Devátého...

 Devátý červenec mám už od školy nejvíc spojený s Janem Nerudou. Dnes se narodil, v roce 1834. 

Je to už skoro dvě let, přesto se jeho básně, povídky i fejetony pořád čtou. Pořád se zkouší u maturity:-) to jsou ti májovci...

Malá Strana je s ním dodnes neodmyslitelně spojená. Už to všechno je docela majstrštyk, dvě stě let se udržet v povědomí, nepovedlo se to všem. Nerudovi ano. A mě utkvěl v hlavě i ten jeho devátý červenec. Jistě mají narozeniny i jiné slavné osobnosti, třeba Vratislav z Pernštejna. 

Nebo i normální, neznámí lidé, třeba můj bratr:-). Asi proti si to datum pamatuji, i když ve spojení s Nerudou to zní vzletněji. 

Stejně tak se devátého července pokládal základní kámen Karlova mostu. To je ta slavná číselná pyramida, kterou Karel vybral proto, aby jeho most vydržel. A on vydržel staletí, takže to bylo dobré datum. 

Rudolf II. si zase devátý červenec vybral pro vydání Majestátu, což je jeho slavné prohlášení o náboženské svobodě. 

Také proběhla devátého července první úspěšná transplantace srdce. A bylo to u nás a v roce 1968.

Pořád dobrá data. 

V roce 1998 se to dost pokazilo Opoziční smlouvou. Klaus a Zeman. Ale jedna kaňka, jinak dobrý, to docela jde. 

Víc událostí mě s dnešním datem nenapadá. 

I tak to je dost, na jeden červencový den. 

Letní houbaření

   Houbaření k českému létu patří stejně neodmyslitelně jako třeba podšálek k oblíbenému hrnečku na kávu.  

A o hrnečcích já vím své😊

Část národa prostě v létě pravidelně vyráží na houby. Aby se prošli, vyčistili si hlavu, nasbírali hříbky na smaženici či na vánočního kubu.

Pravda, někdo má na houbaření talent, zatímco jiný by potřeboval, aby na něho houba volala: tady jsem, seber mě.  

A ještě existuje varianta, že by si i této křičící houbičky dokázal nevšimnut. Je na houby slepý. To jsem tedy já. Chodíme na „houby“ hlavně s cílem projít se a provětrat se.

  Někdo je skutečný houbový znalec, sbírá všechno a všechno také pozná,  jiný se neobejde bez aplikace, která dnes nahrazuje dřívější Smotlachův atlas jedlých hub. My tedy jdeme na jistotu, hříbek, babka, klouzek, liška...víc většinou neriskujeme, 

Pravda, dávný vtip na toto téma praví, že každá houba je jedlá, jen některá jen jednou, ale to nepotřebuje žádný houbař vyzkoušet na vlastní chuťové buňky.

Houbaření je prostě ojedinělý koníček, kterému asi v jiných zemích neholduje tolik lidí jako

u nás.

A neděláme to z hladu, jak si v některých státech údajně o nás myslí. Je to prostě záliba.

Pro milovníky detektivních příběhů pak dokonce i vražedný nástroj.

Vlastně i historici znají reálné příklady, kdy třeba římský císař Claudius pojedl otrávené houby, které mu podala jeho poslední manželka Agrippina, takže vraždění pomocí jedovatých hub není nic nového pod sluncem. Nabízí ho i historie.

Dneska se ale i při houbové tragédii setkáme spíš s nešťastnou záměnu než s cílem zlikvidovat nepříjemného souseda pomocí muchomůrky tygrované.

Autoři detektivek se sice v podobných námětech vyžívají už od Agáty Christie, ale dnešní houbaři cílí opravdu hlavně na výbornou letní smaženici či na sušenou zásobu na vánoční svátky.

  Zajímavou konstantou do houbové mozaiky také ale je vzpomínka pamětníků na houby po Černobylu. Ta se se nese v duchu, že tenkrát byly hub mraky. Radioaktivita zjevně houbám přeje.

Takové množství hub si my logicky samozřejmě nepřejeme, určitě stačí to, co nabídne příroda bez jaderného zásahu.

  Ve skutečnosti je totiž naše letní houbaření hlavně výmluva k tomu, abychom se prošli lesem. Plný košík potěší, smaženice ještě víc, ale největší úlovek bývá často něco úplně jiného, pár hodin klidu, vůně jehličí a pocit, že nikam nemusíme spěchat.

A teď, když  konečně i trochu prší, tak je to výzva...rostou?

Psáno pro Listy Prahy 1

Dvorecký most

Nedávno slavnostně otevřený. Měl by ulevit pražské dopravě. Zatím se to tedy nezdá, uvidíme. Ale v Holešovicích kvůli němu píšou petice. Magistrát tady totiž svévolně odebral tramvaj číslo 14, která spojovala Holešovice přímo s centrem. Radnice sedmičky to buď nepohlídala nebo neuhlasovala nebo nechala být a tak nyní obyvatelé, naštvaní a otrávení, píší petice za návrat čtrnáctky. Nicméně, já chci psát o Dvoreckém mostě v dobrém. Byli jsme se tam podívat, takový výlet. 

Kryštof Kintera o něm hezky mluvil u Světlany Witowské v rádiu, tak jsem to chtěla vidět na vlastní oči. 

 

Hus

 Jan Hus a státní svátek u příležitosti jeho upálení. Úplně mi to nejde dohromady, ale je to zažité, tak budiž. Ne slavíme, ale připomínáme upálení Jana Husa. Byl první, proto se nabízí i pracovní volno. Jeroným Pražský byl také upálen, dokonce také v Kostnici, ale 30. května, kdy se tak stalo, si jeho oběť nepřipomínáme. Pokud se něco ten den vytahuje, pak je to bitva u Lipan, ale upálení Jeronýma Pražského nestojí většinou ani za zmínku, natož za státní svátek.

Přitom byli s Husem přátelé. 

Jeroným byl nadmíru vzdělaný a charismatický rétor. Dneska bychom asi řekli influencer. To ostatně Hus musel být také, když dokázal pravidelně zaplnit Betlémskou kapli. Na nějaká nudná kázání by tehdejší Pražané asi opakovaně nechodili. 

Ovšem zatímco Hus byl označován jako mysogyn, Jeroným naopak, neskrýval svou náklonost k ženám. 

Byl talentovaný hudebník, skládal písně, kritizoval modloslužebnictví, procestoval spoustu zemí. Spolu s Husem připravili Dekret kutnohorský, kázal před Zikmundem Lucemburským.

Do Kostnice, za uvězněným Husem přijel s cílem ho podpořit. Přijel inkognito, aby to okoukl. Nevypadalo to dobře, tak odjel, ale byl zatčen a přivlečen zpátky. A v následném procesu stejně jako Hus odsouzen k smrti. Stejně jako Hus upálen. Dokonce na stejném místě.

My dneska připomínáme Jana Husa, je z toho volné pondělí. A tak si jako bonus dopřejme i Jeronýma Pražského.

Mě tedy vždycky nejvíc nadchne profesor Petr Čornej svými přednáškami o Jeronýmovi. 

Věrozvěsti

 Dnešek je jejich. 

Láká mě letos v létě revitalizovat knihu Nic nového pod sluncem, kterou bych ráda převedla do audiopodoby, byť pan vydavatel se tomu zatím vzpírá. No, uvidíme, jak dopadne náš vzájemný konstruktivní dialog:-). Ale Cyril a Metoděj se k její revitalizaci sami nabízejí. 

Slavní bratři ze Soluně tam totiž svoji kapitolu mají. I připomenutí toho, že děti jejich dvojici často komolí jako zvěrozvěsti.  Někdy tedy i dospělí. 

Vysvětlení se lze dočíst v knize, tady mi  dnes jde víc o připomenutí tohoto církevního svátku v naší ateistické zemi. 

Svátku, který byl na dnešní den přidělen zcela účelově, pátého července k nám nikdo nepřišel. Později se to hodilo do krámu, vytvořit nějaké silné datum, a tím datem se stal pátý červenec. Den, který předchází Husovu upálení. 

A dnešek z toho čerpá dva volné dny. Letos tedy jen jeden, když solunští bratři připadli na neděli, stejně je to ale prodloužený víkend.

Na Velehradě probíhá tradiční mše. Je to sváteční, o tom se žádná diskuse nevede. Ráda sleduji příspěvky historika Jaroslava Šebka. 

Letní luxus

     O luxusu máme každý svou vlastní neopakovatelnou představu, všichni vidíme luxus v něčem jiném. Někdo si představí jachtu v Chorvatsku, jiný pětihvězdičkový hotel na Riviéře, a další třeba parkovací místo přímo před domem.

Na čem se shodneme všichni je fakt, že luxus je vždycky něco víc. 

Něco, co není běžné, co není ke koupení či co je opravdu vzácné. 

A jelikož nám běží prázdninové a dovolenkové léto, které má být o hlavně zážitcích, nepůjde o tentokrát vůbec o luxus hmatatelný. 

Naopak, půjde o luxusní přebytek času.

A to je opravdový luxus.

Léto nám volného času většinu nabízí nadstandardně víc. Je to takový velkorysý časový luxus, na který si ale musíme zvyknout. To není jen tak.

Volnější léto přináší klasické, byť naprosto nerealistické očekávání, že během čtrnácti dnů

u moře nebo na chalupě u Sázavy doženeme všechen vnitřní klid, který jsme od podzimu ztratili.

Najednou totiž máme času, že nevíme, co s ním. 

Až se může stát, že přechod z každodenní rychlosti do zpomaleného režimu nedovedeme vstřebat. 

První tři dny dovolené pak většina z nás trpí abstinenčními příznaky. 

Výsledkem je samozřejmě infarktový stav celé rodiny.

   Skutečný luxus letního zpomalení totiž nevzniká hned. Přichází plíživě. A někdy trvá, než si ho uvědomíme. 

Ale pak přijde. Někdy dřív, jindy později, ale přijde. Ten pocit, že nic nemusíme. 

Je to ten moment, kdy hodinky s klidným srdcem necháme na nočním stolku a čas začneme měřit podle toho, jak moc nám zteplalo pivo nebo jak vysoko postoupil stín slunečníku. 

Docvakne nám to třeba i ve chvíli, kdy si uvědomíme, že už dvě hodiny sedíme na zahradě a nepřišlo nám to jako promarněný čas

Je to uvolněný stav mysli, kdy zjistíme, že největším logistickým problémem našeho dne je otázka, zda si dát borůvkové, nebo tvarohové knedlíky. A ještě nejlépe, když si je někde dáme než když je musíme sami uvařit.

 A to je právě ten luxus letního nicnedělání, kdy si uvědomujeme věci, které nás v běžném pracovním rytmu míjejí. 

 Užijte si to.

 Přeji vám krásné luxusní léto plné legálního zevlování, dlouhých snídaní a luxusu nikam nespěchat.

A pokud vás přece jen přepadne pocit, že musíte nutně něco dělat… tak se prostě otočte na druhý bok. Je tu čas, kdy si ten luxus můžete dovolit. Vlastně v rámci jakési sebepéče prostě musíme.

Tak luxusní léto… A třeba s nějakou pěknou knihou

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

 

 

Bitva u Sadové

 Dneska je výročí - takové kulaté, od slavné bitvy z prusko rakouských válek. 

V červenci roku 1866 se bojovalo u Hradce Králové, přesněji tedy u Sadové.

Zajímavé je, že i do této války císař vyzýval výzvou Mým národům.

 Pozitivní myšlení té doby bylo v tom duchu, že poženeme Praise, /Prusy/ svinským krokem a utlučeme je čepicema. Někdy se ta historie opakuje skoro úplně.

Opak byl samzořejmě pravdou. 

Rakušané dostali na frak, navzdory hrdinnému kanonýru Jabůrkovi, a Prušáci se rázem stali hrozbou pro celé Čechy. 

V neděli se slavná bitva bude rekonstruovat, takže je možné ji vidět na vlastní oči.

Začátek července není tedy v naší historii bůh ví jak optimistický. 

Včera se sice připomínala  vyhraná bitva u Zborova, ale ta byla spíš bratrovražedná, než nějak slavně vítězná. 

Ale také se druhého července připomínají děti z Lidic a Ležáků, zavražděné v plynových autech u Chelmna.

2.7. se hodně popravovalo se v Pardubicích na Zámečku. Tam vraždili ty, co nějak pomáhali výsadku Silver A.

