Být asi musí být v dnešní době prací, kde se
nezastavíte. Soudím dle narůstajícího počtu dětí s problémem
výslovnosti. Různých vad řeči je
v poslední době jako hub po dešti. A nejde jen o klasické české ř, o
kterém lze tvrdit, že patří k obtížně vyslovitelným. Ani r není
v čele pelotonu. Je to prostě totální mišmaš, děti neumí c, s, z, neumí
vyslovovat, šlapou si na jazyk, klasicky ráčkují, ale většinou se na to
nabalují další vady, prostě neumí mluvit, respektive vyslovovat. Je až zarážející,
jak moc to v poslední době narůstá. A nejde jen o děti předškolního věku,
které neumí mluvit a podle některých roztomile šišlají. Oni šišlají a kuňkají i
děti školou povinné, děti na gymnáziích, ba i mládež chvíli před maturitou.
Proč tomu tak je lze asi jen těžko definovat. Nabízí se vysvětlení, že
s nimi rodiče moc nemluví. Odloží je k tabletu a nějaké vyprávění asi
moc nehrozí. J-li to hlavní důvod, nevím. Mně třeba šokovalo zjištění, že to
doopravdy rodičům přijde roztomilé a zajímavě výstřední, e jejich patnáctiletý
synek si šlape na jazyk. Proč by ho trápili nějakou logopedií, to by
potlačovali jeho osobnost. Po pravdě řečeno, na takové argumenty jsem neuměla
odpovědět. Jiní na to nemají čas, lítat někam k logopedovi, další si toho
ani nějak nevšimli, že ten jejich drahoušek mluví jako mimozemšťan, jsou i
tací, co by i cvičili, leč „respektují“ že dítě to nebaví a nebudou ho do toho
nutit. I proto se může přihodit historka, kterou jsme na vlastní uši slyšeli
nedávno v metru. Pyšná maminka a dvě děti. Holčička, cca pětiletá,
chlapec, velikostí tak desetiletý, ale mlátil kolem sebe obří dinosaurem, tak
nevím. Zjevně ale starší než dívka. Maminka se ve svých ratolestech zjevně
viděla, takže napomenutí chlapec ohledně jeho dinosauřího teroru rozhodně nepřiházelo
v úvahu. Dle dialogu, který se pokoušela vést, ale bylo patrné, že jde o
kluka již školou povinného. Na závěr padla hádanka: „ Kam půjdeme?“
Synkovi to špitla do ucha, aby radostnou novinu sdělil
sestřičce sám. „Dobře“ vychovaný hošík se podělil s celým vagonem metra.
„Jde se na piču!“
Kolem sedící dospělí udiveně zvedli oči a hleděli, co bude.
Nebylo nic, maminka láskyplně a hrdě hledí na synka, který láká svou sestru
k oblíbené aktivitě. Ona mu zjevně rozumí. Chlapec svou radostnou zvěst
hlasitě oznámil ještě několikrát. V duchu přemýšlím, zda je ta matka
nějakým způsobem zvrácená, (a nejsem sama, kdo se tak diví), když se mi
s pomocí okolí povede dešifrovat chlapcovo oznámení. Jdou na pizzu.
Když ale klučík neumí mluvit, je z toho slovo, které
slyšeli všichni kolem. A takových je nyní dvanáct do tuctu. Nu, jak říkám, být
logopedie, to je dnes práce na dvojitý úvazekJ
Žádné komentáře:
Okomentovat