Kostel svatého Vavřince

 Zajímavé a podle mého docela kouzelné místo v centru Prahy.  Takový mrňavý kostelík. Těsně pod Petřínem. 

Kdysi se tu pohřbívalo, kostel  je na na místě dávného hřbitova. Takové symbolické k mým současným dnům a pocitům. 

Bývala tu, kdysi dávno, i vesnička. Nikoliv lukrativní centrum Prahy, ale víska, která se údajně jmenovala Nebovidy. 

A také tady býval ženský klášter.

Z románského kostelíka se postupem času stala barokní stavba, pak byl zrušen a stal se z něho obytný dům. Patrně se tak řešila bytová krize devatenáctého století. 

Ve dvacátém století z kostela vznikl prostor pro kulturní vystoupení, nejčastěji hudební.

A nakonec se z něho, asi díky bohu, stala kulturní památka. 

Je to tedy místo zajímavých kulturních akcí. 

Třeba nabízí příležitost k setkání s Františkem Kreuzmannem, který svým neopakovatelným a kouzelným hlasem recituje a čte.

Připravil  literárně hudební večer. Tedy několik večerů, navíc je připraveno i adventní setkávání. 

Jeho listopadová četba odkazuje třeba na Jiřího Karáska ze Lvovic. Na starou Prahu. Je doprovázena dvěma hudebníky. 

Zajímavý počin. Souzní i s listopadovou náladou. Přes literaturu a poezii dává nahlédnout do hezkých historických prostor. 

 

Pětatřicátníci

 Jako malá holka jsem slova písně: „Pětatřicátníci, hoši jako květ,“  vnímala jako text 

o všech fešáckých mužích daného věku. 

Posléze jsem logicky zjistila, že jde o oslavný song mířící na vojáky slavného Pětatřicátého pěšího pluku rakousko-uherské armády. 

Navzdory tomu mi pojem pětatřicátníci pořád víc představuje nějaký číselný symbol než c. a k. armádu. Takový až generační přelom. Okamžik, kdy třeba poprvé začínáme malinko uvažovat o stárnutí. Nebo přinejmenším o zrání.

Je to takový zlomový čas, který s sebou nese zvláštní dynamiku. Už třicet pět?!

Člověk má v tom věku něco za sebou, je dávno dospělý, ovšem duchem- často i vizáží- pořád mladý, neřku-li i pubertální, ale zároveň už velmi často čelí otázkám, co ho čeká, co bude, jak se postará o svou rodinu,  co je pro něho důležité…?

Podobně to máme i jako celá společnost, když si letos neseme do listopadových dní výročí pětatřiceti let od revolučních událostí roku osmdesát devět. Už třicet pět?!

Uteklo to....

 Lidé jako pětatřicátníci jsou na jakémsi rozcestí, kdy jim dochází, že třeba některé cíle nebudou a nemohou být dosaženy. Ale pořád je čas a energie věci měnit.

 Může to platit i pro naši historickou zralost. Něco prostě asi už nedáme, to jsme prošvihli, ale pořád můžeme držet směr a hlavu vztyčenou.

Výročí logicky vybízí bilancování, sčítání dosavadních úspěchů a selhání, k diskusi

 o hodnotách, které nás vedou do budoucna. Každý svým úhlem pohledu.

Já jsem za sametový svátek ráda. Cítím potřebu ho oslavit, zapálit svíčku, připomenout si, že navzdory všemu žijeme v době, která je krásná.

   Je samozřejmě zajímavé, jak výročí pětatřicet let – v životě i politice – vnímají různé generace. 

Pro děti a mladé je to stáří, historie srovnatelná s pravěkem. Jiní to zase berou jako metu dospělosti a zodpovědnosti, starší generace pak na pětatřicátníky hledí jako na mladíky, plné energie a entuziasmu. A na třicet pět let od revoluce koukají nevěřícně. Fakt už je to tolik?

Zda dokážeme vnímat půlkulaté výročí listopadové změny jako čas plný energie a entuziasmu je asi na každém z nás, bez ohledu na generační příslušnost.  Pětatřicátníci jsme od letošního listopadu prostě všichni. 

