Aby škola nebyla místem ponurým a strašidelným, je třeba si neustále hrát, nebrat všechno smrtelně vážně, umět si udělat legraci sám ze sebe.
Máte-li naladěný sbor a vstřícné žactvo, je to pohoda. Nápady
pak zrají jako víno. V reálném světě to jde samozřejmě všechno mnohem líp.
Otázka je, zda se podobné aktivity, ať už rozveselující nebo rituální, dají
zařadit do online světa?
Pokud k tomu přistupujeme tak, že se snažíme, aby děti
za monitorem nezakrněly, pak zcela jistě ano. Rok u počítače je pro ně naprosto
fatálně vysilující.
Jenže detaily tomu úplně vždycky nepřejí. Třeba online
maturitní ples nejde. I když dneska jde asi všechno, o nějakém online plese
jsem i četla, ale určitě nemá tu správnou atmosféru a plno dalších nezbytných plesových
ingrediencí.
Už loni jsme
zkoušeli udělat maturantům online poslední zvonění. Technicky to šlo, akce se povedla i s celou školou na
meetu, ale to bylo loni. Byl to entuziasmus. Víra, že je to poprvé a naposledy.
A navíc, tehdejší maturanti ještě o tolik nepřicházeli, byť
si to loni určitě nikdo nemyslel.
Současným
maturantům se od začátku školního roku kupříkladu x krát změnily podmínky
maturitní zkoušky. A dodnes vlastně neví, zda ji nakonec budou dělat nebo ne.
Přišli o veškeré rituály spojené s koncem studia, od
maturitního plesu přes poslední zvonění až k maturitnímu večírku. Prostě
nic.
Online z toho moc nejde.
Učit naruby se ale
povedlo. Jeden den v roce tak ve škole obracíme role. Učí děti. Tedy
v reálu.
Letos ale poprvé studenti učili online.
Den naruby v éteru.
Povedlo se, bavilo to
obě strany.
Vyučující studenti
jako jeden z nejhorších momentů uvedli vypnuté kamery. Potvrdili tak zlaté
pravidlo, že není nad vlastní zkušenost.
Je super schovat se za nehybnou ikonku, povalovat se při
výuce v posteli či tam ani nebýt. Ale mluvit a vykládat do mlčících
kreslených postaviček je dost bizarní.
Ale musíte to zažít na vlastní kůži.
Stejně jako napovídání či opisování.
„Ona mu tam maminka napovídala…“, divil se jeden mladinký učitel
naruby, který vedl hodinu u malých dětí. Celkem snadno odhalil maminku, rádoby
nenápadně se skrývající mimo záběr kamery. Ale je tam i mikrofonJ
Nezbývá než rezignovaně přikývnout.
Ano, to jsou celkem běžné artefakty v online výuce.
Starší děti pak odpovědi kopírují z netu, tam už je
maminka jen na vaření oběda.
Ale zase, když je oběd na stole, tak přes to nejede vlak,
natož nějaká výuka. Pak se kolem dvanácté marně domáháte živého kontaktu s nehybnými
portréty komiksových hrdinů. Prostě vytrvale a zarytě mlčí.
Až poté, co se zbývajícím
hladovým spolužákům vás zželí, dozvíte se, že tyto děti šly na oběd, protože
prostě maminka zavelelaJ.
Takže letos se po
výuce naruby jednodenní učitelé svým novým zážitkům dost divili, ale i tak šlo
o den povedený a příjemný.
Protože online výuka je
zjevně na věčné časy, nezbývá, než hledat tyto kapky živé vody do online
světa.
I když ten ples si
pořád moc představit neumím.
Ale online poslední zvonění určitě zopakujeme, však už máme
zkušenost. A je to vlastně naše nová tradice. Online tradice.
Máte už také nějaké?
Psáno pro web: velka-prestavka.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat