Ujelo mi metro

 Skandální. 

Fouklo mi to rovnou před nosem.

 Navzdory překotnému úprku po jezdcích schodech, kličkováním v davu, který vyplivla souprava na peróně... dveře se zavírají a frnk. Funím na stanici, metro mizí v tunelu a já... já mám chuť buď hystericky brečet, nebo se pustit do dramatického sóla nadávek o nespravedlnosti vesmíru. Protože další vlak jede až za dvě minuty.  

Dvě!!!!

A minuty...

  Drobná nadsázka na úvod, ale v podstatě je to spíš popis každodenní pražské reality. Běh na metro či za tramvají. 

Mnozí pak zůstávají v ranním afektu rozčarovaně a viditelně naštvaně stát. 

Mně ujelo metro. 

Svět skončil. 

Nic už dneska nestihnu.

   Vlastně ani tak moc nepřeháním. Jsme teď tak nějak nastavení na sekundovou přesnost. Stačí minutu zpoždění a už saháme po mobilu, začínáme být nervózní, "Lítačka" dostává záchvat, a my s ní. 

Nestíhám, šílený....

  A co na to lidé mimo Prahu? 

Ti by se nám logicky vysmáli. Ujede jim autobus a oni mají čas nakoupit, pokecat se sousedkou a ještě upéct štrúdl, než přijede další. 

Bez auta jste mnohde mimo Prahu vyřízení. V Praze naopak vedou radní boj proti autům 

( tedy proti všem vyjma těch vlastních, která mohu vše, ale to jiná kapitola). 

Dnes jezdíme MHD

 Ve městě, kde spoj jede každých pět minut, se některým jedincům každé zpoždění zdá jako počátek existenční krize.  

A je takovým Murphyho pravidlem, že čím je lepší dopravní obsluha, tím existuje menší schopnost spotřebitelů zvládat realitu.

 Zkuste tuhle dopravní hysterii vysvětlovat lidem v Kralupech. Nebo v Horní Dolní, kde autobus jezdí dvakrát denně, jednou ráno, jednou odpoledne, a ještě jen ve středu.

V Praze asi zjevně v některých částech dne platí heslo: Když nestíháš, jsi mrtvej

 Ráno totiž navazuje tramvaj na metro, metro na bus, bus na vlak a vlak... 

 A pokud  vypadne jeden článek toho dopravního domina, mnozí  rovnou  mohou začít psát omluvenku do práce  nebo se objednávat terapii.

Jsme tedy v Praze rozmazlení? 

Samozřejmě že ano.

 Ale kdo by nebyl, když má komfort každých pět minut naskočit do vyhřátého vagonu, kde akorát občas přes ucho zacpané sluchátky zařve hlášení 

„Stanice Muzeum, přestup na linku A“.

Jinak dojedeš rychle a v pohodě na druhý konec města. Takřka hned.

Takže asi lze mluvit o rozmazlenosti. Zároveň ale také musím zmínit odolnost, odvahu a vytrvalost. Kupříkladu v případech, že se musíte prodrat do nacpané tramvaje. Nebo naopak, překvapeně zjistíte, že jede prázdný vagón. A ejhle, ov v něm sedí nějaký smraďoch, který zjevně jede zadarmo, ale revizor vždycky dělá, že ho nevidí. Co si také na něm vezme, to radši zkasíruje zmatené cizince.

Možná to tedy není ve všech bodech jen jakási městská  zhýčkanost. Jde i o přizpůsobení se situaci.

 Všichni jsme přetížení, běžíme z práce do školy, ze školy na nákup, pak na jógu, z jógy na nějakou důležitou a neodkladnou schůzku, kterou pak stejně zrušíme, protože nestíháme. 

To metro, které ujelo, není v tomto případě jen dopravní prostředek. 

To je symbol.

 Symbol toho, že zase nezvládáme. Že svět jede dál, a my zůstáváme stát na peróně.

A vlastně vůbec  nejde o metro. Jde o ten tlak. Na výkon. Na dochvilnost. Na stoprocentní zvládání dne.

Dvě minuty zpoždění zcela jistě nejsou  žádná tragédie. 

Ale někdy je to ta poslední kapka v hlavě, která už přetéká a pak je z toho kolaps. Minimálně ten nervový.

A tak příště, až někomu ujede metro a on se bude tvářit, že mu ujela i duše, zkuste místo ironie nabídnout empatii. 

A neříkejte „vždyť jede další“. 

On to ví. 

Jen teď na to nemá nervy.