Ať je tedy listopad měsíc jako květ, se sametovou stužkou svobody kolem křehkého stonku.

 A užívejme si oslav, abychom se nejen v listopadu cítili pořád jako pětatřicátnici...

 

 

Anežka Přemyslovna

 Její příběh je i dnes inspirativní a zajímavý. A její kanonizace znamenala předvoj revolučních událostí.

Dnes je výročí jejího svatořečení, které do Říma přitáhlo desítky tisíc československých poutníků. Navzdory tomu, že doba tehdy ještě cestování nepřála.

K cestování bylo třeba plno speciálních povolení, pokud člověk nebyl straník či nějak zvlášť loajální, pak mu to soudruzi povětšinou dost komplikovali. 

Proto fakt, že umožnili vycestovat tak velkému množství věřících, z důvodu mše na oslavu svatořečení, tedy vše, co dosud striktně odmítali, tak tento fakt již mnohé signalizoval a naznačoval. 

Lidem ale mnoho souvislostí dochází až ex post, tehdy se většinou jen divili a radovali, že se to podařilo a že vycestovali. Několik vlaků, desítky autobusů, tisíce aut a někdo i letecky. Prostě mraky lidí se přesouvaly do Říma. 

Nejvíc podezřelým se logicky mohl jevit zájem papalášů, kteří, jako komunističtí neznabozi, se najednou rozhodli zúčastnit se této mše svaté? 

Dokonce, pokud se nepletu, leteckým speciálem. Nu, jak vidno, dějiny zůstávají stejné, jen jejich kulisy se mění....:) 

Nicméně, kanonizace byla velkou událostí. 

Nedělní slavnost na počest Anežky České, tedy nejmladší dceři Přemysla Otakara I., byla nádherná. 

A myslím, že tehdy se poprvé veřejně hodně akcentovala dávná pověst, že až bude Anežka svatou, tak se české zemi povede lépe. Nevím, co si tehdy kdo pod tím představoval, ale po 17.listopadu tato pověst  nabyla na razanci. 

Jako že už konečně začíná být lépe. Že Anežka nastartovala ty změny. Že se plní dávná proroctví.... 

Nu, i dnes by asi někoho měli prohlásit za svatého.... 

I když Anežka si to určitě zasloužila. O její svatořečení se snažilo mnoho lidí napříč staletími, jako první myslím už Eliška Přemyslovna. 

A podařilo se až 12.11.1985. 

Dnes je to třicet pět let. 

Připomeňme si ji tedy. Ať už Anežku samotnou, nebo slavnost, která se tehdy na její počest konala.

Srovnávání

 Všimla jsem si toho už dávno, s Tobiášovým odchodem to jen znovu cinklo na bolestivou strunu. 

Šlo o úmrtí, pro mě bolestivou ztrátu. Jenže reakce společnosti je většinově taková, že jde „jen o psa“. 

Často také přišlo okamžité srovnávání, to je mi líto, ale mně umřel…. 

A už to jelo....

Je mi jasné, že odchod blízkého člověka je těžší, náročný, však už jsem i několikrát zažila, ale zejména v počátcích je smutek prostě velký i při odchodu psího parťáka. 

Nechtěla jsem nic srovnávat. 

Přesto lidé srovnávali. Někteří to tak totiž dělají i v případě lidí. Jako by tím porovnáním, čí ztráta je větší, ten druhý dosáhl nějaké úlevy? 

On to bude spíš asi takový národní reflex. Častý, zažitý, byť rozhodně ne zrovna šťastný. Prostě vždycky někdo vytasí svou vlastní trabli, jako že to měl ještě a ještě horší.

Nenaslouchá! Porovnává...

Je to možná i proto, že mnozí neví jak reagovat, nebo naopak chtějí ukázat nějaké pochopení, ale mně to mnohdy přijde jako až nevhodné trumfování se v tom, že oni tu bolest mají větší a třeba ji i lépe zvládají....

Vede to (u mě) k tomu, že přestávám ty pocity sdílet, protože se dočkám nějaké nevyhlášené soutěže. 

A to vůbec nechci spekulovat o nějaké prapodivném sobectví, neschopnosti na chvíli (třeba jen krátkou) odložit své vlastní problémy a plně (nebo alespoň trochu) se vcítit to pocitů druhého.

Přesto srovnávací hierarchie u nás existuje. Jistě si toho všimlo víc lidí než jen já. 

  Přičemž zároveň je všude plno psychologů a jejich vysvětlení, že každý člověk má jinou míru citlivosti, jinak to prožívá, že základní je vyslechnout. A když nevím, co říct, naslouchat....A ne soutěžit, čí ztráta je větší, horší, náročnější. 

Každá je přeci velká, bolestivá a navíc jedinečná…? Nelze srovnávat.

Přesto se porovnává o sto šest. 

Je možné, že to nyní vnímám citlivěji, ale jsem skoro přesvědčená, že podobnou zkušenost má i mnoho dalších lidí. A tak to jen konstatuji, jako fakt, se kterým se lidé prostě setkávají. A někdy to bolí víc než jindy...

  

.

Klavírní festival

 V  Rudolfinu. 

Už to asi stačí pro představu  hudebního zážitku. Živé klavírní koncerty opravdových mistrů. 

Ten "náš" byl Francouz. Jean Eflam Bavouzet. Dvě hodiny klavírních skladeb. 

Ale festival Firkušného nabízí i jiné mistry a zážitky. 

Asi jako Firkušný sám. Jeho osobnost, život a dílo jsou natolik zajímavé, že by vydaly na román. Určitě se o něm dá mluvit jako o geniálním dítěti, vystupoval už v osmi letech. 

Studoval v Paříži, mimo jiné. A už v osmnácti koncertoval po celé Evropě. Před válkou se v koncertech hodně soustředil primárně na českou hudbu. Podobně jako můj další klavírní oblíbenec, Jan Heřman a jeho osud spjatý s hudbou.

Z válečné Evropy se dostal do USA, kde úspěšně koncertoval. Dokonce tak úspěšně, že se domů vrací jako největší český pianista všech dob. Tato sláva ale netrvala dlouho, přišel komunistický převrat. A znovu emigrace. Usadil se v USA, kde pokračoval ve své umělecké i pedagogické činnosti, zatímco tady se soudruzi aktivně snažili, aby se na něho zapomnělo. 

Revoluce ho zastihla skoro v osmdesáti letech. Přesto se s radostí domů vrací a s elánem koncertuje. S Kubelíkem v roce 90 šlo o nezapomenutelný zážitek. 

Ale i další koncerty a turné byly úchvatné.

V roce 1994 zemřel. V Nex Yorku, ale nyní jsou jeho ostatky v Brně. 

Česká televize, či spíše ještě Československá televize, natočila o jeho návratu dokument Návrat neztraceného syna. 

Dnes už Česká televize zajímavých dokumentů moc nenabízí. A asi ani nové netočí, má zjevně jiné priority. 

Proto hledání dokumentu nebylo na první dobrou. Drzé vyhledávače vás přesvědčují, že jste určitě hledali návrat ztraceného syna a nabízejí desítky jeho variant. Nakonec se ale vyloupne i dávný dokument Návrat neztraceného syna, ovšem Česká televize neumožňuje jeho přehrání!!!!?

 Inu, veřejnoprávní instituce současnosti.

Tak zpátky k umění a Firkušnému samotnému. 

Klavírní festival na jeho počest se v Praze koná od roku 2013. Vždycky je to zážitek. I letos byl. 

S francouzskou příchutí a šarmem.  I když, nějaké zajímavosti či lehké bizáry by se i tady našli. Třeba rusky mluvící hosté v teplákově bundě Adidas. 

Doopravdy.!!!!

Nevěřila jsem vlastním očím, měla jsem za to, že tato doba už je pryč. Přesto takový mužik seděl přímo za námi. 

A nebyl sám, Adidas byl často módním doplňkem i jiných. Sama jsem viděla dva...

   Návštěvníci asijského původu byli většinou vybaveni rouškami, čímž byli snadno identifikovatelní. Stejně tak je ale identifikovala skutečnosti, že si muži ponechávali čepičku na hlavě?! Asi jejich zvyk?