Zemřel také mladý radista Jiří Potůček, kterého na útěku z Ležáků chladnokrevně zavraždil český četník Karel Půlpán.  

Zastřelil ho ve spánku.

Takže je to dost temný začátek července v našich dějinách. 

Snad to nadcházející prodloužený víkend, minimálně Cyrilem a Metodějem, trochu vylepší. 

Letní čas

 Nad neúprosně ubíhajícím časem si občas posteskne každý z nás. 

Nebo alespoň každý dospělý, protože všichni máme v paměti, jak byly prázdniny dlouhé v našem dětství. 

Dva měsíce volna tehdy něco znamenaly.

Do škol jsme se pak vraceli po nekonečně dlouhých letních dnech plných dobrodružství, zážitků

a setkávání, na která vzpomínáme dodnes. Prázdniny prostě byly v dětském pojetí času opravdu dlouhé.

 Dneska je tomu samozřejmě jinak. Myslím ohledně vnímání té délky. 

Čas se v našem dospělém vnímání nějak splašil, letí jako bláznivý. Sotva se trochu nadechneme, vybereme pár dní dovolené, už se v obchodech objevují školní pomůcky a v televizních reklamách nám vyhrožují návratem do lavic. 

 Nic nového pod sluncem. Je to dávno ověřený fakt, že v dětství má čas úplně jinou dimenzi, není to vlastně důvod k údivu. Ale před letním obdobím se většinou tyto dávné  pocity cyklicky vracejí. Jak jsou ty prázdniny najednou všude kolem nás, tak si najednou  zas a znovu  uvědomujeme, jak moc se čas zrychluje a prázdniny budou pryč sotva se stačíme trochu uvolněně nadechnout.

  Ale je docela dobře možné, že dlouhé prázdniny pocitově tak úplně a definitivně nezmizely. Možná jsme je jen přestali umět prožívat. Čas je proti nám. 

 A tak si na začátku letošního léta dávám malé předsevzetí. Zpomalit. Neřešit čas. Najít si alespoň pár okamžiků, kdy nebudu nic dohánět, plánovat ani dokumentovat.

Chvíli jen být. 

Třeba pak zjistím, že prázdniny jsou pocitově pořád stejně dlouhé jako kdysi.

 Jen je potřeba zpomalit natolik, aby se to nevymklo z  rukou:-) 

Krásné a pomalé léto

 

Prvního

 Dneškem skončil náš letošní červnový bonus. 

Prázdniny totiž v červnu, pocitově, dosud oficiálně nenastaly.  Všechno to byla nadstavba, bonusové dny.  Prázdniny jsou  až dneska, prvního července.

Je to pro mě vždycky nejkrásnější den v roce, navzdory tomu, že měl letos hodně červnových předchůdců.

Ale první červenec je prostě legenda. 

Není to pokračování, ale zlom. Okamžik, kdy se definitivně zavírá jedna část roku a otevírá druhá. Všechno před dnešním ránem je ještě něco navíc, všechno po něm jsou už klasické prázdniny.

Dneska se také definitivně mění rytmus času, rána přestávají být hektická, dny ztrácejí strukturu a večery se natahují dlouho do noci.

 Navíc už to není tropické peklo, ale normální letní počasí, jak si s prázdninami všichni spojujeme. 

Dnešní prvního s sebou nese pocit úplného uvolnění, ale zároveň i zvláštní očekávání. Že se něco stane, i když se zdánlivě nic neděje. ¨

 První červenec je začátek, který nic neslibuje konkrétně, a právě proto slibuje úplně všechno.

A možná je na něm nejhezčí právě ten začátek, řekněme takový čistý start. Bez dozvuků, bez zbytků června. Jen nový prázdný prostor, který si každý zaplní po svém. 

Proto je to legenda. 

A nejhezčí prvního z celého roku. 

Miluju prvního července. Náležitě si ho užívám. A pořád se těším na prázdniny, byť už je deset dnů užívám. Je to prostě legendární den:-)

Kastrace

 Kastrace je mezi pejskaři dost frekventované téma. Zda ano či ne, co to s pejskem udělá, kdy k tomu přistoupit... 

Prostě živá problematika.

Toriho nic takového nepotkalo ani nečeká, ale i tak mě kastrace zaujala. Zejména tím, jak se propsala do naší řeči a proč tomu tak vlastně je? 

Co tím chtěl básník říci? 

Tak básník asi ne, ale třeba naši předkové, po nichž tu terminologii přejímáme. Jak ( a proč) to proniklo do hovorové češtiny a běžné konverzace?

Zaujalo nás především, proč se pěkným a pohledným mužům říká fešák. Protože fešák je vykastrovaný pes!!

Chcete-li někomu polichotit, označíte ho za fešáka, a ejhle, ono to může mít úplně jiné konotace. 

Takže být fešák není zas tak super, jak by se na první dobrou mohlo znát. Ale protože většina z nás tento termín nezná, nebo přesněji, nespojuje ho s kastrací, tak to ničemu moc nevadí. Ostatně, takových kastrovaných termínů je...

Třeba slovem vůl se u nás chlapci titulují od nepaměti. Vykastrovaný býk se tedy dostal do běžné komunikace, aniž se nad tím kdo zamyslel. Nadávka typu vůl je běžná, ani ji jako nadávku neberou, spíš jako oslovení. Říct ale někomu ty vykastrovaný býku - nebo bejku, to má hned jiný grády. 

A přitom je to totéž.

U nás ve středních Čechách se lidem trochu při těle říkalo, že jsou to pěkní kapouni, jako tlouštíci. 

A ono to byli vlastně vykastrovaní kohouti. 

Vykastrovaný kohout je kapoun. 

A že jich u nás je, už podle příjmení. Kapounů je v ČR totiž poměrně hodně. 

Stejné je to s mackem. Když je někdo macek, je ho pořádný kus. A nebo je to miláček, to když je to macík. 

A v reálu je to vykastrovaný kocour.

Hodně je i hňupů, přičemž sotva kdo, jako hňup označený, ví, že hňup je vykastrovaný kozel. Hňup se, na rozdíl třeba od zmíněného kapouna, macka či třeba valacha, tedy vykastrovaného koně, nepropsal ve větší míře do podoby příjmení, znám hňupy podle chování, neznám Hňupa podle jména.  Pár jich prý je, ale Macků i Valachů je výrazně více.

V mezilidském oslovení rezonuje i kanec a vepř, i když je dost rozdíl, když o někom řeknete, že : to je kanec, a to je vepř. 

Lze užít i neutrální prase, což třeba u drůbeže moc nefunguje. Kapoun se jako běžné komunikační spojení zas tak často nepoužívá. 

V ženské obdobě to tak pestré není, mezi lidi pronikla nejvíc svině, slepice či kráva, vždy v hanlivé podobě, tam to nijak s kastrací nesouvisí. Ostatně ani kachna či husa nezní nijak vlídně, byť to se tolik neužívá.  

A třeba italská dívka se za oslovení huso nijak nestydí, v Itálii jsou husy vnímané jako chytrá zvířata. Kdysi totiž husy zachránily Kapitol.

Ne tak u nás, tady být husa není známkou popularity. 

 Nejvíc zajímavé, a vlastně i docela brutální, mi přišlo označení kastrovaného kačera. Je to ententýk.

Tím pádem dětské říkadlo, ententýky, dva špalíky, získává úplně jiný význam.... !!!

Lze pak snadněji pochopit, proč ten čert vyletěl z eletriky, protože pokud toto byl způsob kastrace...

  Kastráty ale máme i v lidské společnosti. Někdy je to společenská nutnost, to v případně vražedných násilníků. Třeba takových, jako byl Spartakiádní vrah. 

Někde je to zdravotní záležitost, ale bývala to i umělecká nutnost. 

To když zpěváci proto, aby jim zůstal zachován vysoký hlas i v dospělosti, podstoupili -většinou  málokdy  dobrovolně, spíš na nátlak rodičů -  proces kastrace ještě před pubertou. 

   Ve starověku pak bylo plnou eunuchů, kteří sloužili v harému, v orchestru či jako strážci významných žen.

Jednu historickou kastraci máme i v české historii, to když byl vykastrován kníže Jaromír, podle mé největší smolař mezi Přemyslovci.  

Ostatně, v knize Nic nového pod sluncem má celou dramatickou kapitolu. 

