Zuby pohroma huby

Nedá se nic dělat, musím si tady vypomoci Cimrmanem, který je jak známo odborník na vše, tedy i na stomatologii. A má svatou pravdu, zuby jsou prostě pohroma hubyJ. Někdy mě napadá, že se mi spousta věcí prostě děje proto, aby se z nich stal příběh a abych prostě měla o čem psát. Protože moji zubní anabázi bych si asi jen tak z fantazijní vody neuvařila. Anebo je to možná proto, že ozuby nebolely sto let, tudíž už jsem všechny ty postupy zbavení se nepříjemné bolesti dávno zapomněla. Nu, nyní je to za mnou a mohu tedy rekapitulovat. Bolest zubů je tedy vskutku nepříjemná. Když ji ale nedokážete lokalizovat, je to ještě horší. Co mě tedy vlastně bolí? Šestka nebo sedmička? Nahoře nebo dole? Přejde to nebo ne? Samozřejmě si nejdřív naivně myslím, že to vyšumí samo. Samozřejmě, nic takové se nestane. Pak přijdou na řadu babské rady. Drcením hřebíčku mezi zuby si tak paralyzuji dutinu ústní, že pak nemohu jíst nejen kvůli bolesti, ale i díky tomu, že jsem si hřebíčkem naprosto vypálila vnitřek úst. Nezbývá, než zavolat zubaři. Zde by mě logicky normálně příběh končit, ale to by nebyl příběh. Zubař není. V rámci již zde popsané fluktuace v jednom nejmenovaném zařízení prostě zubařka neexistuje. Snad za dva měsíce někdo nastoupí. Já tedy musím nastoupit cestu hledání nového doktora. V pátek je to dost netradiční předvíkendová aktivita a také podle toho dopadne. O víkendu podlehnu a vyhledám pohotovost, která mi ale nikterak nepomohla. V pondělí zoufale obvolávám zdejší stomatologická oddělení, když t mi sami zavolají z Lékařského domu. Tam jsem byla jako zoufalec v pátek, paní doktorka už na odchodu mě vyslechla a napsala si můj telefon. Kdyby prý jim v pondělí někdo vypadl. Nu, brala jsem to kapku jako těšínská jablka, která sice opravdu potěšila, leč moc jsem tomu nevěřila. Ale věřit v lidské dobro a slušnost se vyplácí, paní doktorka opravdu zavolala a já pádila do Lékařského domu. Setkala jsem se tu nejen s ochotou a vstřícností, ale i tanečníkem v čekárně.  Jakýsi muž, odhadem tak mého věku, si tu trénoval taneční kroky.  Mě tedy podrobil výslechu, zda nepatřím ke generaci, kterou komančové tak zdegenerovali, že bere tanec za něco hříšného?  Napadlo mě, jestli tak třeba nevypadám, jako někdo, kdo odsuzuje tanec, ale pán zas tak na moji odpověď nečekal. Svěřil se, že on začal tančit až nyní a zjevně ho to nabíjelo novým životním nábojem. To už mi ale říct nestačil, protože byl vyzván do ordinace, kam tedy vtančil a mně už nic neřekl. Škoda.  Alespoň jsem chvíli přestala myslet na bolavé zuby. Ale i mně se zde konečně dostalo  pomocí.  Šikovná a milá paní doktorka nakonec sídlo bolesti odhalila, šlo o mrchu osmičku, která musela ven. A šla. Strávila jsem pak jedno odpoledne lehce omámená (osma šla ven až na tři injekceJ)s ledem na tváři a bez energie, která se ale brzy vrátila. Když vás prostě nebolí zuby, hned se jednomu chce tančitJ…