   Někteří hosté přišli skutečně ve velké večerní, jiní zvolili klasicky sváteční oblečení, někteří ale vypadali, že si odskočili z turistické trasy. Zdá se mi to pro Rudolfinum nedůstojné, ale doba je zjevně jinde a jak se říká proti gustu, žádný dišputát....

Jinak ale bylo publikum znalé a uznalé, naslouchalo, tleskalo na správných místech 

a koncert si  všichni užívali. 

                                     A Rudolfinum je krásné! A to je asi tak vše:-) 

Smetana

 Krátké zamyšlení nad Smetanou. Či spíše nad jeho filmovým zpracováním, které bylo průřezem jeho sexuálního života, nikoliv hudebního. 

Je to pořád dokola. 

Hledá se nový pohled, nejlépe senzační. Prý, aby to zaujalo mladé lidi. To je nejčastější argument. Tak bulvarizujeme, zrychlujeme, hledáme senzaci.... 

Když pominu, že mládež to stejně většinou nezajímá ( když jsem se namátkově ptala studentů gymnázia, kdo to viděl, tak se nesměle ozvali dva, z toho jeden se díval vědomě, druhý náhodou. Pak několik jich náhodně vidělo kousek, ale celé a cíleně už nikdo. Ani diskutovat se o tom tedy nedalo. 

Jistě, je třeba zlidšťovat ikony minulosti, i oni byli lidé z masa a kostí, jen mě někdy napadá, jestli to nepřeháníme...? 

A jestli tak lacině nepodceňujeme mládež, že reaguje jen na senzaci nebo něco lechtivého?

   Kdysi jsem v jakési historické debatě zachytila názor, že je to taková dobová záležitost, každá etapa si z hrdinů minulosti dělá svoje vlastní zrcadlo. Co zrovna rezonuje aktuální dobou, to si bere. Kupříkladu z obrozenců. 

Proto byla taková Božena Němcová za války víceméně zobrazovaná jako odbojářka, v padesátých letech jako budovatelka, jindy se akcentovala její chudoba či mateřství, dnešek ji potřebuje vidět jako sexuální dračici. 

   Smetana na tom je evidentně stejně. Buď je to nezpochybnitelná busta nebo sexuálně rozervaný nenasyta, který se prosouložil druhou půlkou devatenáctého století, protože jinak by ( podle tvůrců) nikoho dneska nezaujal. 

Prostě jejich vyfabulovaný příběh napasují na dnešek, včetně vyjadřování, chování, vztahů... Jen zamaskovaný historickými kostýmy.

  Zajímavé bude, v jaké poloze si budou tyto obrozence připomínat budoucí tvůrci? Pokud je tedy úplně nezavrhnou.

Já toho posledního Smetanu také  nezavrhuji, pan Neužil byl kupříkladu fyzickou podobou opravdu jako ten, kterého známe z oficiálních portrétů. A hrál to hezky, řekla bych. 

 Zdálo se mi to prostě účelné, chybělo mi tam víc jeho hudby, a po pravdě, to ryze současné chování některých postav mě místy dost dráždilo. 

   Ale celé je to jen takové zamyšlení, co vlastně ve veřejném prostoru s tou historií děláme 

a jak ji pořád spíš zneužíváme než abychom se z ní nějak výrazně poučili?

Tak, to byla taková dnešní dumka o ničem. 

Vyvolal ji Smetana jako sexuální predátor. 

I aktuální pocity smutku a zmaru. Ta Smetanova hudba je tak nějak nostalgicky podbarvuje, nabízí i únik. Takže vlastně stojí za připomenutí, zdá se mi:-)

Bídníci

 Všichni je známe, ale kdo z nás je skutečně četl? 

Zrovna tak se ptal moderátor večera Jan Kovařík ve Francouzském institutu, kde se křtila audiokniha Bídníci, kterou v nakladatelství Tebenas načetl Jan Vlasák. 

68 hodin četby k poslechu. 

To abych jela takřka kolem světa, když audioknihy poslouchám hlavně v autě. 

Ale zase je to zážitek. Pan Vlasák to načetl krásně. Ten tedy o sobě může říci, že knihu opravdu četl. Většina lidí ji totiž zná z různých filmových zpracování, z muzikálů, ale četl ji málokdo. Já tedy ano, ale je tomu tak dávno, že se dnes spíš řadím k těm, co si ji znovu rádi připomenou. 