Člověk byl neřekl, jak dlouhé zamyšlení může vzejít z obyčejného rozhovoru při venčení, zda kastrace ano či ne.  

Pak prošel kolem nás takový elegantní fešák, čímž se rázem hovor stočil jinam....)

Koupačka

 Dostat se o víkendu v Praze a jejím okolí k vodě byl takřka nemožný úkol. 

Jistě tomu tak bylo i všude jinde, rozpálené jsou celé Čechy i Morava. 

My se o koupačku pokoušeli raději v širším  okolí Prahy. Pražská koupaliště totiž nabízela i hodinové fronty u vstupu a na to jsem tedy neměla. 

I tak mě ale davy lidí všude trochu zaskočily. Hlava na hlavě je ještě slabý výraz.

 Vyrazili jsme jeden den na Měřín.

K Vltavě. 

Vždycky to tam bylo v poklidu, počty lidí přiměřené. 

Ne tak v sobotu. Tolik aut pohromadě jsem u vody ještě asi neviděla. Stála div ne na sobě. 

Stejné to pak bylo ve vodě, ale Vltava se hned tak nedá, je velká a prostorná, místo na koupání se překvapivě nakonec najít dalo. I voda kupodivu i trochu osvěžila.

Neděle byla v podobném duchu.

 Již poučena, jeli jsme dřív. Ale i tak pozdě. Oblast jezer kolem Staré Boleslavi, kde jsme se loni chvílemi i ztráceli, nenabízela vůbec možnost někde zaparkovat. 

A když jsme se ve finále upíchli v takovém ďolíku, ze kterého se pak skoro zase nedalo vyjet ( asi proto tam bylo to pidimísto) tak najít místo někde na pláži se takřka nedalo. Ale vytrvalost přináší růže, tak 

i tady se nakonec zadařilo. 

Voda ale byla úplně teplá, takřka vřící, takže úplně moc neosvěžovala.

Ale pořád lepší než nic. 

Pod stromy u vody se to rekordní vedro nakonec i dalo. Pak pohodová cesta autem, dokonale vyklimatizovaným. Chvíli to připomínalo příjemný letní podvečer. 

Ale pak když vylezete na pražské ulici, je to fakt facka. Městské teplotní ostrovy v plné parádě.

 A to my na sedmičce máme stromy. Na nedávno otevřeném, roky draze rekonstruovaném náměstí Jiřího z Poděbrad, tam není ani keříček. Jakýsi intelektuál prý prohlásil, že náměstí není park a tudíž všechny stromy vykáceli kvůli rekonstrukci. Nové nezasadili. 

Asi nějaký motorista, ti totiž klimatickou krizi už loni ukončili. A nedávno to dokonce znovu potvrdili, prý je to jen naše hysterčení, že je horko. v létě přeci je horko...

Nu, pěknou reprezentaci to nyní máme. 

Nedělní klima bylo děsivé. 

Jestli nás čeká takhle rozpálená budoucnost, tak potěš pánbůh. 

Večer jsem šla ještě do sauny. Tentokrát se ale jen vykoupat do ochlazovacího bazénku. Usoudila jsem, že to je nejstudenější dostupné místo ve městě. Nabídl teplotu 19 stupňů, což tedy nebylo úplně nejchladnější, ale díky bohu za něj. 

Teď už se jen těšíme na studenou frontu. 

Snad doopravdy přijde...

Zlatá stuha

 Dnes to bude o Zlaté stuze.  

Je to významné ocenění v oblasti literatury, proto mi přijde smutné, že v širokém povědomí se o něm zas tak moc neví.

Letošní vyhlašování proběhlo v Muzeu literatury Účastníků z literárního světa tam bylo plno, jak říkám, je to významné ocenění.

Účastníků z mediálního světa tam bylo minimum. 

Jedna z účastnic mi to vysvětlila tím, že literatura nikoho nezajímá, proto tam nejsou média.

Vlastně to vím, ale na druhou stranu jsem oponovala třeba tím, že kupříkladu mě třeba nezajímá fotbal, ale všude mi ho cpou, tak že to ve finále pronikne i k mému antifotbalovému vědomí. 

