Vzpomínky

Nemám ráda sedmnáctý únor.  Vím, je to iracionální, ale některé dozvuky z dětství prostě nelze přehlušit.  Sedmnáctého února mi umřela teta.  Vím, lidé přicházejí a odcházejí a moje teta rozhodně nebyla jediný blízký příbuzný, který mi odešel. Přesto to ve mně nějak je. Tetu Jarušku jsem totiž měla moc ráda. A ona mě. A hlavní problém je, že odešla moc brzy. Bylo jí 41 let, tedy věk, kdy se neumírá. Alespoň ne běžně. Dnes by jí možná lékaři zachránili. Anebo taky ne, dnešek přeje protekci a známostem, takže možná i z toho důvodu by ji nepomohli ani dnes. Prostě nad tím nemá cenu spekulovat. Odešla z mého pohledu mladá, odešla nečekaně a já to dodnes nevstřebala. A pořád si kladu otázku, jaké by to bylo, kdyby tady byla? A jaká bych byla já? Jsou to prostě jen hypotetické otázky, nechci po nikom odpověď, to je moje vnitřní záležitost, která mě provází celý můj život a sedmnáctého února vystupuje o to naléhavěji.  Kdysi jsem o ní psala i povídku, ocitla se ve sbírce Slepičí polévka pro českou duši, která se mi ovšem někam ztratila, tudíž ji nemám a nemohu poskytnout odkaz. Tam jsem to, myslím, vyjádřila tak, jak to cítím. A dnes už se k tomu nechci vracet, jen prostě vím, že sedmnáctý únor nemám ráda. Sebral mi něco, co mi nikdy nikdo nevrátil. L