Třeba jako audioknihu z Tebenasu, který krom takových mega knihy vydával i moje díla, což je vlastně pro mě velké potěšení. Takže pokud máte rádi Bídníky, tyhle nově vydané si lze nejen koupit na cd / cédéček je v balíčku sedm!!!/, ale i stáhnout k poslechu. Je to krásné.

MUD

 Aneb Muzeum umění a designu v Benešově. Místo, které asi není moc navštěvované, nikdy jsme tam vlastně nikoho moc nepotkali. Ale je to taková oáza klidu. Vždycky, když tam přijdu, mám pocit zklidnění, ticha a pohody. Je to takový balzám na nervy, hladivý klid. 

Při naší poslední návštěvě zde vystavovali obrazy Františka Januly, výtvarníka, který většinu života prožil v Paříži. Krásné. 

Hodně mě bavila historická expozice. Že se tady našly takové sochy, to je tedy překvapivé. Madona z Nespek? Stejně tak i Pieta... Krása,

Nás ale, asi i díky hezkému podzimnímu dni, nejvíc zaujaly venkovní prostory. Jednak krásně vybarvené, jednak v pozadí kouzelně ilustrované zříceninou kláštera, která celému prostoru dodávala majestátnost a kouzlo. A pak jsem tu objevila Nepraše. V Benešově je Nepraš, to tedy zírám. Krása. 

Pak jsme poseděli v tiché čítárně a hurá někam do kavárny. Byla to krásná a inspirativní návštěva. Jeden by neřekl, co všechno lze v Benešově objevit. MUD je tedy fakt dobrý:-)

Listopadový písně...

 Také slýcháváte listopadový písně už od léta, jako Wabi Daněk? A máte své vlastní, které vás učil listopad?

Mně vždycky s nástupem padajícího listí tato dávná melodie naskočí, a ač hudebně nezdatná si broukám vyznání o tom, jak málo spím a málo jím, neb se blíží listopad. V listopadu se pak může učit i jiné písně než ty od Wabiho Daňka, který je autorem zmíněné listopadové ódy na podzim.

 Spolu s písničkou přichází podzimní nostalgický čas, kdy můžeme, obklopeni padajícím listím, přemýšlet nad tím, co nás listopad učí a co nám přináší. Překvapivě nám toho nese docela dost. Pravda, asi to nebudou zrovna nečekané poznatky z meteorologie, protože listopad je konstantně chladný a tmavý, ale třeba trpělivosti nás učí zcela jistě.

 A když jdeme po meritu věci, pak jaké nás vlastně listopad učí písně?  Řekla bych, že nostalgické, romantické, vzpomínkové?

Vzpomínky vůbec v listopadu hodně frčí.

 Vzpomínáme na revoluci / podle gusta, někdo na sametovou, ale jistě i někdo na tu říjnovou, / vzpomínáme na zemřelé o Dušičkách, vzpomínáme na válečné veterány. Na ty se sklenkou martinského vína v ruce a vlčím mákem v klopě.

 Vzpomínáme na letní dovolené i na časy, kdy údajně bylo líp. Listopad k tomu svádí, k brnkání na strunku nostalgického ohlédnutí do minulosti.

Písně, které nás v listopadu učí, nejsou jen notoricky známé texty, ale někdy i nikdy nekončící symfonie stížností a nadávek, které slyšíme ze všech stran. Jako by v listopadu mnozí nabyli dojmu, že přišel ten nejlepší čas podělit se o svou frustraci.

Ale mohou být i jiné písně, které si pojíme s předposledním měsícem roku. Veselé a optimistické. Protože s písní na rtu se temné listopadové dny přečkávají lépe a radostněji.

Navíc, v listopadu není čas na hrdinství. Je čas na něžné písně, teplé čaje a zamyšlení nad tím, jak si užít drobné radosti a přežít do Vánoc. Pak se budeme učit koledy, tam je to jasně dané. V listopadu jsou písně ještě pořád na nás a našem výběru.

Tak ať se vám hezky vybírá a poslouchá, celý vzpomínkový měsíc.