A že stejné by to bylo i s literaturou, kdyby se o ní, a třeba konkrétně i o Zlaté stuze, případně o zajímavém Muzeu literatury, víc psalo a mluvilo, tak by se o něm i víc vědělo.    Odpovědí mi bylo apatické pokrčení rameny a nesouhlasné zavrtění hlavou. 

No, dobrá, tak alespoň tady. 

Zlatou stuhu získala kniha Martinů. Logicky, příběh Bohuslava Martinů. Navázala tak na skvělou knihu o Smetanovi, která cenu získala rovněž. 

Nakladatelství Verzone.

Martinů je pro milovníky historie, hudby, výtvarného umění- prostě po všech stránkách zajímavá kniha. Třeba i jako dárek ideální.

Každopádně se i hezky čte, takže i čtení na neděli. 

Nebo jenom malá zmínka o velkém úspěchu:-)

Kvíz

 Poslední hospodský kvíz ve školním roce nás konečně vyšvihl na stupně vítězů. 

Druhé místo v kvízu, který probíhal v baru, který má v názvu pravopisnou chybu. Asi úmyslně, po tom jsem nebádala, ba jsem i potlačila potřebu to někomu s obsluhujících

 v baru Milá tchýně sdělovat. 

Navíc jsou takové Tchýně v Praze dvě, takže jsme, jako vždy, původně jeli do té druhé. Nakonec jsme ale správně dorazili do Vršovic, kde probíhalo červnové klání. Dramatické, zajímavé, plné nečekaných otázek a stejně nečekaných odpovědí. 

Jako vždy, v domnění, že všeobecný přehled nějak zvládám, zjistím, kolik toho vůbec ani netuším, natož abych to věděla. 

I když ve finále jsou nakonec mnohem horší ty situace, kdy vím, že něco vím, nebo tuším, ale v té rychlosti si nevzpomenu. 

Ale celé to kvízování bylo veselé a uvolněné, aby také ne, na prahu léta 

a prázdnin. 

A i taková Milá tchýně může být příjemná a fajn. 

Letní volno

 Těšíte s na prázdniny? 

Na dovolenou asi ano, na prázdniny se pak těší určitě hlavně děti a učitelé. 

Ale co ti ostatní? 

Mají dva měsíce volna pro děti, které během léta zdivočí a všechno zapomenou, nějaký smysl? Myslím hlubší smysl než jen tradiční volno?

Už dlouho si myslím, že jsou zbytečně dlouhé. A to nejsem vůbec odpůrce volna, naopak, právě teď si prázdninový čas s radostí užívám a na ty nadcházející dny se zatím velmi těším. 

Měla jsem to tak i jako dítě, na konci léta už jsem se do té školy vlastně i těšila. To není moc populární názor, těšit se do školy, ale já to tak měla. 

Nyní spíš přemýšlím o tom, jak jsou ty letní prázdniny konzervativně neměnné. Nereagují ani na červnové vedro, kdy se děti vaří v neklimatizovaných třídách, ani na to, že vlastně původní letní prázdniny vznikly asi hlavně proto, aby děti pomáhaly při žních. To je dneska úplně passé, ale letní volno trvá. 

Sama bych uvítala kratší prázdniny a pak víc volna během roku, aby si děti stihly odpočinout, nabrat energii a snáz v té škole vydržely. 

Nebo aby nějak flexibilně reagovaly na počasí, sedět ve škole v totálním červnovém vedru a pak stanovat v deštivém červenci také nedává moc smysl. 

Stejně jako nevím, proč musí mít celá republika volno ve stejný čas. Minimálně o týden či dva to rotačně posunout, jako jarní prázdniny, by dávalo větší prostor pro kreativitu všem. 

A tak bych mohla pokračovat. 

No, na prahu dvouměsíčního volna to není dvakrát populární téma. Navíc jsou prázdniny 

u nás trochu jako posvátná kráva, moc pochybovat se o nich nedá. 

Dá se pochybovat o celém školství, mluvit o reformách všech a všeho, jen prázdniny jsou tabu. 

Přitom mít volno třeba na podzim, myslím delší volno, nabídne spoustu zajímavých příležitostí jak pro cestování, tak pro relaxaci. 

Stejně tak na jaře, či vlastně kdykoliv během školního roku. 

Nu, to nikdo neřeší, tak hurá na dva měsíce volna.