dělat. Někteří to i dělají.

  Mnozí studující si osvojili nadstandardní tajné dovednosti: jak vypadat, že poslouchám, když spím s otevřenýma očima. Jak stihnout projekt, co měl trvat týden, za dvacet minut v šatně. Jak složitý dějepis převyprávět ve třech emoji a dvou holých větách.

Kantoři totéž dovádějí k dokonalosti na poradách.

 Továrna běží, linka se nezastaví. Každý má své místo. Každý zná svůj kód.

 Originalita se toleruje v ročníkových pracích a na nástěnkách, jinak spíš překáží.

 Mnozí k tomu logicky cítí odpor, ale navenek šlapou jako hodinky.

Jen někteří, ti nejvíc podezřelí, se tváří, že je to ve škole i baví.

Ale těch je málo a ti ostatní je podezřívají, že nejsou z této planety.

A co druhá strana, učitel?

 Ten má tabulky.

 Snad na úplně všechno. Ne že by jim rozuměl, nebo je dokonce měl rád, ale když se do ní správně vejde, dá mu klíče ke školnímu štěstí.

Štěstím se rozumí klid na pracovišti a žádný bossing. Musí být splněné normy, tematické plány, švp a rvp a deadline stanovený na poradě. 

 Norma či nějaký doložitelný plán je ta svatá meta, za kterou ČSI inspekce uděluje kladné body. A to je svatý grál, když máte kladné body:-)

Zdá se to až temně depresivní. Zombíci, kteří se plouží mezi oprýskanými školními lavicemi. 

   A přesto se na těch temných dlouhých školních chodbách občas zableskne něco nečekaného. 

Úsměv. Pochvala. Pochopení.

Ve třídách se objeví empatická atmosféra. Najde se student, který se zeptá ne proto, aby získal body, ale protože ho to vážně zajímá.

Další student se zeptá dokonce na něco, co nesouvisí s testem.

A někdo mu odpoví.

Jiný se začne smát, doopravdy smát, uprostřed hodiny.

Učitelka si sedne na okraj lavice a řekne:

„Já to tak taky nesnášela, když mi bylo sedmnáct.“

A někdo to slyší. Ne přes sluchátka. Opravdu to slyší.

  V tu chvíli se továrna na okamžik zastaví.

 A místo jednoho dalšího hotového výstupu či záznamu do tabulky vznikne něco jiného: živý člověk, co se směje, ptá se, nebo se jen na té nekonečně dlouhé školní chodbě – nedej bože – na někoho usměje.

A to je pak hezké. Taková pohoda. Tichá, nenápadná.

 Netiskne se to ve zprávách z inspekce. Nevejde se to do školního řádu. 

Ale možná právě tahle chyba v systému je to jediné, co nás zatím ještě všechny zachraňuje.


Psáno jako fejeton pro školní časopis:-)




Žádné komentáře:

Okomentovat